Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 10/2023-74
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Kulíkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 57 710,45 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 57 710,45 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 57 710,45 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby soud stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 57 710,45 Kč spolu se zákonným úrokem ve výši 11,75% ročně z částky 57 710,45 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se obrátila na zdejší soud s žalobou doplněnou podáním ze dne datum, ve které se po žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 57 710,45 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne datum se společností právnická osoba, anonymizováno 7 slov číslo Malta (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 62 710,45 Kč a tento úvěr měl žalovaný splatit do dne datum. Žalovaný úvěr čerpal v částkách různé výše vždy na bankovní účet č. bankovní účet, pod variabilním symbolem číslo, přičemž v období od datum do datum provedl přes právnická osoba 30 plateb. Žalovaný v průběhu čerpání uhradil žalobkyni částku ve výši celkem 234 310 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Ke dni postoupení pohledávky činila pohledávka žalovaného 62 710,45 Kč, která sestávala z jistiny ve výši 50 000 Kč a kapitalizovaných úroků ve výši 12 710,45 Kč. Před podáním žaloby žalovaný uhradil 5 000 Kč, proto žalobkyně žalobou uplatnila částku ve výši 57 710,45 Kč. V rámci příslušenství žalobkyně uplatnila úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 57 710,45 Kč od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil a zůstal ve sporu zcela pasivní.
3. Ve věci bylo soudem nařízeno první soudní jednání na den datum. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila. Žalovanému bylo dne datum procesně korektním způsobem doručeno předvolání k tomuto jednání. Žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy. Soud proto věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “).
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
5. Žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části úvěru, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru, a to v pravidelných měsíčních splátkách dle obchodních podmínek. Smluvní strany sjednaly RPSN ve výši 262,91% smlouvu na č. l. 7-8 spisu, standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 5-6 spisu, obchodní podmínky na č. l. 17-21 spisu/. Žalovaný postupně čerpal finanční prostředky ve výši celkem 181 600 Kč a uhradil částku ve výši 234 310 Kč /viz podání na č. l. 35 spisu, potvrzení o provedených platbách na č. l. 37-43, číslo spisu, platební historie na č. l. 11-12 spisu (shodně na č. l. 44-45 spisu), platební informace na č. l. 9 spisu, informace o platbě na č. l. 13 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel a žalobkyně jako postupník podepsaly dne datum smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován /viz smlouvu o postoupení pohledávek uložená v systému příjmení, oznámení o postoupení na č. l. 22 spisu/. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu předžalobní výzvou ze dne datum, podle které měl žalovaný dluh uhradit do tří dnů /viz předžalobní výzva na č. l. 22 spisu + podací lístek na č. l. 10 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle ustanovení zákona
č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon
o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
11. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
12. Podle § 2 odst. 1 č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele,
a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo
i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
18. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
19. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč, které mohl žalovaný opakovaně čerpat až do výše splacené části úvěru. Žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v pravidelných splátkách, a to spolu s úroky a poplatky. Žalovaný od žalobkyně postupně čerpal úvěrový rámec, kdy v období od datum do datum načerpal finanční prostředky v celkové výši 181 600 Kč a na svůj dluh uhradil celkem 234 310 Kč. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak neprokazovala. Soudu tak nezbylo, nežli uzavřít, že úvěruschopnost žalovaného nebyla žalobkyní dostatečně zkoumána a posuzována. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
20. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
21. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 , vše dostupné na webová adresa). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
22. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou
a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
24. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 - 97 nebo rozsudek ze dne
17. 10. 2019, sp. zn. 103 Co 19/2019 -118).
25. Vzhledem k uvedenému soud uzavírá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému postupně finanční prostředky v celkové výši 181 600 Kč. Žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, celkem uhradil částku ve výši 234 310 Kč. Neboť smlouva o úvěru nebyla mezi účastníky řízení platně uzavřena, došlo ze strany žalovaného k bezdůvodnému obohacení a povinností žalovaného je toto obohacení žalobkyni vydat. Tím, že žalovaný žalobkyni zaplatil
234 310 Kč, došlo k úplnému uhrazení závazku žalovaného z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobě nevyhověl a žalobu zamítl, a to včetně příslušenství (výrok I. tohoto rozsudku).
26. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 151 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovanému, který byl ve věci úspěšnější, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. , exekučního řádu.