Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 136/2022-75
Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu Mgr. Ivem Kadrmasem jako samosoudcem ve věci
žalobce: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupený advokátem anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 34 590 Kč s příslušenstvím - úvěr
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 16.830 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 16.830 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky 17.760 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9.454,71 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.349,36 Kč, s úrokem ve výši 23,72% ročně z částky 23.419,62 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 23.419,62 Kč od 30. 11. 2019 do 3. 5. 2020, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 16.830 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 16.830 Kč od 4. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, podle které se žalobce domáhá zaplacení částky 17.760 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 9.454,71 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3.349,36 Kč, s úrokem ve výši 23,72% ročně z částky 23.419,62 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 23.419,62 Kč od 30. 11. 2019 do 3. 5. 2020, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u soudu dne 18. 11. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 34.590 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce společnost právnická osoba, IČO se sídlem adresa (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovanou dne 28. 3. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 13.000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek. Úrok byl sjednán ve výši 23,72% ročně a žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli úrok ve výši 1.820 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2.600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 5.200 Kč, dále se zavázala splácet úvěr po 58 týdenních splátkách po 390 Kč. Žalovaná dosud žalobci uhradila částku 1.560 Kč. Věřitel dále se žalovanou uzavřel dne 22. 12. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytl věřitel žalované úvěr ve výši 11.000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit poskytnutý úvěr formou pravidelných měsíčních splátek, úrok byl sjednán ve výši 23,72% ročně. Žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli půjčené peněžní prostředky s úrokem ve výši 1.540 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 2.200 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4.400 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splácet v 58 týdenních splátkách po 330 Kč. Žalovaná dosud zaplatila žalobci částku ve výši 5.610 Kč. Obě pohledávky byly na žalobce postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019. Žalovaná ani přes výzvu žalobce dlužnou částku dosud neuhradila.
2. Žalovaná se k žalobě řádně nevyjádřila.
3. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 28. 3. 2017, z karty zákazníka ze dne 28. 3. 2017, ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 12. 2016, z karty zákazníka ze dne 22. 12. 2016, ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, z podacího lístku ze dne 13. 12. 2019, z výzvy k plnění ze dne 30. 4. 2020, z podacího lístku ze dne 1. 5. 2020, z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97 a z přehledu plateb soud zjistil následující skutkový stav:
4. Věřitel s žalovanou uzavřeli dne 22. 12. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které věřitel poskytnul žalované při podpisu smlouvy v hotovosti částku 11.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit ve výši 19.140 Kč, a to formou 58 týdenních hotovostních splátek ve výši 330 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na úvěr činí 195% (článek 1.8 smlouvy).
5. Věřitel s žalovanou uzavřeli dne 28. 3. 21017 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě které věřitel poskytnul žalované při podpisu smlouvy v hotovosti částku 13.000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit ve výši 22.620 Kč, a to formou 58 týdenních hotovostních splátek ve výši 390 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na úvěr činí 195% (článek 1.8 smlouvy).
6. Z karty zákazníka ze dne 22. 12. 2016 a z karty zákazníka ze dne 28. 3. 2017 soud zjistil, že pouze touto listino u věřitel zkoumal předsmluvní informace ke zjištění a posouzení úvěruschopnosti vydlužitele coby spotřebitele, když celkový měsíční příjem žalované byl zjištěn v částce 19.100 Kč, resp. 19.500 Kč a výdaje žalované činily částku 12.000 Kč měsíčně, resp. 13.300 Kč.
7. Dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byly pohledávky za žalovaným postoupeny z věřitele na žalobce, což bylo žalované oznámeno dne 29. 11. 2019.
8. Žalobce vyzýval žalovanou k uhrazení dlužných částek výzvou k zaplacení ze dne 30. 4. 2020.
9. Z dalších prováděných důkazů nebyly zjištěny žádné pro rozhodnutí soudu rozhodné skutečnosti.
10. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod následující ustanovení právních předpisů:
11. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , v platném znění (dále jen„ OZ“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
12. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
13. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
14. Dle ust. § 86 odst. 2 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
15. Podle § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2991 odst. 2 OZ bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
18. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015 -39).
19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (srov. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ).
