Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
18 C 34/2023-54
Okresní soud v Kroměříži rozhodl samosoudcem Mgr. Markem Peřinou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 18 592 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 592 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 12. 7. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 834,41 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 150 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 1 512,15 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži nedoplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 592 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 000 Kč od 12. 7. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 834,41 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 150 Kč a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně částku 1 512,15 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kroměříži nedoplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u Okresního soudu v Kroměříži dne 21. 11. 2022 se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 18 592 Kč s příslušenstvím tak, jak je blíže zachyceno v návrhu.
2. Dle tvrzení žalobkyně uzavřel žalovaný dne 27. 12. 2021 se společností právnická osoba, IČO, Smlouvu o úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“), na základě které poskytla uvedená společnost žalovanému na jeho účet úvěr ve výši 16 000 Kč. Ve smlouvě se žalovaný zavázal vrátit uvedené společnosti částku 16 000 Kč s příslušenstvím nejpozději do 26. 1. 2022. Žalovaný však sjednané částky nehradil řádně a včas, v důsledku čehož mu měla vzniknout povinnost zaplatit rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení.
3. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2022 došlo k postoupení pohledávky na žalobkyni. Dopisem byla žalovanému oznámena změna v osobě věřitele. Z uvedeného dovozuje žalobkyně svou aktivní procesní legitimaci. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 18 742 Kč a skládala se z částek blíže uvedených v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Dle tvrzení žalobkyně neuhradil žalovaný na zmíněný dluh ničeho.
4. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaný byl vyzván, aby se vyjádřil, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu se nevyjádřil. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. u žalovaného předpokládal, že nemá žádné námitky. Soudem bylo nařízeno vyhlášení rozsudku na den 4. 5. 2023. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud při svém rozhodování vycházel z připojených listinných důkazů na č. l. 14-44 spisu.
6. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. o. s. ř. soud zjistil následující skutkový stav.
7. Ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne 27. 12. 2021 bylo zjištěno, že mezi společností právnická osoba a žalovaným byl uzavřen závazkový vztah, konkrétně pak smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 16 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal vrátit částku 16 000 Kč nejpozději do 26. 1. 2022. Pro případ prodlení byla ve smlouvě mezi žalobkyní a žalovaným ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Dále byly ve smlouvě pro případ prodlení ujednány i další částky nákladů s tím spojených. K prověření úvěruschopnosti žalovaného pak nedoložila žalobkyně ničeho.
8. Z dopisu ze dne 31. 10. 2022 včetně podacího archu soud zjistil, že právní zástupce žalobkyně zaslal žalovanému předžalobní výzvu s vyčíslením aktuálního dluhu.
9. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 11. 2021 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 7. 2022 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni a tím je dána její aktivní věcná legitimace.
10. Po provedeném dokazování a zjištění skutkového stavu soud věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), po právní stránce následovně.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z., je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
16. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
17. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odstavce 3 téhož ustanovení změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
18. Na základě provedeného dokazování při hodnocení všech důkazů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a právním závěrům.
19. Na základě zjištění učiněných z předložených listin, a to zejména ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne 27. 12. 2021 (dále jen„ předmětná smlouva“), má soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností právnická osoba) a žalovaným byl uzavřen závazkový vztah, konkrétně pak smlouva o úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 16 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal vrátit částku 16 000 Kč nejpozději do 26. 1. 2022.
20. V této souvislosti soud uvádí, že výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru provádí v českém právu směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18 anonymizována dvě slova proti anonymizováno, dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ačkoliv směrnice nemají tzv. přímý horizontální účinek a textu směrnice se proto nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 79/2013), když postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic směřuje i k národním soudům, které mají povinnost volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo. K předmětné problematice se vyjádřil i Ústavní soud ČR ve svém usnesení sp. zn. Pl. ÚS 3/20 ze dne 6. 10. 2021, kdy poukázal na to, že Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 rozhodl o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. Dle Ústavního soudu SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ (v ) nitrostátní soudy... musí případně změnit ustálenou vnitrostátní judikaturu, vychází-li tato judikatura z výkladu vnitrostátního práva, který není slučitelný s cíli směrnice“ (bod 43).„ Z toho plyne, že předkládající soud nemůže ve věci v původním řízení platně dospět k závěru, že dotčená vnitrostátní ustanovení nelze vyložit v souladu s unijním právem... Předkládajícímu soudu tedy přísluší zajistit plný účinek směrnice 2002/48 tím, že na základě své vlastní pravomoci případně nepoužije výklad českých soudů, jestliže uvedený výklad není slučitelný s unijním právem“ (bod 44).„ Tato povinnost konformního výkladu však má své meze, které jsou dány obecnými právními zásadami, zejména zásadou právní jistoty, a to v tom směru, že nemůže být základem pro výklad vnitrostátního práva contra legem“ (bod 45).
