Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 301/2022-20
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 19 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 500 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 500 Kč od 9. 5. 2022 do 1. 6. 2022, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 500 Kč od 2. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 500 Kč od 9. 5. 2022 do 1. 6. 2022, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 252 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 19 500 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku, když tuto částku měla žalovaná žalobkyni dlužit na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba, IČO, a žalovanou dne 21. 12. 2021, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované neúčelový úvěr v původní výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 8. 5. 2022. Původní věřitel přitom poskytl úvěr prostřednictvím své webové stránky webová adresa, na které si žalovaná vybrala dle své vlastní volby dostupné parametry – výši požadovaného úvěru a termín splatnosti. Následně se seznámila s veškerými poplatky za poskytnutí úvěru a úroky spojenými s požadovaným úvěrem. Dále žalovaná vyplnila registrační formulář, kde napsala své osobní údaje, včetně svého telefonního čísla a emailové adresy. Poté byla žalovaná obeznámena s obsahem, podmínkami, právy, závazky a sankčními ujednáními, plynoucími z uzavření smlouvy. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy, přičemž potvrdila, že návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru přečetla a s jejím obsahem souhlasí. Jako variabilní symbol, který identifikoval veškeré vzájemné platby mezi stranami, bylo dohodnuto číslo smlouvy. Původní věřitel úvěr žalované vyplatil dne 21. 12. 221 převodem na její bankovní účet č. bankovní účet, přičemž platbu původní věřitelka identifikovala uvedením variabilního symbolu 9017780101. Dále doplnila, že žalovaná byla původním věřitelkou lustrovaná z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, kdy na základě takto získaných informací nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti žalované. Původní věřitelka vycházela i z dokladů poskytnutých žalovanou, avšak žalobkyně již nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaná předkládala původní věřitelce k prokázání úvěruschopnosti. Žalobkyně pak nabyla předmětnou pohledávku za žalovanou na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 11. 2021. Žalovaná na základě dané smlouvy čerpala celkem částku ve výši 20 000 Kč, dostala se však do prodlení, a to ani přes výzvy k zaplacení ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usneseními ze dne 20. 12. 2022 vyzval obě procesní strany, aby se vyjádřily, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byly současně poučeny, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jejich souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalobkyni doručeno dne 23. 12. 2022, žalované pak dne 9. 1. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž žalobkyně k této výzvě vyjádřila svůj výslovný souhlas, žalovaná se na výzvu nevyjádřila nijak, pročež soud vycházel z toho, že i žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené Smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. 901778001 ze dne 21. 12. 2021 je v řízení prokázáno, že mezi společností právnická osoba a žalovanou bylo tohoto dne dohodnuto, že žalované bude poskytnuta částka 20 000 Kč ve formě úvěru převedením na účet č. bankovní účet a žalovaná se naopak zavázala tuto částku vrátit věřiteli společně se sjednanými úroky ve výši 63,39 % ročně v 36 měsíčních splátkách ve výši 1 252,87 Kč, splatných dle tabulky, která byla součástí smlouvy, kdy první splátka byla splatná dne 21. 1. 2022 a poslední splátka měla být splatná dne 21. 12. 2024, celkem mělo být při řádném splácení úvěru uhrazeno 45 103,32 Kč; RPSN byla stanovena na 85,50% Smlouva měla být uzavřena elektronicky s tím, že nejprve žalovaná potvrzením a přijetím tohoto textu smlouvy navrhla původní věřitelce uzavření této smlouvy a původní věřitelka po ověření splnění podmínek pro poskytnutí úvěru a přezkoumání úvěruschopnosti vyjádří svůj souhlas s uzavřením smlouvy a smlouva nabude účinnosti buď odesláním SMS informace o uzavření smlouvy na registrovaný telefon žalované, nebo odesláním peněžních prostředků na registrovaný bankovní účet žalované nebo odesláním této smlouvy na registrovaný e-mail žalované. Z listin y dále vyplývá, že ze strany věřitelky byl kód zaslán v 16:3 2:13 hod. na tel. číslo ze strany žalované nastal okamžik potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu dne 21. 12. 2021 v 16:3 2:22 hod.
5. Výpisem z účtu původní věřitelky č. bankovní účet za 12/2021 je pak prokázáno, že dne 21. 12. 2021 zaslala žalovaná ze svého účtu č. bankovní účet verifikační platbu 0,01 Kč, na tento její účet pak byla dne 21. 12. 2021 poukázána původní věřitelkou částka 20 000 Kč.
6. Listino u označenou jako smlouva postoupení pohledávky ze smlouvy ze dne 12. 11. 2021 uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní, včetně přílohy obsahující seznam postupovaných pohledávek, jakož i oznámeními o postoupení pohledávek ze dne 18. 5. 2022, je v řízení prokázáno, že společnost právnická osoba postoupila výše specifikovanou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno.
