Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
71 C 48/2023-58
Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní Mgr. et Mgr. Lucií Chládkovou, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 14 092,46 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení částky 14 092,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 092,46 Kč od 25. 7. 2022 do zaplacení se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení částky 14 092,46 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 14 092,46 Kč od 25. 7. 2022 do zaplacení se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne 26. 7. 2022 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 14 092,46 Kč se zákonným úrokem z prodlení jakožto smluvní pokuty (ve výši 0,1 % denně z částky 61 166,87 Kč od 30. 10. 2019 do 8. 7. 2022). Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru číslo kterou žalovaný podepsal dne 28. 1. 2019, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému na účet dne 31. 1. 2019 úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem ve 24 měsíčních anuitních splátkách ve výši 4 579 Kč, splatných ke 13. dni každého kalendářního měsíce, dle splátkového kalendáře. Žalovaný nezaplatil žádnou splátku. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátky číslo o délce 65 dnů, došlo v souladu s čl. 6 smlouvy k zesplatnění celého úvěru ke dni 19. 5. 2019, čímž vznikla nová jistina úvěru v celkové výši 61 166,87 Kč, skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč a úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru (zahrnutých ve splátkách číslo) ve výši 11 166,87 Kč. Pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru byla v čl. 6 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny, přičemž dle čl. 6 smlouvy nesmí souhrn výše všech žalobkyní uplatněných smluvních pokut přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše poskytnuté částky, nejvýše 200 000 Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni mimo jiné smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 998 Kč a dle čl. 6 smlouvy ve výši 9 909,54 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z částky 61 166,87 Kč od 20. 5. 2019 do 29. 10. 2019). Žalovaný však svůj dluh na nové jistině žalobkyni neuhradil, proto požaduje smluvní pokutu dle čl. 6 smlouvy i za následující období. Žalovaný požadovanou smluvní pokutu žalobkyni nezaplatil ani po předžalobní výzvě ze dne 8. 7. 2022.
2. Ke způsobu posouzení úvěruschopnosti žalovaného na písemnou výzvu soudu před nařízením jednání žalobkyně uvedla, že vycházela z informací a dokladů získaných od žalovaného (dokladů o příjmech, prohlášení žalovaného, hodnocení klienta) a ověřila i úvěrovou historii žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, jakož i skutečnost, že žalovaný nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Konkrétně vycházela z čistého měsíčního příjmu žalovaného ve výši 22 300 Kč a celkových měsíčních nákladů ve výši 4 410 Kč, složených z životního minima 3 410 Kč coby paušální částky, která postačuje k obživě a do které se nezapočítávají splátky úvěrů či náklady na bydlení (dle zákona č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu), nákladů na bydlení (nájemné a inkaso) ve výši 1 000 Kč (aniž by měla doklad o jejich výši) a rezervy ve výši 1 000 Kč, načež volné zdroje žalovaného ke splácení činily 16 890 Kč. Žalobkyně dále prověřila, že žalovaný neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad jeho totožnosti nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný byl dle potvrzení o výši příjmu zaměstnancem společnosti právnická osoba, dle výplatní pásky za 12/ 2018 měl zajištěn stálý příjem a dle ověření bankovního účtu byl majitelem účtu pro vyplacení úvěru. Dle výpisu z registru SOLUS nebyl žalovaný s dlužnou částkou po splatnosti. Žalobkyně dále provedla skóring žalovaného v registru NRKI (Nebankovním registru klientských informací). K posouzení výdajů žalovaného dále uvedla, že vychází zejména z údajů uvedených žalovaným, které svým podpisem potvrdí v kartě hodnocení klienta, přičemž nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným, a odkázala na prohlášení žalovaného, že nemá splatné dluhy, nebyla proti němu podána žaloba, vydán exekuční titul, není proti němu vedeno exekuční řízení, nenachází se ve stavu hrozícího úpadku atp.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Jelikož se žalovaný, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl o ní v jeho nepřítomnosti, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu.
5. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutečnosti:
6. Dle předsmluvního formuláře, podepsaného žalovaným dne 28. 1. 2019, byl žalovaný seznámen se základními vlastnostmi a náklady spotřebitelského úvěru ve vztahu ke smlouvě číslo.
7. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvy o úvěru číslo vyplývá, že žalovaný podepsal dne datum návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo který žalobkyně přijala dne 31. 1. 2019. Jako den uzavření smlouvy byl sjednán den doručení oznámení o schválení úvěru žalovanému. Žalobkyně se v této smlouvě zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč převodem na běžný účet č. bankovní účet a žalovaný se zavázal zaplatit částku v celkové výši 109 896 Kč ve 24 měsíčních anuitních splátkách, zahrnujících platbu jistiny úvěru a úroku, ve výši 4 579 Kč, splatných ke 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po vyplacení úvěru. Zápůjční úroková sazba činila dle smlouvy 139,99 % ročně s tím, že úroky za poskytnutí úvěru běží od jeho poskytnutí až do vrácení jistiny úvěru, k níž po zesplatnění úvěru přirůstají až do maximální souhrnné výše 131 875,20 Kč (120 % částky 109 896 Kč). Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 30 dnů byl v čl. 6 smlouvy sjednán vznik práva žalobkyně na smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou takovou splátku v prodlení, maximálně ve výši 2 999 Kč za každý kalendářní rok, se splatností ve lhůtě 10 dnů od vzniku povinnosti k zaplacení smluvní pokuty. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů bylo v čl. 6 písm. b) smlouvy sjednáno automatické zesplatnění úvěru, kdy se stávají splatnými celá jistina úvěru, úroky přirostlé ke dni zesplatnění k jistině, smluvní pokuty a náhrady nákladů dle čl. 6, přičemž žalobkyně je povinna vyzvat žalovaného před zesplatněním úvěru k úhradě dlužné splátky ve lhůtě alespoň 30 dnů. Dále se dle čl. 6 smlouvy měly ke dni zesplatnění úvěru stát nezaplacená jistina úvěru a nezaplacené úroky přirostlé ke dni zesplatnění úvěru součástí tzv. nové jistiny úvěru, kterou měl žalovaný zaplatit nejpozději v den zesplatnění úvěru a z níž mohla žalobkyně požadovat úroky z prodlení. Pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru v den jeho zesplatnění byla v čl. 6 smlouvy sjednána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení ode dne následujícího po dni zesplatnění do zaplacení. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut ze strany žalobkyně pak nesměl dle čl. 6 smlouvy přesáhnout součin 0,5 a celkové výše úvěru (50 000 Kč), nejvýše 200 000 Kč.
8. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru číslo se splátkovým kalendářem ze dne datum plyne sdělení žalobkyně žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru číslo dále výše úroků zahrnutých v jednotlivých splátkách a splatnost první splátky dne 13. 3. 2019.
9. Z výpisu z účtu žalobkyně ke dni 31. 1. 2019 plyne, že žalobkyně zaslala dne 31. 1. 2019 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě částku ve výši 50 000 Kč pod variabilním symbolem číslo (číslo úvěrové smlouvy).
10. Z listin y nazvané„ hodnocení klienta“ plyne, že žalobkyně vycházela při analýze bonity žalovaného ve vztahu ke smlouvě číslo z pravidelného čistého měsíčního příjmu žalovaného ze zaměstnání u společnosti právnická osoba (datum nástupu do zaměstnání datum, doba neurčitá) ve výši 22 300 Kč, ačkoli ručně byla dopsána částka 21 367 Kč, a z výdajů ve výši 3 410 Kč coby životní minimum, 1 000 Kč na bydlení (nájem, inkaso) a 1 000 Kč coby rezervy. Rozdíl mezi příjmy a výdaji činil 16 890 Kč. Ve formuláři bylo rovněž vyplněno, že je žalovaný svobodný, má maturitu a bydlí v jiné formě bydlení než vlastní, družstevní, státní, pronájem či u rodičů (bez bližšího upřesnění jiné formy bydlení žalovaného). Formulář obsahuje rovněž poznámku„ inkaso nedoloženo“ a podpis žalovaného ke dni datum.
11. Z kopie potvrzení o vedení účtu vyplývá, že banka potvrdila, že žalovaný měl ke dni 30. 1. 2019 u právnická osoba vedený účet č. bankovní účet.
