Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 47/2023-13
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 13 614,27 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 725,59 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 725,59 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 30. 12. 2022 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 614,27 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo to elektronickým systémem prostřednictvím klientské sekce na internetových stránkách žalobkyně webová adresa. K uzavření smlouvy došlo poté, kdy úvěruschopnost žalované byla prověřena jí poskytnutými doklady o příjmech a výdajích a výpisem z databáze úvěru EUCB nebo CRIF. Na základě takto uzavřené smlouvy poskytla žalobkyně žalované dne datum peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč, které mu byly zaslány na jí uvedený účet číslo bankovní účet. Žalovaná se zavázala vrátit celkem částku 10 761,27 Kč (jistinu, poplatek a úrok ve výši 1 761,27 Kč), a to ve lhůtě do 16. 2. 2022. Žalovaná nezaplatila svůj dluh řádně a včas, nezaplatila žádnou částku. S ohledem na ustanovení čl. 4 .4.3 smlouvy pak vznikl žalobci v důsledku prodlení žalované rovněž nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 9 000 Kč za dobu od 17. 2. 2022 do 30. 12. 2022 ve výši 2 853 Kč, žalobkyně z této částky žádá k vrácení jen do výše 50% jistiny. Žalovaná uvedenou částku v celkové výši 13 614,27 Kč s příslušenstvím žalobkyni nezaplatila ani přes zaslanou předžalobní upomínku.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, v řízení zůstala pasivní.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobkyně s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě. Žalovaná se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřila, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložila žalobkyně.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané, že žalobkyně si prostřednictvím databáze EUCB prověřila, že žalovaná nebyla v této databázi nalezena a od žalované obdržela informace o jejích příjmech a výdajích a doklady tyto příjmy prokazující. Žalobkyně předložila listin u nazvanou smlouva o úvěru číslo datovanou dnem datum, na níž je připojen kód číslo a uvedeny identifikační údaje včetně jména a příjmení a rodného čísla žalované. Žalobkyně předložila též dva doklady prokazující totožnost žalované. Ve smlouvě je uvedeno, že by na základě ní měla žalobkyně žalované poskytnout částku 9 000 Kč a že se žalovaná zavazuje tuto částku vrátit žalobkyni společně s poplatkem ve výši 1637 Kč a úrokem ve výši 124, 27 Kč, tedy celkem 10 761,27 Kč do 14 dnů od poskytnutí úvěru, roční úroková sazba činila 36, RPSN je uvedeno ve výši 10 486,27 %. V článku 4.4.3 smlouvy je obsaženo ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,1% denně z dlužné částky při prodlení se splácením dluhu. Žalovaná obdržela dne datum na účet číslo bankovní účet, jehož byla žalovaná majitelem, pod variabilní symbol částku ve výši 9 000 Kč, a to od společnosti žalobkyně. Listin y prokazující tato tvrzení jsou založeny v příjmení spisu. Z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že nebyla vrácena žádná částka, žalovaná netvrdila ničeho. Dopisem ze dne 5. 9. 2022 byla žalovaná vyzvána k zaplacení.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovanou a společností původního věřitele nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, když soud se předně zabýval tím, zda smlouva o úvěru není v rozporu s právními předpisy a zda tedy není absolutně neplatným právním jednáním.
6. Soud se předně zaměřil na to, zda bylo prokázáno, zda byla splněna povinnost poskytovatele úvěru prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zda vůbec došlo k uzavření smlouvy. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Z předložených dokumentů vyplývá, že si poskytovatel úvěru prověřil příjmy žalované, tento postup činil s přihlédnutím k výši poskytovaného úvěru.
7. Dále se pak soud zabýval tím, zda bylo prokázáno, že byla smlouva skutečně oběma účastníky podepsána. Tuto skutečnost soud nemá za prokázanou, když žalobkyně sice na straně jedné byla žalovanou podepsána jedinečným kódem prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, tyto skutečnosti však neprokázala. Je sice pravděpodobné, že účastníci spolu jednali, žalovaná žalobkyni poskytla své doklady a dokumenty prokazující výši příjmů, nebylo však prokázáno, že byl žalobkyní žalované přidělen kód uvedený v předložené smlouvě a že žalobkyně skutečně elektronicky smlouvu podepsala.
8. Dále pak se soud zabýval tím, zda by i v případě prokázání uzavření smlouvy, nebyla smlouva neplatná pro rozpor s dobrými mravy s ohledem na výši úroku a další sjednané podmínky. Listin Listina uvádí výši poplatku a úroku, které měla žalovaná vedle jistiny ve výši 9 000 Kč zaplatit navíc, a to 1 761,27 Kč za dobu 14 dní. Dle listin y předložené žalobkyní RPSN činí 10 486,27 %. Poplatek a úrok ve svém součtu soud hodnotí jako úrok ve smyslu ust. § 2392 občanského zákoníku , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním krátkodobých peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, poplatek (úrok) je proto sjednáván za účelem generování jejího zisku a krytí nákladů. Poplatek ve výši 1 761,27 Kč odpovídá úroku ve výši 19,56 % za 14dní, tedy 510,2 % ročně. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě rozděleny na dvě části: na úroky a poplatek. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tohoto poplatku tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného, než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok zastírá další úročení peněz vedle již sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatků a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představují úrok ve výši 510 % (přepočteno na 1 rok) je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v roce 2022 nepřesahovala 15 % ročně (viz www.cnb.cz, databáze ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o krátkodobý úvěr.
9. S ohledem na právní hodnocení smlouvy jako smlouvy o úvěru nelze ani oddělit ujednání o úrocích, které jsou pojmovým znakem smlouvy o úvěru od ostatního obsahu smlouvy. Je-li nemravná převážná část ujednání smlouvy, je nemravná i celá smlouva jako právní jednání včetně ujednání o smluvní pokutě. Pouze pro přehlednost soud poukazuje na to, že tyto závěry jsou aprobovány i název soudu, např. v jeho rozsudku ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. spisová značka.
10. Žalované tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 9 000 Kč, jejíž zaslání žalované bylo prokázáno. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy jako celku představovalo všechno plnění plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaná se bezdůvodně obohatila o částku 9 000 Kč. Jelikož se žalovaná dostala do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil jí soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku , jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že s ohledem na charakter nároku nastal první den prodlení již 3. 2. 2022, žalobkyně však požadovala úrok až od 17. 2. 2022, a soud tedy žalobě ohledně doby počátku prodlení vyhověl.
11. Ve zbytku žalobou uplatněného nároku soud proto žalobu zamítl.
12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 725,59 Kč, přičemž tato částka představuje 32,22 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 66,11 % a úspěchu žalované v rozsahu 33,89 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 614,27 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.