Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
16 C 42/2023-54
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem Mgr. Radimem Slezákem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 26 020 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 470 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
II. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 9 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
III. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 893,33 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 7 143,64 Kč, v této části se žaloba zamítá.
V. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku ve výši 24,69 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá.
VI. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 8 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 961,21 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, v této části se žaloba zamítá.
VII. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 848,59 Kč, v této části se žaloba zamítá.
VIII. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 4 602,98 Kč, v této části se žaloba zamítá.
IX. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku ve výši 24,9 % ročně z částky 6 961,21 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, v této části se žaloba zamítá.
X. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 7 470 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. II. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 9 600 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. III. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 2 893,33 Kč, v této části se žaloba zamítá. IV. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 7 143,64 Kč, v této části se žaloba zamítá. V. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku ve výši 24,69 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení, v této části se žaloba zamítá. VI. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení částky 8 950 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 6 961,21 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, v této části se žaloba zamítá. VII. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 848,59 Kč, v této části se žaloba zamítá. VIII. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 4 602,98 Kč, v této části se žaloba zamítá. IX. Domáhala-li se žalobkyně po žalované zaplacení úroku ve výši 24,9 % ročně z částky 6 961,21 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, v této části se žaloba zamítá. X. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručenou dne 31. 1. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení:
a) částky 17 070 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 893,33 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 7 143,64 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 12 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, úroku 24,69 % ročně z částky 12 000 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení;
b) částky 8 950 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 848,59 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 4 602,98 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 6 961,21 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, úrok 24,9 % ročně z částky 6 961,21 Kč od 2. 11. 2022 do zaplacení a k tomu náhradu nákladů řízení ve výši 2 4963 Kč.
2. Žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně společnost právnická osoba, IČO, uzavřela se žalovanou uzavřela:
a) dne 23. 4. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu ve výši 2 400 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 360 Kč, počínaje 30. 4. 2019, kdy poslední splátka byla stanovena na 16. 6. 2020. Za celou dobu smluvního trvání uhradila žalovaná částku 4 530 Kč, kdy poslední platba proběhla dne 11. 3. 2022.
b) dne 25. 1. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu ve výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje 1. 2. 2019, kdy poslední splátka byla stanovena na 20. 3. 2020. Za celou dobu smluvního trvání uhradila žalovaná částku 10 800 Kč, kdy poslední platba proběhla dne 27. 10. 2022.
3. Dne 1. 11. 2022 byla pohledávka za žalovaného postoupena na žalobkyni. Od postoupení nebylo na dlužnou částku hrazeno ničeho. Postoupení bylo žalované písmeně oznámeno dopisem. Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k nápravě, avšak bezvýsledně.
4. Na výzvu soudu žalobkyně dne 13. 4. 2023 (č.l. 40-42) svou žalobu doplnila tak, že původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalované především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy, zaznamenaných na kartách zákazníka ze dne 24. 4. 2019 a 25. 1. 2019.
5. Původní věřitelka dospěla po ověření předložených dokladů a tvrzení žalované k závěru, že schopnost žalované splácet úvěry je dostačující.
6. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. za doručovací adresu místo jejího trvalého bydliště. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba i výzva k vyjádření byly zaslány žalované na shora uvedenou doručovací adresu. Současně byla žalovaná vyzvána, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s upozorněním, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaná se nevyjádřila, a jelikož žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila, soud ve věci rozhodl, aniž nařizoval jednání, dle § 115a o.s.ř. a vycházel přitom z listinných důkazů obsažených ve spise.
7. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:
8. Smlouvou o postoupení pohledávek (č.l. 24-29) byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobkyni. O tomto byla žalovaná vyrozuměna (č.l. 29-30). Před podáním žaloby byla žalované zaslána výzva k plnění ze dne 12. 1. 2023 (viz č.l. 31-33).
9. Původní věřitelka poskytla žalované:
a) na základě smlouvy o úvěru Fajnpůjčka ze dne 23. 4. 2019 částku 12 000 Kč (viz smlouva na č.l. 20-21), kterou se žalovaná zaváhala uhradit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu ve výši 2 400 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 360 Kč, počínaje 30. 4. 2019, kdy poslední splátka byla stanovena na 16. 6. 2020 RPSN činila 206,15 %. Při uzavírání smlouvy byla sepsána karta zákazníka (viz č.l. 22-23).
b) na základě smlouvy o úvěru Fajnpůjčka ze dne 25. 1. 2019 částku 10 000 Kč (viz smlouva na č.l. 16-17), kterou se žalovaná zaváhala uhradit spolu s úrokem za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu ve výši 2 000 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 300 Kč, počínaje 1. 2. 2019, kdy poslední splátka byla stanovena na 20. 3. 2020. Při uzavírání smlouvy byla sepsána karta zákazníka (viz č.l. 18-19).