12. Kopie potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu dokládá, že zaměstnavatel žalovaného právnická osoba potvrdil výši jeho průměrného měsíčního příjmu ze zaměstnání (od 2. 2. 2018 na dobu neurčitou) na pozici správa nemovitostí v částce 21 277 Kč (za měsíce říjen až prosinec 2018 v částce 21 369 Kč).
13. Dle kopie výplatní pásky za období 12/ 2018 činila čistá mzda žalovaného za měsíc prosinec 2018 za 23 odpracovaných dní a 1 neodpracovaný den 22 005 Kč.
14. Dle výpisu záznamů z registru SOLUS neměl žalovaný ke dni 24. 1. 2019 žádné dlužné splátky po splatnosti.
15. Dle výpisu z registru NRKI (Nebankovního registru klientských informací) neměl žalovaný ke dni 24. 1. 2019 žádné CBS skóre, pouze kód příznaku 14 (klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti).
16. Z kopie občanského průkazu plyne, že při sjednávání úvěru byla pořízena fotokopie občanského průkazu žalovaného (28. 1. 2019).
17. Karta klienta (žalovaného) ke dni 30. 1. 2023 obsahuje údaje evidované žalobkyní ke smlouvě číslo včetně přehledu zaplacených splátek, podle nějž žalovaný nezaplatil žádnou splátku.
18. Z oznámení o zesplatnění ze dne 19. 5. 2019 plyne, že žalobkyně vyhotovila pro žalovaného dne 19. 5. 2019 oznámení, že došlo k okamžitému zesplatnění všech jeho závazků vyplývajících ze smlouvy číslo s výzvou k úhradě částky v celkové výši 62 564 Kč (včetně její specifikace) ve lhůtě 10 dnů od odeslání oznámení.
19. Z předžalobní upomínky ze dne 8. 7. 2022 ve spojení s podacím archem z téhož dne vyplývá, že žalobkyně zaslala žalovanému dne 8. 7. 2022 výzvu k úhradě smluvní pokuty ve výši 14 092,46 Kč (0,1 % denně z nové jistiny úvěru 61 166,87 Kč od 30. 10. 2019 do 8. 7. 2022) z titulu smlouvy o úvěru číslo to ve lhůtě 15 dnů od odeslání výzvy, včetně upozornění na přistoupení k vymáhání dluhu v soudním řízení a navýšení dlužné částky o náklady řízení v případě nezaplacení.
20. Z výpisu z rejstříku zahájených exekucí soud zjistil, že v době sjednávání úvěrové smlouvy byly proti žalovanému vedeny čtyři exekuce. Exekuční řízení ve věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. spisová značka bylo zahájeno dne datum rozhodnutí pro vymožení částky 28 611 Kč s příslušenstvím, pod sp. zn. spisová značka bylo exekuční řízení zahájeno dne datum pro vymožení částky 879 Kč s příslušenstvím, pod sp. zn. spisová značka pak bylo zahájeno dne datum pro vymožení částky 155 516 Kč s příslušenstvím a pod sp. zn. spisová značka bylo exekuční řízení zahájeno dne datum pro vymožení částky 13 360 Kč s příslušenstvím.
21. Dle statistiky ČNB týkající se roční procentní sazby nákladů korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR v roce 2019 činila tato sazba 8,80 % v lednu 2019.
22. Ze spisu zdejšího soudu ve věci sp. zn. spisová značka provedl soud důkaz žalobou, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení nové jistiny úvěru ve výši 61 166 Kč, skládající se z jistiny úvěru ve výši 50 000 Kč, k níž ke dni zesplatnění přirostl úrok ve výši 11 166,87 Kč, dále smluvních pokut dle čl. 6 smlouvy v celkové výši 998 Kč (dvakrát 499 Kč), nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč, smluvní pokuty dle čl. 6 smlouvy ve výši 9 909,54 Kč (tj. ve výši 0,1 % denně z částky 61 166,87 Kč za dobu od 21. 5. 2019 do 29. 10. 2019), úroku ve výši 90,82 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení, maximálně do doby, kdy úrok dosáhne částky 131 875 Kč, a zákonného úroku z prodlení z částky 62 564 Kč (nové jistiny úvěru, smluvních pokut dle čl. 6 smlouvy a nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením) od 29. 10. 2019 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru číslo. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, soud řízení výrokem I částečně zastavil v rozsahu zpětvzetí žaloby co do úroku ve výši 50,82 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 131 875 Kč, a ve zbytku žalobě rozsudkem pro zmeškání vyhověl. Žalovanému tedy byla výrokem II uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 72 473,54 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 62 564 Kč od 29. 10. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 131 875 Kč, a výrokem III povinnost zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 13 256,67 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne datum. Dle odůvodnění rozsudku se soud v dané věci nezabýval posouzením úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy.