7. Předžalobní upomínkou ze dne 18. 5. 2022, včetně podacího lístku z téhož dne, bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky s upozorněním na možnost podání žaloby v případě neuhrazení dluhu ve stanovené lhůtě.
8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž žalobkyně sama výslovně uvedla, že žádné další důkazy, zejména k prokázání tvrzení o posouzení úvěruschopnosti žalované, nemá tato již k dispozici.
9. Po provedeném řízení a dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: V rámci písemné dohody uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako bankou a žalovanou datované dnem 21. 12. 2021 se banka zavázala žalované poskytnout finanční prostředky ve výši 20 000 Kč a také téhož dne tyto prostředky žalované skutečně poskytla. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 45 103,32 Kč, představující jistinu a sjednané úroky ve výši 63,39 % ročně, a to v 36 měsíčních splátkách po 1 252,87 Kč, kdy první splátka měla být splatná dne 21. 1. 2022 a poslední splátka měla být splatná dne 21. 12. 2024. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom s ohledem na provedené dokazování je nutno vyhodnotit, že právní předchůdkyně schopnost žalované úvěr splácet nijak neprověřovala. Na základě dohody ze dne 12. 11. 2021 uzavřené mezi společností právnická osoba a žalobkyní byl nárok z předmětné smlouvy převeden na žalobkyni.
10. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný, byť ne zcela. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila, že její právní předchůdkyně žalovanou toliko lustrovala ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB a dále vycházela z listin předložených žalovanou, na přímou výzvu soudu k doložení potřebných listin pak výslovně uvedla, že těmito již nedisponuje. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr tak s ohledem na samotná tvrzení nemohlo být dostatečné a správné, když právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezjišťovala osobní, příjmové a výdajové poměry žalované, pouze vycházela z dostupných databází a díky tomu nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti.
15. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
16. S ohledem na tento závěr soud konstatuje, že žalobkyně v řízení prokázala, že její právní předchůdkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, a to jako plnění bez právního důvodu ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. S ohledem na vázanost soudu podanou žalobou tak na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení v žalované výši 19 500 Kč, které je povinna žalovaná žalobkyni vrátit. Vzhledem k této skutečnosti soud vyhověl podané žalobě co do celé žalované jistiny. Dle důvodové zprávy k § 87 výše citovaného zákona„ s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“. Smyslem a účelem právní úpravy tedy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva neplatná pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány. Podle odborné literatury - například Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 900 s.,„ Důsledkem je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o splácení jistiny soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran“. Ustanovení § 87 odst. 1 výše citovaného zákona tak stanovení zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě. Břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit však nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil. V daném konkrétním případě však žalovaná netvrdila a již vůbec v tomto směru nedoložila ničeho, co by osvětlovalo její aktuální majetkové poměry a dokládalo, jaké jsou její současné možnosti předmětný dluh zaplatit, resp. splácet. Dle názoru soudu pak tato situace, úplná procesní pasivita žalované jako dlužníka, nemůže znamenat, že v důsledku v tomto směru z pohledu soudu již nepřiměřeně zesílené ochrany spotřebitele soud v neprospěch žalobkyně sám stanoví splátky či rozhodne, že zatím žalovaná vůbec dluh není schopna splatit. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 18. 5. 2022, dle kterého měla žalovaná uhradit svůj dluh nejpozději do 3 dnů od jeho doručení. Tato výzva byla žalované odeslána téhož dne, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 23. 5. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že žalobkyní stanovená lhůta 3 je nepřiměřené krátká, nicméně jako dostačující, za situace, že nebylo tvrzeno ani prokázáno ze strany žalovaného ničeho jiného, se soudu jeví lhůtě lhůta 7 pracovních dnů a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 1. 6. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 2. 6. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 11,75 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. k prvnímu dni prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
17. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání 3 dnů od právní moci rozsudku pak má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když v daném případě soud, zejména vzhledem k delší době trvání dluhu, jakož i s přihlédnutím k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, respektive tyto důvody nebyly rovněž ani žádným z účastníků tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 3 o.s.ř, podle něhož i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. V projednávané věci měla žalobkyně neúspěch jen minimální, ve výši 0,72 %, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celé žalované jistiny ve výši 19 500 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku tak, že celková přiznaná částka činí 21 025,41 Kč ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 21 176,07 Kč). Právě vzhledem k tomuto nepatrnému neúspěchu proto soud aplikoval výše uvedené zákonné ustanovení a žalobkyni přiznal právo na úplnou náhradu nákladů řízení.
19. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 17. 8. 2022, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
20. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 252 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 452 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě částku 2 252 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.