Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 C 208/2022-26

Okresní soud v Táboře rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Michaelou Bílou jako samosoudkyní ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 11 240,72 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 11 240,72 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % p. a. od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni 11 240,72 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % p. a. od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným k procesnímu soudu dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 240,72 Kč s příslušenstvím, představujícím smluvní pokutu za prodlení žalovaného se zaplacením nové jistiny úvěru, který žalobkyně žalovanému poskytla a následně zesplatnila. Již v minulosti rozhodoval soud o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu vyčíslenou ke dni 3. 6. 2019. Žalovaný na úhradu tohoto nároku však doposud ničeho nezaplatil. V daném řízení proto žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty za další období prodlení dlužníka, tj. od 4. 6. 2019 do 30. 3. 2020 ve výši 0,1 % denně z částky 33 113,07 Kč, dále 0,1 % denně z částky 30 366,07 Kč od 31. 3. 2020 do 20. 4. 2020 a 0,1 % denně z částky 25 193,07 Kč od 21. 4. 2020 do 27. 4. 2022 ve výši 11 240,72 Kč.

2. Elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou, a proto byl dle ust. ve spojení s ust. ) odst. 3 zrušen a ve věci bylo nařízeno ústní jednání. V jeho rámci provedl soud důkazy žalobkyní předložené, a jelikož se žalovaný na jednání nedostavil, z jednání se neomluvil, ani nepožádal o jeho odročení, ačkoliv mu bylo řádně doručeno předvolání na jednání na adresu jeho bydliště, bylo jednáno a následně rozhodnuto bez přítomnosti žalovaného, když soud vyšel z toho, že tvrzení žalobkyně jsou provedenými důkazy prokázána. I za této důkazní situace však soud z úřední povinnosti přezkoumával nárok žalobkyně, pokud jde o dobré mravy a soulad se zákonem, a zjistil, že nárok žalobkyní žalobou uplatněný není důvodný pro rozpor s dobrými mravy a pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ze které žalobkyně svůj nárok odvozuje.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne datum rozhodnutí, č. j. číslo jednací (dále jen rozsudkem nalézacího soudu), oznámením žalobkyně ze dne 26. 7. 2018 o zesplatnění úvěru a předžalobní upomínkou má soud prokázáno, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena Smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se tuto částku a sjednaný efektivní úrok ve výši 129,67 % ročně zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 721 Kč měsíčně splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje od února 2018 dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný sjednané podmínky řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, dostal se do prodlení i s úhradou splátky či její částky o délce více jak 30 dnů. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně s žalovaným se v čl. 6 smlouvy dohodli, že souhrn všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkovou výši poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. V předchozím již výše citovaném rozsudku Okresního soudu v Táboře tento mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 a 6.5 smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 12 761,28 Kč. Částka ve výši 12 761,28 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 60 202,10 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 3. 6. 2019. Předmětným rozsudkem bylo tomuto nároku žalobkyně co do smluvní pokuty v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru však trvalo i po datu 3. 6. 2019 a žalobkyně tak má za to, že i nadále jí svědčí právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období, tedy od 4. 6. 