Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 199/2022-70

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Doleželem v právní věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa

zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul.

sídlem adresa

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

trvale bytem adresa žalovaného

o zaplacení částky 61 160 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 400 Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 600 Kč, částku 27 160 Kč na dlužných úhradách za služby, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 289 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 705,16 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 34 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 34 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 400 Kč do 12 měsíců od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 5 600 Kč, částku 27 160 Kč na dlužných úhradách za služby, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 289 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 705,16 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 34 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 34 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>

1. Žalobkyně se žalobu ze dne 22. 7. 2022 domáhá po žalovaném zaplacení částky 61 160 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení, a to na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že společnost právnická osoba posoudila úvěruschopnost žalovaného a následně s ním uzavřela dne 23. 1. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo. Na základě této smlouvy poskytl právnická osoba žalovanému peněžní prostředky ve výši 34 000 Kč v hotovosti. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný zavázal zaplatit společnosti právnická osoba úrok ve výši 5 780 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 20,74 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 6 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 19 380 Kč. Dále bylo mezi smluvními stranami sjednáno životní pojištění, na které se žalovaný zavázal zaplatit 800 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal zaplatit v 80 týdenních splátkách po 835 Kč počínaje splátkou dne 30. 1. 2020, poslední splátka tak byla stanovena na 2. 12. 2021. Žalovaný na pohledávku za celou dobu splácení uhradila pouze částku 5 600 Kč (poslední platba uhrazena dne 13. 5. 2020), která byla započtena v částce 3 834,25 Kč na úrok, v částce 1 695,75 na poplatek za hotovostní inkaso a v částce 70 Kč na životní pojištění. Vzhledem k tomu, že celková dlužná částka nebyla zaplacena do 2. 12. 2021, žalobkyně úročí nezaplacenou jistinu ve výši 34 000 Kč úrokem ve výši 20,74 % ročně od 3. 12. 2021 do zaplacení. Pohledávka za žalovaným byla dne 7. 1. 2022 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném uhradit částku 61 160 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 34 000 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 17 684,25 Kč, dlužného úroku za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 1 945,75 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 6 800 Kč a dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 730 Kč. Dále žalobkyně požaduje uhradit kapitalizovaný úrok ve výši 705,16 Kč (úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 34 000 Kč od 3. 12. 2021 do 7. 1. 2022), kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 289 Kč (zákonný úrok z částky 34 000 Kč od 3. 12. 2021 do 7. 1. 2022), úrok ve výši 20,74 % ročně z dlužné jistiny ve výši 34 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky ve výši 34 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela nečinný. Za splnění podmínek ustanovení , (dále jen ), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Z karty zákazníka ze dne 23. 1. 2020 vyplývá, že žalovaný požádal o poskytnutí částky 34 000 Kč, uvedl, že je rozvedený, bydlí v nájmu od měsíce října 2019, kdy se za poslední 3 roky jedná o jeho druhé bydliště, žije v domácnosti s partnerkou a má 3 nezaopatřené děti. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u jméno příjmení, IČO, kdy jeho čistý příjem činí 21 468 Kč (údajně ověřeno z pracovní smlouvy a potvrzení příjmu od zaměstnavatele), výdaje žalovaného celkem pak činí 13 200 Kč (tj. výdaje na bydlení 6 500 Kč (pozn. 1/2 výdajů), osobní výdaje 6 700 Kč (1/2 výdajů), neuvedl žádnou vyživovací povinnost a žádné splátky úvěrů. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo ze dne 23. 1. 2020 (dále jen„ smlouva“) soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právnická osoba ujednání, dle kterého mu byla poskytnuta částka ve výši 34 000 Kč, kdy žalovaný zvolil čerpání v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit celkovou částku 66 760 Kč, která se skládá z jistiny ve výši 34 000 Kč, úroku ve výši 5 780 Kč, hotovostní inkaso splátek ve výši 19 380 Kč (při 80 splátkách činí 40 % z výše spotřebitelského úvěru), administrativní poplatek ve výši 6 800 Kč (tj. administrativní poplatek ve výši 20 % ze spotřebitelského úvěru) a pojištění anonymizována dvě slova ve výši 800 Kč. Žalovaný zvolil hotovostní variantu splácení, kdy bude celkovou dlužnou částku hradit do rukou oprávněného zástupce či zaměstnance příjmení jméno v hotovosti v 80 týdenních splátkách ve výši 835 Kč (poslední splátka činí 795 Kč), přičemž první splátku je povinen zaplatit nejpozději 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku nejpozději do konce následujícího týdenního období. Dle čl. 1 smlouvy zaplatí žalovaný za poskytnutí spotřebitelského úvěru úrok stanovený fixní úrokovou sazbou splatnou po celou dobu trvání smlouvy, v případě smlouvy uzavřené na 80 týdnu činí úroková sazba 20,74 % ročně. Dle čl. 2 smlouvy úhrady žalované v podobě týdenních splátek se započítávají nejprve na (i) úrok, poté na (ii) administrativní poplatek, poté na (iii) jistinu. Každou splátkou se se uhrazuje příslušná část odměny za hotovostní inkaso splátek a případně příslušná část poplatku za pojištění anonymizována dvě slova, tyto položky se hradí průběžně po celou dobu trvání smlouvy. Dle čl. 2 smlouvy je tato smlouva uzavřena na dobu určitou, která trvá ode dne poskytnutí spotřebitelského úvěru do dne vypořádání veškerých závazků. Dle čl. 9 smlouvy se smluvní strany dohodly, že částka 16 450 Kč se použije na zaplacení zůstatku spotřebitelského úvěru číslo čerpaného žalovaným v minulosti, takže žalovanému bude vyplacena pouze částka 17 550 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3 2. 2022 soud zjistil, že právnická osoba postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován v oznámení o postoupení pohledávky, ve kterém byl rovněž vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení dopisu. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 14. 4. 2022 vyplývá, že zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornil jej na možnost jejího soudního vymáhání.

