Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 15/2023-15
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 50 300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 276,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 276,34 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 023,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 905,99 Kč za dobu od 1. 4. 2022 do 3. 7. 2022, úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 7. 2022 do 31. 7. 2022, ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 723,66 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 724 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 47 276,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 47 276,34 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 3 023,66 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1 905,99 Kč za dobu od 1. 4. 2022 do 3. 7. 2022, úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 7. 2022 do 31. 7. 2022, ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 2 723,66 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 724 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku s odůvodněním, že dne 21. 8. 2013 uzavřela se žalovaným rámcovou smlouvu číslo jejíž součástí se staly obchodní podmínky, na základě které byl žalovanému aktivován běžný účet č. bankovní účet a žalovaný jej mohl začít plně využívat. Dne 12. 10. 2020 uzavřel žalovaný se žalobkyní dodatek č. 34 k rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 50 000 Kč, tato žádost byla žalobkyní schválena a kontokorent mu byl umožněn čerpat z výše uvedeného běžného účtu. Žalobkyně přitom provedla vyhodnocení úvěruschopnosti klienta jako spotřebitele v souladu s ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, a to na základě informací, které jí žalovaný sám poskytl v žádosti o úvěr, žalobkyně pak u každé žádosti o úvěrový produkt vznáší dotaz do Bankovního registru klientských informací a Nebankovního registru klientských informací, a má tak aktuální přehled o úvěrových závazcích žadatele, dále posuzuje informace z některých společností patřících do skupiny PPF. V případě žalovaného žalobkyně neměla důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet, proto mu jej poskytla. Nedílnou součástí smlouvy o poskytnutí kontokorentu byly podmínky pro poskytnutí kontokorentu a vzhledem k tomu, že žalovaný závažně porušil smluvní povinnosti, pročež mu byl dne 4. 7. 2022 úvěr zesplatněn. O zesplatnění kontokorentu informovala žalobkyně žalovaného prostřednictvím zesplatňujícího dopisu (předžalobní výzvou) ze dne 11. 7. 2022. Celkový dluh vyplývající ze smlouvy o poskytnutí kontokorentu ke dni podání žaloby činí na jistině částku ve výši 50 000 Kč, nesplacený smluvní úrok v kapitalizované výši 1 905,99 Kč, úrok ve výši 18,90 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 7. 2022 do 31. 7. 2022 a ve výši 11,75 % ročně z téže částky od 1. 8. 2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 7. 2022 do zaplacení a účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 6. 2. 2023 vyzval žalobkyni i žalovaného, aby se vyjádřili, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byli současně poučeni, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doučeno dne 7. 2. 203 do datové schránky a žalovanému dne 16. 2. 2023 do datové schránky, přičemž žalobkyně ani žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřili a soud proto vycházel z toho, že oba účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako Rámcová smlouva číslo ze dne 21. 8. 2013, dodatkem č. 34 ze dne 12. 10. 2020, předsmluvním formulářem ze dne 12. 10. 2020, podmínkami pro používání kontokorentu účinnými od 19. 5. 2019 a 21. 4. 2022, obchodními podmínkami účinnými od 1. 6. 2013 a 12. 1. 2022, ceníkem účinným od 1. 4. 2013 a 3. 11. 2020, přehledem čerpání a splácení kontokorentu od 23. 1. 2022, listino u nazvanou jako Přehled nákladů účelně vynaložených bankou na vymáhání dluhu, výpisem z běžného účtu č. bankovní účet za období od 23. 1. 2022 do 10. 8. 2022 a oznámením o zesplatnění úvěru (předžalobní výzvou) ze dne 11. 7. 2022 včetně podacího archu. Mezi stranami sporu byla uzavřena jednak písemná smlouva o vedení běžného účtu č. bankovní účet, na základě které se žalobkyně zavázala pro žalovaného zřídit a vést běžný účet. Následně se stany dne 12. 10. 