2019 a nadále tak, jak je toto období vymezeno předmětem daného řízení. Podle bodu 6.5 smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Soud při právní kvalifikaci uzavřené smlouvy o úvěru vycházel z ustanovení , , (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení o. z., ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ustavení o. z., zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle ustanovení o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána efektivní úroková sazba z úvěru ve výši 129,67 % ročně, což představuje nominální úrokovou sazbu ve výši 86,1 % ročně. Obvyklá výše úroku dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2018 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,85 % ročně. Dohodnutá výše úroků 86,1 % ročně tedy podstatně převyšuje (téměř desetinásobně) tuto obvyklou úrokovou míru, což vedlo soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatné. Jedná se přitom o důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit. Proto soud považoval ve smyslu o. z. za neplatnou jen tuto část uvedené smlouvy o úvěru, když byly sjednány úroky z úvěru v nemravné výši 86,1 % ročně. Protože žalovaný poskytnutý úvěr vyčerpal, avšak řádně jej nesplácel, bylo zesplatnění úvěru po právu a žalovanému vznikla povinnost jej zcela zaplatit, a to jak co do dlužné jistiny, nákladů a smluvních pokut, tak co do úroků. Jelikož úroky sjednané mezi účastníky byly neplatné a žalobkyně má v souladu s výše citovaným ustanovením o. z. nárok na úroky obvyklé, tj. ve výši 8,85 % ročně, musel soud provést přepočet částek, které žalovaný zaplatil a žalobkyně je započítávala na nemravně vysoké úroky. Následně se soud zabýval výší požadované smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % za každý den prodlení z dlužné jistiny. Dlužnou jistinou byl součet dlužné jistiny, tj. částka 39 940,15 Kč (49 569,30 – 9 629,15) a přirostlého obvyklého úroku, tj. částka 1 092,92 Kč, tedy celkem částka 41 033,07 Kč. Za žalobkyní požadovanou dobu od 28. 7. 2018 do data vyhotovení žaloby, tj. do dne datum pak správně činila smluvní pokuta částku 12 761,28 Kč místo žalobkyní požadované částky 18 722,20 Kč, když ohledně rozdílu těchto částek ve výši 5 960,92 Kč byla proto žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Dále se soud zabýval požadovanou smluvní pokutou za splátky, se kterými se žalovaný dostal do prodlení v celkové výši 998 Kč (bod 6.1 smlouvy) a náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného sjednanou ve smlouvě, která činí celkem 1 000 Kč (bod 6.2 smlouvy). Tyto nároky vyhodnotil soud při svém dřívějším rozhodování jako nároky, které jsou v souladu s výše citovanými ustanoveními smlouvy o úvěru a s výše uvedenými závěry o skutkovém stavu, neboť žalovaný se dostal do prodlení (dle bodu 6.1 a 6.2 smlouvy se splátkami 4 – 5, respektive 1 – 5), a proto byly žalobkyni uvedené částky přiznány. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z tvrzené dlužné jistiny 60 202,10 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 998 Kč a z náhrady nákladů ve výši 1 000 Kč. Nárok na úroky z prodlení považoval soud za důvodný pouze z jeho přepočtené nové jistiny, včetně přirostlých úroků 41 033,07 Kč a dále z částek 998 Kč a 1 000 Kč, tedy celkem z částky 43 031,07 Kč a z této částky tedy soud žalobkyni úroky z prodlení přiznal v souladu s  o. z. a to dle ve výši 9 % ročně. Žalobkyní požadovaný úrok z prodlení z částky 19 169,03 Kč (nedůvodná nová jistina a přirostlé úroky) požadované od 3. 6. 2019 do zaplacení soud zamítl. Konečně soud zamítl rozdíl mezi žalobkyní požadovaným úrokem ve výši 86,1 % ročně a přiznaným obvyklým úrokem v době sjednání úvěru poskytovanými bankami ve výši 8,85 % ročně, tj. co do požadovaného úroku ve výši 77,25 % ročně z částky 39 940,15 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení. Po vyčerpání předmětu řízení musel pak soud dále zamítnout žalobkyní požadovaný úrok ve výši 86,1 % ročně z částky, jež převyšovala jistinu, z níž byly soudem přiznány žalobkyni úroky v obvyklé výši, tj. z částky 9 629,15 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení. Dále byl soudem proveden přepočet celkové částky, kterou měl žalovaný uhradit dle smlouvy za účelem stanovení nové maximální výše úroku, který je žalovaný povinen platit dle bodu 22 smlouvy, kdy po zohlednění přiznané výše úroku 8,85 % ročně dospěl soud k částce 13 275 Kč. Rozdíl mezi touto částkou a žalobkyní uváděnou výší maximálního omezení (214 329 Kč) pak byl rovněž zamítnut.