4. Z informačního soudního systému bylo zjištěno, že v době uzavření smlouvy o úvěru bylo na majetek žalovaného vedeno u zdejšího soudu od roku 1998 celkem 23 exekučních řízení, z toho 3 v posledních 5 letech před uzavřením smlouvy o úvěru.

5. Závazkový vztah, vzniklý uzavřeným spotřebitelským úvěrem mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, a žalovaným se řídí , (dále„ o. z.“), a smluvním ujednáním. Dále se tento závazkový vztah řídí , o spotřebitelském úvěru.

6. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

7. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

8. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

9. Dle , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle a 2 , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v  d.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava ). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

11. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

13. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

14. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně postoupil platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno. Ve vztahu k žalované pohledávce, tedy smlouvy o úvěru číslo dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícím závěrům:

15. Soud má za to, že žalovaný zažádal právního předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba, IČO, o poskytnutí úvěru opakovaně, tj. smlouvou číslo již dříve smlouvou číslo. Výdělkové a majetkové poměry žalovaného vzhledem k nájemnímu bydlení a vyživovací povinnosti ke 3 nezaopatřeným dětem se přitom pohybovaly v průměrné výši (v lednu 2020 uvedl žalovaný příjem 21 468 Kč). V době uzavření úvěrové smlouvy byly na žalovaného vedeny nejméně 3 exekuční řízení zahájené v posledních 5 letech.

16. V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

17. Dle bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů.

18. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. . Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

19. Žalobkyně k výzvě soudu žalobu doplnila toliko o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a dotčených smluv, jakým způsobem její právní předchůdce plnil svoji zákonnou povinnost s tvrzením žalovaným uvedeného příjmu v zákaznické kartě. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny, a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Pokud poskytovatel úvěru lustroval žalovaného v rejstřících či databázích, musí být zcela konkrétně sděleno, jak žalovaný kterou konkrétní databází prošel, tedy s jakým výsledkem, a jak toto ovlivnilo poskytovatele úvěru v rozhodnutí, že je žalovaný dostatečně solventní, a to i přesto, že žalovaný měl v době poskytnutí úvěru přímo o poskytovatele úvěru již dřívější nesplacený úvěr, který byl doplacen právě nově založeným úvěrem.

20. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v  , je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020).

21. Žalobkyně sama nedotvrdila, jakým způsobem uvažovala (resp. její právní předchůdce), pokud vyhodnotila žalovaného jako osobu dostatečně solventní.

22. Soud proto posoudil údaje uvedené v zákaznické kartě, které sdělil a svým podpisem stvrdil žalovaný, v souvislostech poskytnutých úvěrů, a dospěl k závěru, že v tomto případě právní předchůdce žalobkyně nedostál zákonné povinnosti , když poskytl předmětný spotřebitelský úvěr, když v tomto případě bylo nepochybné, že žalovaný je dlouhodobě osobou, která není schopná splácet sjednané peněžní závazky.

23. Podle názoru soudu bylo v možnostech a tedy i povinností právní předchůdkyně žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele, neboť při důsledném zkoumání majetkových poměrů žalovaného nebylo možné dospět k závěru, že žalovaný je objektivně schopen řádně a včas splácet předmětný spotřebitelský úvěr, jakkoliv samotnému žalovanému musela být tato okolnost více než zřejmá a lze vyslovit názor, že žalovaný jednal vůči právní předchůdkyni žalobkyně lehkovážně až účelově, pakliže přistoupil k uzavření uvedeného spotřebitelského úvěru, ač si musel být vědom toho, že není v jeho možnostech sjednané splátky právní předchůdkyni žalobkyně řádně hradit a že je zde nebezpečí, že se ocitne v dluhové spirále.

24. Lze proto uzavřít, že spotřebitelský úvěr, který žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně, je ve smyslu , absolutně neplatný, když důsledek absolutní neplatnosti při naplnění předpokladů pro aplikaci cit. zák. vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. ).

25. Jestliže žalovaný na spotřebitelský úvěr, který mu byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně ve výši 34 000 Kč, zaplatil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 5 600 Kč, a je-li tato smlouva absolutně neplatná, je žalobkyni povinen vydat – zaplatit z titulu vydání bezdůvodného obohacení částku 28 400 Kč.

26. Podle věty třetí je spotřebitel (v případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022 č.j. -262).

28. V daném případě splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalovaného podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, proto žalobkyni zatím nárok na zákonné úroky z prodlení nevznikl.

29. V souladu s ustanovením a s odkazem na ustanovení věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době„ přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v době přiměřené možnostem žalovaného. Vzhledem k nečinnosti žalovaného v řízení soud neshledal možnost splácení dlužné částky jako účelnou a stanovil proto splatnost přiznaného dluhu v přiměřené době 12 měsíců od právní moci rozsudku, tak aby žalovanému poskytl možnost dobrovolného uhrazení a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodnil na úkor žalobkyně.

30. Jelikož se žalobkyně nedůvodně domáhala zaplacení další částky 32 760 Kč se specifikovaným příslušenstvím, byla v této (podstatné) části žaloba zamítnuta.

31. Pro úplnost soud připomíná, že i podle judikatury Nejvyššího smyslem ustanovení je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů, a že ustanovení přitom nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl (musel) žalobě vyhovět (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. ). Z této judikatury tedy plyne, že i v režimu lze žalobu zamítnout, pakliže soud při rozhodování vychází pouze z předložených listinných důkazů, o kterýžto případ se jedná i v této věci.

32. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalobkyně požadovala zaplacení částky 61 160 Kč s příslušenstvím, úspěšná byla do co částky 28 400 Kč, kdy žalovaný byl úspěšný v rozsahu 53,56 %, avšak žádné náklady mu v tomto řízení nevznikly, nebyla žádnému z účastníků přiznána náhrada nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím dobrovolně splněna řádně a včas, lze se jejího splnění domáhat návrhem na soudní výkon rozhodnutí nebo exekucí.