Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 99/2022-113

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 44 478,79 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 250,94 Kč, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 227,85 Kč s úrokem v částce 7 952,43 Kč, s úrokem z prodlení v částce 1 688,96 Kč, s úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 44 478,79 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 44 478,79 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 480 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 250,94 Kč, a to do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 227,85 Kč s úrokem v částce 7 952,43 Kč, s úrokem z prodlení v částce 1 688,96 Kč, s úrokem ve výši 21,99 % ročně z částky 44 478,79 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 44 478,79 Kč od 7. 1. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 480 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 478,79 Kč z titulu smlouvy o osobní kreditní kartě číslo ze dne 14. 3. 2017, na jejímž základě mu byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 50 000 Kč. Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti tím, že nehradil sjednané splátky a žalobkyně od smlouvy odstoupila. Žalovaný zůstal žalobkyni dlužen na jistině částku 44 478,79 Kč. Žalobkyně dále požadovala kapitalizovaný úrok ve výši 7 952,43 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok ve výši 1 688,96 Kč, úrok ve výši 21,99 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 7. 1. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné jistiny za dobu od 7. 1. 2022 do zaplacení. K tomu, jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z informací, které si aktivně zjistila ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, konkrétně provedla lustraci v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru příjmení, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů, přičemž nebylo zjištěno, že by žalovaný měl dluhy nebo že by proti němu bylo vedeno insolvenční řízení, ani to, že by měl evidovánu adresu na obecním či městském úřadě či že by jeho doklad totožnosti byl neplatný. Co se týče příjmů a výdajů žalovaného, zde žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, kdy informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Stran posuzování výdajové stránky, žalobkyně uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, dále z životního minima a z výdajů žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 3 407 Kč. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 33 068 Kč a měsíčních výdajů ve výši 9 953 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 2 336 Kč (tato výše vycházela z analýzy regionálních dat Českého statistického úřadu), částkou 3 410 Kč představující životní minimum, výdaji žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 3 407 Kč a dále žalobkyně zohlednila ostatní výdaje žalovaného a náklady na pojištění v souhrnné výši 800 Kč.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že až do 30. 4. 2020 splátky úvěru řádně hradil. Splátky nemohl dále hradit, protože v důsledku pandemie COVID-19 ukončil své tehdejší zaměstnání i podnikatelskou činnost, kterou vykonával na vedlejší úvazek. Od 1. 5. 2020 byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, jeho příjem byl pouze z dávek hmotné nouze. Nadto platilo i nařízení vlády ČR, na jehož základě měly banky přerušit úročení úvěrů a odložit jejich splácení v důsledku pandemie, což se evidentně v jeho případě nestalo. Navrhl vyrovnání zapůjčených finančních prostředků v rámci jeho možností formou splátkového kalendáře, jejichž výši později upřesnil na částku 2 000 Kč měsíčně.

3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 3. 2017 uzavřena smlouva o osobní kreditní kartě číslo s úvěrovým limitem ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 3 % vyčerpané jistiny s úroky, minimálně však ve výši 100 Kč, a to inkasem z běžného účtu žalovaného. Ve smlouvě byl sjednán úrok ve výši dle oznámení o úrokových sazbách, který od 14. 2. 2018 činil 21,99 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a podmínky osobních kreditních karet. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas a žalobkyně tedy od smlouvy v souladu ustanovením s čl. 5 a 5.2 podmínky osobních kreditních karet dopisem ze dne 12. 7. 2021 odstoupila a požadovala neprodleně uhradit veškeré dlužné částky včetně příslušenství.

4. Dle historického výpisu z účtu žalovaný čerpal úvěr průběžně a trvale do prodlení se dostal v červnu 2021. Dle historického výpisu z účtu čerpal žalovaný na základě úvěrové smlouvy celkem částku 46 557,57 Kč a na pohledávku žalobkyně uhradil celkem částku 42 306,63 Kč, přičemž poslední platba ve výši 199 Kč je evidována dne 3. 5. 2021.