10. Z karty zákazníka ze dne 24. 4. 2019 (č.l. 22-23) bylo zjištěno, že žalovaná žila v době uzavření smlouvy v nájmu s jiným rodinným příslušníkem, byla zaměstnána na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou. Za poslední 3 roky se jednalo její druhé zaměstnání. Příjmy žadatelky činily 12 433 Kč z pracovní poměru, měsíční výdaje na bydlení 2 500 Kč, osobní výdaje 4 500 Kč, splátky dalšího úvěru 1 350 Kč, další výdaje 500 Kč (celkem tak výdaje 8 850 Kč) a použitelný příjem byl vypočítán na 3 583 Kč. Celková měsíční splátka měla činit 1 440 Kč. Dále bylo z karty zjištěno, že na žalovanou byly vedeny toho času 2 exekuce.
11. Z karty zákazníka ze dne 25. 1. 2019 (č.l. 18-19) bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy žalovaná bydlela v nájmu s jiným rodinným příslušníkem, byla zaměstnána na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, za poslední tři roky se jednalo o druhé zaměstnání. V době uzavření této smlouvy neměla žalovaná jiný úvěr. Měsíční příjem žadatelky činil 11 257 Kč, výdaje na bydlení 3 000 Kč, osobní výdaje 4 000 Kč, další výdaje 1 000 Kč (celkem výdaje 8 000 Kč) a použitelný příjem tak činil 3 257 Kč. Z této částky měla žalovaná hradit měsíčně 1 200 Kč. Z karty zákazníka bylo dále zjištěno, že na žalovanou byly v té době vedeny 3 exekuce.
12. Žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně doložila karty zákazníka, ze kterých je patrné, že původní věřitelka vycházela z údajů poskytnutých žalovanou. Původní věřitelka si zřejmě ověřila pouze tvrzený příjem žalované, žádným způsobem však neověřovala a nezjišťovala výdaje žalované a její majetkové poměry a vycházela pouze z tvrzení žalované stran jejich příjmů a výdajů. Žalobkyně nedoložila žádné doklady, na základě kterých by tvrzení žalované bylo ověřováno, neprovedla (nebo to nedoložila) lustraci žalované v příslušných rejstřících dlužníků. Právní předchůdkyně žalobkyně měla věnovat prověřování majetkové situace dlužníka daleko více pozornosti obzvlášť v případě, kdy věděla, že žalovaná má více závazků.
13. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
17. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
18. Podle ust. § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
19. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Podle ust. § 87 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
21. Podle ust. § 87 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
22. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem:
23. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo v obou případech k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). ulice úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. navozuje dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost žalovaného je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona.
24. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl neplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C číslo tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo.
25. Soud proto vycházel z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence
v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných
a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
26. Soud má tedy v předmětné věci za to, že původní věřitelka nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto jsou smlouvy o úvěru absolutně neplatné ve smyslu § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Soud především podotýká, že původní věřitelka důsledně nezkoumala výdaje žalované. Předchozí věřitelka tak porušila ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když poskytla spotřebitelské úvěry přesto, že zde byly objektivní pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.
27. Původní věřitelka tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně v prvním případě 10 000 Kč a ve druhém 12 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná dosud uhradila na zapůjčenou částku 12 000 Kč částku 4 530 Kč a na zapůjčenou částku 10 000 Kč uhradila 10 800 Kč.
28. Vzhledem k tomu, že smlouvy o úvěru jsou absolutně neplatné, nebyly platně sjednány ani úroky a ani poplatky. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni, na níž byla pohledávka postoupena, jistinu úvěru ve výši 7 470 Kč (u smlouvy ze dne 23. 4. 2019) v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbývajícím rozsahu musela být žaloba zamítnuta. Nárok ze smlouvy ze dne 25. 1. 2019 musel být zamítnut zcela, neboť zapůjčená jistina byla zcela žalovanou uhrazena.
29. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům: Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. příjmení tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v anonymizováno spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. příjmení, J., příjmení, L., příjmení, P., příjmení, L., příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. číslo).
30. Obecně lze tedy ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.
31. S ohledem na shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
32. Žalovaná byla ve sporu převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
33. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci výše uvedenou částku do 3 dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., kde se uvádí, že uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání, které lze podat do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím soudu zdejšího.
Nebude-li povinnost rozsudkem uložená splněna, lze ji vymáhat soudním výkonem rozhodnutí.