2020 dohodly, že na tomto běžném účtu bude zřízen kontokorentní úvěr, který bude moci žalovaný čerpat až do výše úvěrového limitu 50 000 Kč a žalovaný se zavázal vyčerpané finanční prostředky žalobkyni vrátit a zaplatit z nich úroky ve výši 18,90 % ročně, přičemž celý kontokorent měl být splacen do jednoho roku s tím, že celková částka, která by takto měla být zaplacena je 59 449,97 Kč; žalovaný však své povinnosti vyplývající z výše uvedené smlouvy a jejího dodatku neplnil řádně, když kontokorentní úvěr nesplácel v souladu se sjednanými podmínkami, přičemž žalobkyně využila svého oprávnění daného smlouvou, resp. obchodními podmínkami a úvěr ke dni 4. 7. 2022 zesplatnila, k tomuto dni žalovaný dlužil žalobkyni na jistině úvěru částku 51 905,99 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet jednak prohlášením samotného žalovaného o jeho příjmových a výdajových poměrech a jednak tím, že měla k dispozici přehled finančních toků na jeho bankovním účtu vedeném právě u žalobkyně. Z předloženého výpisu za období od 23. 1. 2022 do 10. 8. 2022 (kontokorent byl poskytnut dne 12. 1.0. 2020) vyplývá, že žalovaný si na tento účet nenechával zasílat výplatu, přeposílal si zde finanční prostředky z jiného účtu, přičemž na tomto účtu byl dlouhodobě v mínusu. Z přehledu čerpání a splácení kontokorentu za období od 23. 1. 2022 do 11. 8. 2022 vyplývá, že žalovaný uhradil v tomto období na obchodním úroku částku 2 723,66 Kč a že jistinu vždy vyčerpal v plné výši. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána prostřednictvím poskytovatele poštovní ch služeb dne 11. 7. 2022 s výzvou k úhradě do 20. 7. 2022.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela částečně z informací získaných od žalovaného a částečně z informací, které získala vlastní pátrací činností (BRKI, NRKI a některé společnosti patřící do skupiny PPF.), ale především měla k dispozici výpisy z bankovního účtu žalovaného, ze kterého je naprosto zřejmé, že žalovaný měl dlouhodobě na svém účtu minimální zůstatek, že tento účet nebyl jeho hlavním účtem, na který mu byla vyplácena mzda, pouze si zde přeposílal peníze ze svého primárního účtu dle potřeby. Z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně nelze zjistit, jaké měl žalovaný skutečné příjmy ani jeho skutečné výdaje. Žalobkyně ani netvrdila, že tyto údaje jakkoli zjišťovala, popř. i další údaje důležité pro posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr řádně a včas (např. zda s někým žije ve společné domácnosti, zda má vyživovací povinnost, apod.). S ohledem na výše uvedené zjištěné skutečnosti je však soud zcela odlišného názoru a má za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 12. 10. 2020 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 12. 10. 2020 žalovanému peněžní prostředky až ve výši 50 000 Kč. Žalovaný provedl v mezidobí (od 23. 1. 2022 do 4. 7. 2022) pouze dílčí úhrady na obchodním úroku ve výši 2 723,66 Kč a další úhrady na jistině, přičemž opětovně čerpal úvěrový rámec až do výše 50 000 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit z důvodu neplatnosti smlouvy toliko dlužnou jistinu ve výši 47 276,34 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 11. 7. 2022, který mu byl doručován téhož dne prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 14. 7. 2022 a k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 20. 7. 2022. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 47 276,34 Kč dne 21. 7. 2022 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 11,75 % ročně od 21. 7. 2022 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 51 948,60 Kč (47 276,34 Kč + 4 672,26 Kč) s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení a naopak nevyhověno v části, týkající se zaplacení smluvních úroků a části zákonných úroků z prodlení ve výši 10 646,14 Kč (3 023,66 Kč + 1 905,99 Kč + 699,04 Kč + 4 748,28 Kč + 269,17 Kč). Soud přitom v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 zohlednil předmětné příslušenství a kapitalizoval jej ke dni vyhlášení rozsudku. Úspěch žalobkyně však představuje 83 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 62 594,74 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 17 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 66 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. vzniklo právo na náhradu 66 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
13. Tyto celkové náklady řízení tak činí 2 612 Kč, které představují jednak zaplacený soudní poplatek ve výši 2 012 Kč a jednak částku 600 Kč za náklady nezastoupeného účastníku ve smyslu § 1 odst. 3 , § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu (za dva úkony v podobě sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby po 300 Kč). Žalovaný byl proto zavázán zaplatit žalobkyni 66 % těchto nákladů, tj. částku 1 724 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.