5. Předmětná úvěrová smlouva byla uzavřena na základě žádosti žalovaného z 14. 3. 2017, v níž žalovaný uvedl, že je svobodný, bez vyživovacích povinností, bydlí v nájmu a jeho náklady na bydlení činí 1 000 Kč měsíčně. Jako další měsíční výdaje uvedl platby pojištění ve výši 300 Kč, spoření ve výši 300 Kč a ostatní výdaje ve výši 500 Kč. Dále uvedl, že má další závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 10 000 Kč. V žádosti žalovaný čestně prohlásil, že jeho příjmy plynou ze závislé činnosti, přičemž má pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 28 000 Kč. Žalobkyně dále předložila výpisy z účtu žalovaného za období od 12. 9. 2016 do 14. 3. 2017, z nichž je zřetelné, že žalovanému byl v tomto období pravidelně vyplácen příspěvek na bydlení, který se v této době pohyboval v rozmezí 2 045 Kč a 2 761 Kč měsíčně, a dále mu zde byly připisovány platby od právnická osoba anonymizována tři slova r.o., přičemž dne 20. 9. 2016 byla od této společnosti připsána platba ve výši 9 306 Kč s označením "Výplata za srpen 2016; v dalších měsících byly pak platby od této společnosti označeny jako "zbytek výplaty za (a označení příslušného měsíce) " a pohybovaly se v rozmezí od 1 258 Kč do 4 968 Kč. Z výpisu jsou pak zřejmé také další příjmové položky, a to vklady hotovosti na tento účet, které probíhaly i několikrát měsíčně v různých výších (od 100 Kč do 9 000 Kč) a jsou zde i dvě drobnější platby učiněné z účtu vedeného na jméno jméno celé jméno žalovaného. V neposlední řadě žalovaný dne 8. 3. 2017 obdržel částku 10 000 Kč od právnická osoba s.r.o. Výdajové položky z předloženého výpisu nejsou vůbec patrné. V dokumentu Návrh na rozhodnutí o poskytnutí – Kreditní karta osobní byl uveden ohledně osoby žalovaného negativní záznam lustrace v registrech ISIR, BRKI, NRKI a SOLUS a dále tři existující úvěry poskytnuté žalovanému žalobkyní s celkovou výší nesplacené jistiny 116 697,12 Kč.

6. Z potvrzení z Úřadu práce ze dne 1.11.2021 soud zjistil, že žalovaný byl v evidenci uchazečů o zaměstnání v době od 2.5.2020 do 31.10.2021, podpora v nezaměstnanosti mu byla poskytována v době od 2.5.2020 do 1.10.2020.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 6. 9. 2021, odeslanou žalovanému dle podacího archu téhož dne, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu.

8. Z dalších listinných důkazů soud ničeho relevantního nezjistil.

9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

14. Soud aplikoval , neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.

15. Předložené důkazy hodnotil soud podle a dospěl k závěru, že dne 14. 3. 2017 byla mezi žalobkyní a žalovaným platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu a násl. , na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým limitem ve výši 50 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet pravidelnými měsíčními splátkami spolu se sjednanými úroky z úvěru. Tuto svou smluvní povinnost žalovaný řádně a včas nesplnil, když dosud uhradil na pohledávku žalobkyně celkem částku 42 306,63 Kč.