23. Soud neprovedl důkaz dokumentem prohlášení klientů, neboť ho žalobkyně nepředložila, ačkoliv jej jako důkaz označila v doplnění žaloby ze dne 31. 1. 2023, přičemž dle tvrzení, která by měl prokazovat, by jeho provedení nemělo vliv na posouzení věci (blíže viz odst. 26).
24. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla na základě návrhu žalovaného ze dne datum a jeho akceptace žalobkyní ze dne 31. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho účet dne 31. 1. 2019 úvěr ve výši 50 000 Kč a v níž se žalovaný zavázal splácet úvěr s úrokem v sazbě 139,99 % ročně ve 24 měsíčních anuitních splátkách ve výši 4 579 Kč (tj. zaplatit celkem částku 109 896 Kč), splatných k 13. dni každého kalendářního měsíce. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela žalobkyně z vyplněného formuláře hodnocení klienta, podepsaného žalovaným, v němž bylo uvedeno, že žalovaný je svobodný, má maturitu, bydlí v jiné formě bydlení (než vlastní, družstevní, státní, pronájem či u rodičů), je zaměstnán u právnická osoba od 2. 2. 2018 na dobu neurčitou s výší příjmu 22 300 Kč (ručně dopsáno 21 367 Kč), jeho výdaje na bydlení činí 1 000 Kč a životní minimum 3 410 Kč, rezerva 1 000 Kč. Žalobkyně ověřila příjem žalovaného z potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu a výplatní pásky za prosinec 2018, avšak zjevně při výpočtu vycházela z vyšší výše příjmu (22 300 Kč) než z výše potvrzené zaměstnavatelem (21 277 Kč, resp. za poslední tři měsíce 21 369 Kč), když dospěla k volným zdrojům v částce 16 890 Kč. Dále ověřila, že má u právnická osoba vedený účet. Závazky žalovaného po splatnosti ověřila žalobkyně z výpisu z registru příjmení, v němž neměl záznam. V době sjednávání úvěrové smlouvy byly proti žalovanému vedeny čtyři exekuce (pro vymožení částek v celkové výši 198 366 Kč s příslušenstvím). Žalovaný nezaplatil žádnou splátku. Výrokem II rozsudku (pro zmeškání) Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací, který nabyl právní moci dne datum, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 72 473,54 Kč (jistinu úvěru 50 000 Kč s přirostlými úroky 11 166 Kč, smluvní pokuty ve výši 998 Kč a 9 909,54 Kč a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 400 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 62 564 Kč od 29. 10. 2019 do zaplacení a s úrokem ve výši 40 % ročně z částky 50 000 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 131 875 Kč.
25. Žalobkyně však dostatečně konkrétně netvrdila ani neprokázala, že by před poskytnutím úvěru zjišťovala druh a výši pravidelných výdajů žalovaného za účelem posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, přestože byla k doplnění a prokázání těchto tvrzení vyzvána písemně již před konáním jednání a následně i při jednání podle § 118a odst. 1 , odst. 3 o.s.ř. s upozorněním na následky neuposlechnutí výzvy soudu. Žalobkyně v písemném doplnění žaloby dokonce uvedla, že spoléhala na prohlášení žalovaného a údaje uvedené žalovaným o jeho pravidelných měsíčních výdajích ve formuláři hodnocení klienta s tím, že nemá objektivní možnost ověřit si údaje sdělené žalovaným a nedisponuje žádnými doklady o jeho výdajích na bydlení či ostatních pravidelných výdajích. Ve formuláři žalobkyně přitom nebyla blíže popsána zaškrtnutá jiná forma bydlení žalovaného a žalobkyně ani při jednání na výzvu soudu nedoplnila, o jaké bydlení se mělo jednat. Není tedy ani zřejmé, na základě čeho dospěla k závěru, že měsíční náklady na bydlení ve výši 1 000 Kč (nájemné a inkaso) jsou adekvátní dané formě bydlení. Co se týče objektivní možnosti ověřit si pravidelné měsíční výdaje žalovaného (na bydlení či jiné, splátky jiných dluhů), mohla tak žalobkyně učinit například z výpisů z účtu žalovaného (nejméně za poslední tři měsíce před uzavřením smlouvy), které si od něj mohla vyžádat s tím, že mu jinak úvěr neposkytne. Mohla po žalovaném rovněž požadovat doložení konkrétní formy jeho bydlení i plateb souvisejících s bydlením, energiemi apod., namísto toho se spokojila pouze s poznámkou„ inkaso nedoloženo“.
