Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
12 C 11/2023-86
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupené advokátkou anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalované
o zaplacení částky 24 915 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 000 se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 000 Kč ve výši 15 % ročně od datum do zaplacení.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky 4 048 Kč s úrokem ve výši 64,64 % ročně z částky 17 000 Kč od datum do datum ve výši 704,40 Kč, a úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 17 000 Kč od datum do datum a ohledně částky 3 867,08 Kč.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3 474,50 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení advokátky, se sídlem adresa, obec, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 17 000 se zákonným úrokem z prodlení z částky 17 000 Kč ve výši 15 % ročně od [datum] do zaplacení. II. Žaloba se zamítá ohledně částky 4 048 Kč s úrokem ve výši 64,64 % ročně z částky 17 000 Kč od [datum] do [datum] ve výši 704,40 Kč, a úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 17 000 Kč od [datum] do [datum] a ohledně částky 3 867,08 Kč. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 3 474,50 Kč, k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] advokátky, se sídlem [adresa], [obec], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne datum domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 24 913 Kč s příslušenstvím (úroky a zákonnými úroky z prodlení), dále smluvní pokutu, a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 17 000 Kč za sjednaný úrok a poplatky. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutý úvěr a úroky z úvěru, nesplácel však řádně a včas, neuhradil žalobci ovšem ničeho a tak dosud dluží, a to přes výzvy k úhradě, celou jistinu včetně úroků a úroků z prodlení.
2. Žalovaný se věci nevyjádřil, ničeho neuvedl, k jednáním soudu, ač řádně předvoláván, se nedostavoval.
3. Soud provedl důkaz listinami, předloženými žalobcem – návrh na uzavření smlouvy číslo oznámení o schválení úvěru, splátkový kalendář, informace k pojištění schopnosti splácet, karta klienta, oznámení zesplatnění s poštovní dodejkou, výzvy k zaplacení, předsmluvní formulář, hodnocení klienta, kopie občanského průkazu žalovaného, výpisy z účtu o poukázání mzdy žalovanému, 1x výpis z bankovního účtu žalovaného, doklad o vyplacení úvěru, skoring klienta, výpis anonymizováno, dodatek číslo k úvěrové smlouvě, pokyny k podpisu na dálku, podací arch k předžalobní výzvě – a po jejich zhodnocení podle § 132 o.s.ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný jako úvěrovaný se žalobcem jako úvěrujícím uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo v níž se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 17 000 Kč, který žalovanému také dne datum poskytl bezhotovostním převodem, a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 64,64 % ročně ve 48 měsíčních splátkách po 1 135 Kč četně pojištění, protože žalovaný přistoupil i do pojištění schopnosti splácení úvěru. Žalovaný však nesplatil žalobci ničeho, s úhradami v souladu se smlouvou se dostal do prodlení a dosud dluží. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému výzvy k zaplacení s upozorněním na prodlení a předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně. Před poskytnutím úvěru žalobce prověřil úvěruschopnost žalovaného – pořídil kopii občanského průkazu, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele o průměrném výdělku a potvrzení své banky o připsání mzdy na účet, a to dne datum částkou 16 968 Kč, datum částkou 8 919 Kč, datum částkou 20 627 Kč, dne datum částkou 21 138 Kč a dne datum částkou 17 245 Kč. Podle hodnocení klienta kalkulovala žalobkyně na výdajové stránce s částkou životního minima 3 860 Kč měsíčně a s náklady na – vlastní – bydlení částkou 2 603 Kč. Z registrů příjmení nebyl k žalovanému zjištěn záznam. Z výpisu z bankovního účtu žalovaného za měsíc květen 2021 vyplynulo, že počáteční zůstatek představoval 289,72 Kč a konečný zůstatek 337,21 Kč. Podle položky ze datum došlo k odeslání částky 8 194,64 Kč jako splátky úvěru číslo na účet č. bankovní účet.
4. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení občanského zákoníku , zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § číslo smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § číslo odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
5. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
6. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
7. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ústavní nález uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ústavní nález; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
8. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 17 000 Kč dne datum na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze smlouvu o úvěru, smluvní podmínky a kartu klienta, dále částečné výpisy z bankovního účtu žalovaného o připsání mzdy na bankovní účet a jeden výpis z účtu žalovaného – za květen 2021. Z těchto důkazů nabídnutých a soudem provedených nevyplynulo, že by žalobce úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru dostatečně prověřoval – především že by řádně vyhodnotil poměry žalovaného se správným závěrem o jeho schopnosti splácet tento konkrétní úvěr. Žalobce řádně ověřil pouze příjem žalovaného, vůbec neprověřil jeho výdaje. Nelze při řádném prověření úvěruschopnosti konkrétního klienta vycházet z částky pouhého životního minima, stanoveného právními předpisy pro zcela jiné účely, a údaj o tom že za bydlení uhradí žalovaný pouze 2 603 Kč měsíčně – při deklarovaném vlastním bydlení – neměl žalobce vycházet bez ověření, takový náklad na bydlení je nepřiměřeně nízký (nikoli nemožný, ale podle názoru soudu jej nelze akceptovat bez ověření). Navíc, stejná částka se opakuje u nákladů na bydlení v kartě klienta i v dalších sporech, vedených stejným žalobcem, jak je soudu známo z jeho činnosti. Žalovaný hospodařil na svém doloženém účtu bez jakékoli rezervy, s konečným i počátečním zůstatkem za měsíc květen kolem 300 Kč, a z účtu byla odeslána splátka jiného, předcházejícího úvěru (s ohledem na uvedené číslo úvěru a dobu před uzavřením smlouvy nadepsané věci) splátkou přes 8 000 Kč. Není možné uzavřít, že za těchto okolností byl žalovaný skutečně objektivně schopen po 48 měsíců splácet dalších 1 135 Kč měsíčně.
9. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Soud poučil žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit tvrzení o tom, jak byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, především jeho výdaje, s poučením o nutnosti nabídnout k těmto tvrzením důkazy a s poučením, že nebudou-li tvrzení doplněna, nebo nebudou nabídnuty důkazy anebo se nabídnutými důkazy tvrzené skutečnost neprokáže, posoudí soud nárok žalobce podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce již další tvrzení v této konkrétní věci nedoplnil a nové, další důkazy nenabídl. Soud proto dospěl k závěru, že prověření úvěruschopnosti žalobcem před poskytnutím úvěru žalovanému nebylo provedeno dostatečně a kvalifikovaně, z informací, poskytnutých žalovaným a objektivně doložených, nemohl žalobce dojít ke – správnému – závěru, že žalovaný bude schopen 48 měsíců řádně a včas splácet 1 135 Kč měsíčně. Jelikož však žalovaný částku 17 000 Kč skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 17 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud nevrátil žalobci ničeho, je povinen vydat žalobci celých poskytnutých 17 000 Kč. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne datum). Ohledně zbylých požadovaných částek – 4 048 Kč s úrokem ve výši 64,64 % ročně z částky 17 000 Kč od datum do datum ve výši 704,40 Kč, a úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 17 000 Kč od datum do datum a ohledně částky 3 867,08 Kč – soud uzavřel, že žalobcův nárok tu nemá oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení (datum, den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně (zákonná sazba platná pro den počátku prodlení).
13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že v poměrné výši jedné poloviny náleží žalobci, který byl ve sporu o 24 915 Kč úspěšný zhruba ze tří čtvrtin, z jedné čtvrtiny pak neúspěšný (soud přihlížel i k požadovanému příslušenství); poměrná část úspěchu žalobce (po odečtení neúspěchu) tak představuje dvě čtvrtiny – jednu polovinu.
14. Náklady žalobce v celkové výši 6 949 Kč tvoří hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 246 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 5 703 Kč. Při stanovení výše odměny za právní zastoupení soud vycházel z ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb. Podle části páté, § 14b činí v této věci odměna 300 Kč za každý úkon právní služby, neboť se jedná o žalobu podanou po datum, a to na ustáleném vzoru, předmět řízení je částka do 50 000 Kč a žalobce má právo na náhradu nákladů řízení - dle bodu 2. přes 10 000 Kč do 30 000 Kč předmětu řízení jde o 300 Kč). Jedná se tak o částku 3x 300 Kč – 900 Kč za tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) , d) a § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. (předžalobní upomínka, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby). Dále soud přiznal režijní paušály za tři úkony právní služby zde poskytnuté dle § 14b odst. 5 písm. a) , tedy 3x 100 Kč – 300 Kč. Kč. Poslední úkon právní služby byl poskytnut po podání žaloby, jde o účast při jednání soudu dne datum, zde náleží odměna podle § 7 bod 5 ., § 11 odst. 1 písm. g) ve výši 2 100 Kč a režijní paušál 300 Kč za tento úkon právní služby dle § 13 odst. 3 . Dále soud přiznal výdaje související s cestou právní zástupce žalobce k jednání soudu ze sídla v obec do obec a zpět, při délce cesty 94 km, průměrné spotřebě vozidla 5,8 litru benzinu na 100 km, náhradě za 1 km 5,20 Kč a ceně pohonných hmot 41,20 Kč jde o cestovné ve výši 713 Kč (§ 13 odst. 4 , vyhl. č. 511/2021 Sb. ), dále náleží náhrada času promeškaného touto cestou, vzhledem ke vzdálenosti v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč, tedy celkem 400 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ). Právním zástupcem žalobkyně požadované parkovné ve výši 22 Kč (parkování v den jednání soudu) nebylo bohužel žádným způsobem doloženo, náhrada této částky proto přiznána není. Konečně náleží 21 % DPH z nákladů právního zastoupení včetně náhrad, tedy 990 Kč, dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Z celkových nákladů žalobce na řízení ve výši 6 949 Kč představuje jedna polovina částku 3 474,50 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Praze, sídlem adresa, prostřednictvím Okresního soudu v Benešově, sídlem adresa.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).