21. Soud se proto v prvé řadě zabýval posouzením otázky, zda žalobkyně dostatečně zkoumala úvěru-schopnost dlužníka/žalovaného při uzavření Smlouvy o úvěru číslo ze dne 27. 12. 2021 a tedy posouzení otázky, zda byla smlouva o úvěru platně sjednána.
22. Pokud jde o zkoumání a posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 ZSÚ, je soud nucen konstatovat, že žalobkyně nikterak nedoložila, že si její právní předchůdce (společnost právnická osoba) opatřil dostatečné informace, aby mohl kvalifikovaně tuto úvěruschopnost posoudit (k tomu viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ), přičemž tak nebyl schopen uvážit (a má přitom tak činit s odbornou péčí), zda je žalovaný schopen splácet sjednané splátky.
23. Právní předchůdce žalobkyně tak poskytnutím úvěru žalovaného porušil § 86 odst. 1 druhou větu ZSÚ, což má dle § 87 odst. 1 ZSÚ (potažmo § 580 o. z. a § 588 o. z.) za následek neplatnost předmětné smlouvy; žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Soud přitom sankci neplatnosti zakotvenou v ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ vyložil v souladu se smyslem a účelem daného ustanovení (nikoli pouze za použití gramatického výkladu) jako neplatnost absolutní podle ustanovení § 588 o. z. (viz soudní praxe Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 143/2019 , 27 Co 23/2020 , 28 Co 31/2020 , 22 Co 107/2020 , 30 Co 62/2020 aj.). Za stavu, kdy mezi účastníky nebyl sjednán platný závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi na místo obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální ustanovení § 87 odst. 1 věty poslední ZSÚ, podle kterého vzniká žalobkyni vůči žalovanému pouze nárok na vrácení poskytnuté jistiny a na nic jiného. Uvedený způsob vypořádání neplatného závazku pak dle soudu neumožňuje jiný postup, než že se vůči této jistině musí započítat částky, které žalovaný žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) na neplatný závazek již zaplatil. Proto se soud zabýval tím, zda žalovaný splnil povinnost vrátit poskytnout jistinu spotřebitelského úvěru ve výši 16 000 Kč žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) z titulu bezdůvodného obohacení, neboť získal majetkový prospěch plněním z neplatného právního důvodu. Soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh ze smlouvy o úvěru neuhradil žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) ničeho. Soud proto zavázal žalovaného uhradit žalobkyni částku poskytnuté jistiny ve výši 16 000 Kč (výrok ad I. tohoto rozsudku), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok ad II. tohoto rozsudku).
24. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , tj. podle poměru úspěchu ve věci, kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná pouze částečně (vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení ve výši 61,67 % požadovaného plnění), přičemž náklady řízení žalobkyně sestávaly ze stanoveného soudního poplatku za žalobní návrh ve výši 1 000 Kč, odměny advokáta podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 1 úkon právní služby částka 300 Kč a za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žalobní návrh a výzva k úhradě) 3 x částka 300 Kč, 3 x RP po 100 Kč dle § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , a dále 21 % DPH dle předloženého osvědčení o registraci plátce DPH, tedy celkem 2 452 Kč. Soud tedy žalobkyni přiznal částečnou náhradu nákladů řízení ve výši 61,67 % z částky 2 452 Kč, tedy ve výši 1 512,15 Kč (výrok ad III. tohoto rozsudku).
25. Výrok o tom, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení do tří dnů od právní moci rozsudku, má oporu v § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku.
26. Výrok o tom, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení k rukám advokáta, má pak oporu v § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , kde se uvádí, že zastupoval-li advokát účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit ji advokátovi.
27. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2.2. sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1.1.) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 800 Kč, je tedy povinností žalobkyně doplatit soudní poplatek ve výši 200 Kč (výrok ad IV. tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím podepsaného soudu.
Nebudou-li dobrovolně splněny povinnosti uložené v tomto rozhodnutí, může být podán návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.