26. Dle soudu pak není pro posouzení této věci rozhodné, zda žalovaný podpisem formuláře prohlášení klientů potvrdil, že nemá splatné dluhy, nebyla proti němu podána žaloba, vydán exekuční titul, není proti němu vedeno exekuční řízení, nenachází se ve stavu hrozícího úpadku, když je na žalobkyni, aby postupovala při posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí a výdaje žalovaného objektivně ověřila (např. z výpisů z účtu, jehož existenci chtěla po žalovaném doložit za účelem poskytnutí úvěru) a případně si také vyžádala řádné výpisy z příslušných databází (SOLUS, NRKI, CEE, insolvenční rejstřík). Ve vztahu k prověření žalovaného v databázi NRKI předložila žalobkyně pouze skóring z NRKI, v němž byl uveden kód příznaku 14, který měl znamenat, že klient je v registru příliš nový nebo má rozpracované žádosti, tedy nic nevypovídal o konkrétních závazcích žalovaného. Řádný výpis z NRKI by přitom měl obsahovat informace o tom, zda žalovaný má či nemá uzavřeny jiné úvěrové smlouvy (což je obsahem této databáze).
27. Jelikož soud z výpisu z rejstříku zahájených exekucí zjistil, že v době sjednávání úvěrové smlouvy byly proti žalovanému vedeny čtyři exekuce (pro vymožení částek v celkové výši 198 366 Kč s příslušenstvím), vyzval při jednání žalobkyni rovněž k doplnění tvrzení, zda zjišťovala, jestli proti žalovanému nejsou vedeny exekuce. Žalobkyně však svá tvrzení nedoplnila, pouze požádala o poskytnutí lhůty k doplnění skutečností a označení důkazů. Soud však žalobkyni další lhůtu k doplnění skutečností a označení důkazů neposkytl, neboť žalobkyně byla již před nařízením jednání písemně vyzvána k doplnění konkrétních tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a označení důkazů k jejich prokázání, přičemž byla současně upozorněna na následky nevyhovění výzvě v podobě neunesení břemene tvrzení, případně břemene důkazního, tudíž věděla, že soud bude otázku posouzení úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumat, a měla být na jednání řádně připravena svá tvrzení náležitě doplnit a prokázat.
28. Při právním posouzení věci vycházel soud z § 86 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), ve znění účinném do 23. 4. 2020. Dle § 86 odst. 1 ZSÚ má poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, který představuje i předmětný úvěr ve výši 50 000 Kč, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru či změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a v případě nezbytnosti z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel má poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 ZSÚ má poskytovatel posoudit zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
29. Posouzení schopnosti splácet je odvislé od disponibilních příjmů žalovaného, tedy příjmů po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99, citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39). Sekundárně je chráněn také věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek, i další věřitelé, jejichž pohledávky za dlužníkem by mohly být negativně ovlivněny jeho dalším zadlužováním. V konečném důsledku je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.).
30. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a podle § 76 odst. 1 ZSÚ jedná poskytovatel čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
31. Shodná povinnost k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, přičemž důsledkem jejího nesplnění byla dle ustálené judikatury absolutní neplatnost úvěrové smlouvy. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.