20. Právní předchůdce žalobce v rámci zkoumání solventnosti žalované dle vlastního tvrzení vycházel z prohlášení žalované v zákaznické kartě a z kontroly náhledem do záznamů insolvenčního rejstříku, když neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti tvrzení žalované v zákaznické kartě. K důkazu předložil pouze zákaznickou kartu, ze které vyplývá, že příjem žalované byl věřitelem zjišťován. Soud však má z provedeného dokazování za to, že věřitel se úvěruschopností žalované zabýval jen povrchně či vágně nebo se touto podmínkou uzavření spotřebitelské smlouvy vůbec nezabýval, když žádným způsobem nezjišťoval příjem a výdaje žalované a ani žádným způsobem tyto informace neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by žalobce mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované a zda existoval u žalované převis příjmů nad výdaji, ze kterého by mohla splácet příslušný úvěr. Ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní nebyl žalobce soudem na jednání vyzván podle ust. § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. , neboť se jednání soudu nezúčastnil, a proto nemohl být takto soudem poučen. V řízení byla stěžejní aplikace poučovací povinnosti soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. , jenž je poučovací povinností soudu, ke které dochází jen při jednání. Znamená to, že účastník, který se nedostavil k jednání, znemožnil soudu, aby mu poskytl poučení podle § 118a o.s.ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle § 118a o.s.ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání.
21. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel se zabýval úvěruschopností žalované pouze formálně a nepostupoval s náležitou odbornou péčí. Z předložených důkazů bylo soudem zjištěno, že věřitel nepostupoval s náležitou odbornou péčí, když příjmy žalované z důkazů nebyly zjištěny. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele, tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti.
22. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že právní předchůdce žalobce se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39) ohledně příjmů žalované za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce nesprávně zhodnotil míru žalované splácet dluh, resp. dostatečně neprověřil výdaje žalované a nehodnotil všechny dostupné informace o žalované ve svém souhrnu.
23. Pokud tedy byla následně mezi právním předchůdcem žalobcem jakožto věřitelem a žalovanou jakožto dlužníkem, uzavřena spotřebitelská smlouva, je tato každá smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ), jednak pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Úvěrové smlouvy by byly dále alespoň částečně neplatné i pro lichvu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ), neboť v úvěrové smlouvě byl původně sjednán úrok – RPSN 195% ročně, kdy soudu je z jeho činnosti známo, že v rozhodném období se obvyklý úrok za daný typ úvěrů pohyboval kolem 20 % ročně. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaná neplatnost namítala (§ 588 OZ ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
24. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění žalobce odpadl (úvěrové spotřebitelské smlouvy jsou neplatné), je třeba na plnění, které věřitel poskytl žalované (úvěr ve výši 11.000 Kč a úvěr ve výši 13.000 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobce ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalované (§ 2991 OZ ). Žalovaná žalobci již zaplatila částku 5.390 Kč v případě úvěru ze dne 22. 12. 2016 a částku 1.560 Kč v případě úvěru ze dne 28. 3. 2017 a zbývá jí tak uhradit pouze částku 5.390 Kč v případě úvěru ze dne 22. 12. 2016 a částku 11.440 Kč v případě úvěru ze dne 28. 3. 2017, celkem ve výši 16.830 Kč.
25. S ohledem na to, že absolutně neplatné byly celé obě úvěrové smlouvy, nepřiznal soud žalobci ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání – úvěrová smlouva – také odpadl. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Soud tak žalobci nepřiznal ani žalovaný úrok (poplatek), smluvní pokutu či zákonný obvyklý úrok. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ ). Vzhledem k tomu, že žalovaná jistinu včas neuhradila ani poté, co byla žalobcem vyzvána k jejímu uhrazení výzvou ze dne 30. 4. 2020, dostala se v souladu s ust. § 573 OZ dnem 4. 5. 2020 do prodlení s peněžitým plněním a žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
26. Soud tak zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 16.830 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů (výrok II.).
27. Výrokem II. byly zamítnuty nároky, které soud shledal nedůvodnými. Jedná se o rozdíl mezi částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení, poníženému o částečné plnění žalované přiznanou výrokem I., a dalšími nároky specifikovanými v žalobě, tedy jde o částku 17.760 Kč spolu s úrokem a s úrokem z prodlení z jistiny ve vztahu ke každé z uzavřených smluv.
28. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, avšak dle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke krajskému soudu v Brně prostřednictvím Městského soudu v Brně.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnosti uložené mu pravomocným a vykonatelným rozsudkem, je možno domáhat se výkonu rozhodnutí prostřednictvím obecného soudu povinného.