4. Smluvní pokuta byla tedy výše citovaným rozsudkem nalézacího soudu přiznána za období do 3. 6. 2019, předmětnou žalobou v dané věci se žalobkyně domáhá smluvní pokuty za pokračovací období, tj. od 4. 6. 2019 do 30. 3. 2020 ve výši 0,1 % denně z částky 33 113,07 Kč, dále 0,1 % denně z částky 30 366,07 Kč od 31. 3. 2020 do 20. 4. 2020 a 0,1 % denně z částky 25 193,07 Kč od 21. 4. 2020 do 27. 4. 2022. V souladu s limity dle čl. 6 smlouvy se jedná o částku ve výši 11 240,72 Kč.

5. Po právní stránce nahlížel soud na daný případ dle ustavení § 580 odst. 1 o. z., dle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

7. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které poskytují nebankovní instituce. Dosud se tato právní problematika posuzovala především v exekučním řízení. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. nebo dovodil, že ustanovení smlouvy,„ která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci“ ,....„ postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutu ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřiměřené a uvedená jednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy“ takže by„ k ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo zákonný hodnotový rámec práva jako normativního systému“. Obdobně tak Ústavní soud v nálezu sp. zn. dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79 % ročně a RPSN ve výši 115,32 % ročně (spolu se zajištěním prostřednictvím dvou bianco směnek a souborem sankcí) naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. V těchto a dalších nálezech tak uzavřel v právní rovině, že v takovýchto případech je na místě přistoupit k zastavení exekuce podle V nálezech sp. zn. a ÚS 728/10 posuzoval rozhodnutí nalézacích soudů přiznávajících věřiteli úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně neboli 182,5 % ročně a dovodil, že taková rozhodnutí porušují právo na spravedlivý proces i právo na ochranu majetku. Obdobně tak Nejvyšší soud dovodil, že„ nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou.... v rozporu s dobrými mravy“ (rozhodnutí sp. zn. ) resp. pokud„ dohodnutá výše úroku (výše 60 % p. a.) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy (rozhodnutí téhož soudu sp. zn. ). V návaznosti na tento dílčí právní názor a zejména výše citovanou judikaturu Ústavního soudu se postupně vyvíjela také judikatura Nejvyššího soudu v exekučních věcech ohledně způsobu posuzování platnosti smluv o spotřebitelských úvěrech. Nejvyšší soud nejdříve zastával právní názor, že pro závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru (a rozhodčí smlouvy) je nutno zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikatury Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. nebo ). Tento právní názor se však během následujících let posunul zejména na základě judikatury Ústavního soudu, který dovodil, že v případě zcela a naprosto zjevného nesouladu přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k zastavení exekuce dle – viz např. nález Ústavního soudu sp. z. Nejvyšší soud ČR pak v rozhodnutích sp. zn. , , nebo , uzavřel, že v rozhodčím řízení přiznané plnění je ve svém souhrnu natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že je na místě exekuci dle zastavit bez ohledu na pasivitu dlužníka s tím, že další okolnosti se stávají podružnými, přičemž šlo o případy, kde se RPSN pohybovala od 94,98 % po 148,17 %, kde dlužník měl při splatnosti v průměru 3 – 4 roky zaplatit 2x až 3x více než byla poskytnutá částka, jejíž zaplacení bylo zajištěno i několika smluvními pokutami denními i jednorázovými. Popsané právní závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou plně aplikovatelné i na danou věc. Ve své většině sice byly vysloveny v rámci exekučního řízení, o to více jsou ale použitelné i pro řízení nalézací. Exekuční řízení je totiž už z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli tedy pro nalézání práva a pro přezkum exekučního titulu. I proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo už do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí a jež je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. Vedle toho jsou uvedené závěry aplikovatelné přesto, že se týkají zejména úroků z úvěru či smluvních pokut za prodlení či splácení, což jsou právní instituty, které v tomto případě nejsou tak zásadní. To ovšem nikterak nebrání posouzení smlouvy jako takové z hlediska dobrých mravů, a to v závislosti na celkovém zatížení, které pro dlužníka obsah předmětné smlouvy z hlediska jeho majetkové situace a srovnání vzájemných práv a povinností přináší, neboť meritum citované judikatury spočívá v tom, zda nároky věřitele ve svém souhrnu nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy.

8. V daném případě, jak již bylo soudem uvedeno shora, bylo provedeným dokazováním prokázáno, že Smlouva o úvěru ze dne datum (dále jen smlouva) ve spojení s oznámením věřitele o schválení úvěru, včetně dodejky, předsmluvním formulářem, splátkovým kalendářem ke smlouvě, kartou klienta a dokladem o vyplacení úvěru ze dne datum, byla mezi účastníky v uvedený den uzavřena a na jejím základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se tuto částku zavázal splácet, včetně sjednaného úroku v efektivní úrokové sazbě ve výši 129,67 % ročně, což představuje nominální úrokovou sazbu 86,1 % ročně, ve 48 měsíčních splátkách po 3 721 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únor 2018, a to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru. Podle bodu 6.1 smlouvy, pokud se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení v délce 30 dnů. Dle bodu 6.2 smlouvy má poskytovatel vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením. Výši těchto nákladů činí u každé další splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Podle bodu 6.5 smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Dohodnutá výše úvěru 86,1 % ročně téměř desetinásobně převyšuje obvyklou výši úroků zveřejněných Českou národní bankou, kdy pro období leden 2018 činila pro korunové úvěry poskytnuté bankami domácnostem ČR na spotřebu v průměru 8,85 % ročně. Smlouvou sjednané smluvní pokuty byly sjednány jednak pevnou částkou 499 Kč za každou splátku v prodlení o délce více jak 30 dnů a jednak procentním vyjádření ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Zároveň bylo sjednáno právo poskytovatele na zaplacení nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka o více jak 15 dnů. Z výše uvedeného pak je zřejmé, že v celkovém souhrnu je smlouva zjevně nevyvážená s ohledem na celkové zatížení, které pro dlužníka obsah předmětné smlouvy z hlediska jeho majetkové situace a srovnání vzájemných práv a povinností přináší, neboť meritum citované judikatury spočívá v tom, zda nároky věřitele nejsou ve svém souhrnu ve zjevném rozporu s dobrými mravy. S ohledem na posun judikatury ohledně této právní otázky, lze na smlouvu za této situace nahlížet jako na absolutně neplatný právní úkon, který je v rozporu s dobrými mravy. Ačkoliv tedy soud ve svém předchozím řízení posoudil nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty z důvodu toliko částečné neplatnosti, týkající se nemravných úroků z prodlení za důvodnou, v daném případě za situace, kdy je nahlíženo na úvěrovou smlouvu jako na neplatnou v celém svém rozsahu, není na místě, aby byla žalobkyni přiznána smluvní pokuta, jejíhož zaplacení se za konkrétní období domáhá, a proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

9. O nákladech řízení bylo rozhodováno za situace, kdy žalobkyně byla ve věci neúspěšná a nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, a proto rozhodl soud tak, jak uvádí výroková část tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, prostřednictvím Okresního soudu v Táboře. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.