16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala na základě informací, které zjistila v bankovním registru klientských informací, v nebankovním registru klientských informací, v registru SOLUS, ve své interní databázi, v insolvenčním rejstříku, v evidenci neplatných dokladů a v evidenci adres obecních/městských úřadů. Co se týče jeho příjmů a výdajů, žalobkyně vycházela z informací uváděných žalovaným v žádosti o úvěr, přitom informaci o výši příjmu konfrontovala s transakcemi na běžném účtu žalovaného. Dále vycházela rovněž z demografických a statistických dat. Stran posuzování výdajové stránky uvedla, že vycházela z prohlášení žalovaného, z životního minima a ze statistických dat. Při posuzování úvěruschopnosti tak vycházela z měsíčního příjmu 28 000 Kč a měsíčních výdajů ve výši 6 546 Kč, které jsou tvořeny náklady na bydlení ve výši 2 336 Kč, částkou 3 410 Kč představující životní minimum a dále zohlednila ostatní výdaje žalovaného, náklady na pojištění v souhrnné výši 800 Kč a výdaji žalovaného na závazky u žalobkyně ve výši 3 407 Kč. Pokud jde o příjmy a výdaje žalovaného, žalobkyně neprokázala, že by tyto byly z její strany relevantně prověřovány. Žalobkyně uvedla, že příjmy žalovaného konfrontovala s výpisem z jeho účtu, avšak z předloženého výpisu za období od 12. 9. 2016 do 14. 3. 2017 vyplynul průměrný měsíční příjem žalovaného 6 020 Kč. Soud do příjmu žalovaného započítal příspěvek na bydlení a platby od právnická osoba anonymizována čtyři slova, označené jako„ výplata“ nebo„ zbytek výplaty“; soud podotýká, že žalobkyně si nijak neověřila, z jakého důvodu jsou žalovanému vypláceny na účet pouze zbývající části výplaty – zda měl např. exekuční srážky ze mzdy, nebo k tomu byl jiný důvod. K dalším příjmovým položkám soud nepřihlížel, neboť se převážně jednalo o vklady hotovosti na účet, u kterých nebyl zřejmý jejich původ. Skutečnost, že žalovaný pobíral příspěvek na bydlení, měla být pro žalobkyni výstrahou, neboť již to samo o sobě svědčí o nepříznivé finanční situaci žalovaného, a tato skutečnost měla žalobkyni vést k důslednému posouzení majetkových poměrů žalovaného. Dále soud podotýká, že z výpisu z účtu je patrné, že dne 8. 3. 2017 byla na účet připsána částka 10 000 Kč z účtu právnická osoba anonymizováno; přitom soudu je z úřední činnosti známo, že se jedná o společnost poskytující spotřebitelské úvěry a je tedy patrné, že již před poskytnutím úvěru žalobkyní žalovaný nebyl schopen se svými finančními prostředky vyjít a musel svou finanční situaci sanovat úvěry. Také z dalšího výpisu z účtu žalovaného vyplynula existence nejméně dalších dvou úvěrů (splátky 1. 3. 2017), s nimiž byl žalovaný již v prodlení (byly mu strhávány pokuty za prodlení). Stran výdajů žalovaného žalobkyně nepředložila žádné dokumenty. Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného nijak neověřovala, nýbrž vycházela pouze z jeho tvrzení a ze statistik, a to přes to, že minimálně výdaje žalovaného na bydlení byly objektivně zjistitelné (např. z nájemní smlouvy). Pokud žalobkyně pojala pochybnosti o tvrzené výši nákladů žalovaného na bydlení, pak si tyto náklady měla nechat řádně doložit, neboť se nelze spokojit pouze s porovnáním se statistikou. Výdaje žalovaného nebyly dle vyjádření ověřeny. Z listin předložených žalobkyní tak nelze učinit závěr, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1,2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše výdajů žalovaného z jím předložených listin.

17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM ( ), ze dne 4. června 2015, Faber ( ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska ( ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis ( ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

21. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatelka úvěru má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn ). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

22. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o úvěru má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta 46 557,57 Kč a kterou vrátil 42 306,63 Kč, tedy celkem ve výši 4 250,94 Kč a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalovanému rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. S ohledem na zjištěné aktuální poměry žalovaného, jeho návrh a jeho možnosti splácení a rovněž měsíční splátkové zatížení žalovaného dle rozsudku zd. soudu ve věcech vedených pod sp. zn. a , stanovil žalovanému soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě 60 dnů.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , tak, že přiznal žalovanému, který byl převážně úspěšný ve věci, náhradu nákladů řízení ve výši 480 Kč. Žalovanému přísluší dle vyhl. č. náhrada nákladů řízení ve výši 600 Kč (2 úkony – písemné vyjádření a účast u jednání soudu po 300 Kč). Žalovaný byl co do 10% z původně požadované částky neúspěšný, úspěšný byl z 90%, přísluší mu tedy 80% ze vzniklých nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li strany povinnosti uložené jim tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, lze se domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.