32. Jelikož soud dospěl k závěru, že z tvrzení žalobkyně a provedených důkazů neplyne, že by žalobkyně jako poskytovatel úvěru posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách s odbornou péčí dle § 86 ZSÚ, posoudil smlouvu o úvěru číslo jako absolutně neplatnou pro rozpor s § 86 ZSÚ podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o.z. “) ve spojení s § 588 o.z., neboť uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru bez zjištění schopnosti spotřebitele úvěr splatit odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (zejména s ohledem na smysl a účel § 86 ZSÚ, jímž není výlučně ochrana individuálního spotřebitele, ale i celé společnosti).
33. Ačkoli by pouhý jazykový výklad § 87 ZSÚ nasvědčoval pouhé relativní neplatnosti úvěrové smlouvy coby důsledku porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 ZSÚ (k námitce spotřebitele v promlčecí lhůtě tří let od uzavření smlouvy), má soud za to, že takový výklad je v rozporu se základními zásadami, z nichž ZSÚ vychází (zásada rovnosti a ochrany slabší strany – spotřebitele, jehož nerovné postavení ve vztahu k podnikateli dorovnává uvedená právní úprava), neboť nepředstavuje dostatečný nástroj ochrany spotřebitele a vedl by k významnému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, a znamenal by také popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti. Jak bylo nastíněno výše, účelem této povinnosti je předejít nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, které mají dopad na další věřitele, osoby dlužníkovi blízké i na celou společnost. Celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti zmínil také Nejvyšší soud ve výše zmíněném rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má tedy celospolečenský význam, a porušení této povinnosti před uzavřením úvěrové smlouvy proto zjevně narušuje veřejný pořádek, což má za následek absolutní neplatnost takové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez námitky. K závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy v režimu nového ZSÚ dospěl rovněž Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 .
34. Vzhledem k vývoji právní úpravy spotřebitelských úvěrů, jakož i judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu směrem k vyšší ochraně spotřebitele, není logické, aby se s novým ZSÚ stala z neplatnosti absolutní neplatnost relativní, tedy aby ochrana spotřebitele byla oslabena podmínkou vznesení námitky neplatnosti ze strany spotřebitele, a to jen ve tříleté lhůtě od uzavření smlouvy (zvláště pokud k uplatnění práva věřitele na zaplacení splatné pohledávky z úvěrové smlouvy může dojit s ohledem na sjednanou délku doby splácení i později). Rovněž dle důvodové zprávy k § 86 ZSÚ byla záměrem zákonodárce mj. snaha o posílení principu zodpovědného úvěrování, čemuž následek v podobě relativní neplatnosti neodpovídá. Naopak smysl a účel právní úpravy povinnosti zkoumání úvěruschopnosti a její historický vývoj (i v rámci judikatury) vedou k jednoznačnému závěru o následku jejího porušení v podobě absolutní neplatnosti. Jedině takový výklad je rovněž eurokonformní, neboť zmíněná právní úprava je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES. Soud v tomto ohledu poukazuje také na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, podle nějž„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ V návaznosti na tento rozsudek Soudního dvora Evropské unie a za účelem zajištění větší právní jistoty a jednotného přístupu soudů bylo s účinností od 29. 5. 2022 ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ novelizováno tak, že soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
35. K možnosti a dokonce povinnosti soudu odchýlit se od doslovného znění zákona srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , či nález Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 .
36. Právní poměr mezi účastníky soud tudíž hodnotil jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o.z. , konkrétně jako plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 2 o.z. ), kdy ochuzená (žalobkyně) přenechala obohacenému (žalovanému) bez právního důvodu částku ve výši 50 000 Kč. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty dle § 2048 o.z. ve výši dosahující smluvního a zákonného limitu dle § 122 odst. 3 ZSÚ. Smluvní pokuta má povahu vedlejšího (akcesorického) závazku, který je závislý na závazku hlavním (dluhu, který utvrzuje). Jelikož soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva číslo v jejímž čl. 6 byla požadovaná smluvní pokuta sjednána, je absolutně neplatná (viz odst. 32 rozsudku), je tudíž absolutně neplatné i ujednání o této smluvní pokutě, proto soud rozhodl s odkazem na citovaná zákonná ustanovení výrokem I tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.
37. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. pak soud výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť v této věci byl zcela úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady potřebné k účelnému bránění práva nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.