Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
14 C 192/2022-34
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení 27 394 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 499 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 895 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 895 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 19 499 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 220,47 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 499 Kč od 27. 6. 2022 do 22. 7. 2022, zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 019,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 499 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 499 Kč od 27. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 895 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 895 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 19 499 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 220,47 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 499 Kč od 27. 6. 2022 do 22. 7. 2022, zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 019,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 27 394 Kč s příslušenstvím. Svoji žalobu odůvodnila tím, že s žalovanou uzavřela dne 17. 9. 2021 smlouvu o bezúčelovém spotřebitelském úvěru prostřednictvím sítě internet na webové stránce webová adresa, na základě které byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázal splatit spolu s poplatkem 660 Kč pravidelnými měsíčními splátkami ve lhůtě 24 měsíců. K prověření schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru byla provedena lustrace v registrech ISIR, CEE, CRKI, BRKI a SOLUS a žalovaná byla podrobena credit scoringu. Žalovaná však uhradila na pohledávku žalobkyně pouze částku 501 Kč a žalobkyně proto požadovala rovněž úrok z prodlení z dlužné částky ve výši 11,75 % ročně od 27. 6. 2022 do zaplacení, který za dobu od 27. 6. 2022 do 22. 7. 2022 kapitalizovala částkou 202,47 Kč. Dlužná částka 27 394 Kč sestává z jistiny 19 499 Kč, poplatku z poskytnutí úvěru 660 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 396 Kč, poplatku za SMS servis 196 Kč, úroků ve výši 2 940 Kč, účelně vynaložených nákladů 4600 Kč a smluvní pokuty 3 243 Kč.
2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen "o. s. ř.), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 9. 2021 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a webové stránky žalobkyně umístěné na internetové adrese webová adresa smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované na její účet č. bankovní účet úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala uvedenou částku vrátit ve lhůtě 24 měsíců pravidelnými měsíčními splátkami za dobu do 17. 5. 2022 ve výši 1 962 Kč a dále ve výši 966 Kč spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč. Poplatek za bezpečnou splátku byl sjednán ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za doplňkovou službu SMS servis ve výši 49 Kč měsíčně. V části smlouvy nazvané korunový odklad byla sjednána možnost odložení splatnosti úvěru na základě žádosti žalovaného a zpoplatněná poplatkem za odklad ve výši 1 980 Kč. Pro případ prodlení žalovaného bylo sjednáno v záhlaví smlouvy a části smlouvy nazvané náklady úvěru a sankce právo žalobkyně požadovat smluvní pokutu ve výši 10 % z dlužné jistiny a úroků a dále poplatky spojené s vymáháním pohledávky ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání.
4. Dle výpisu proplacení smlouvy a bankovního výpisu číslo byla částka 20 000 Kč poskytnuta žalobkyní dne 15. 6. 2021 na účet, jehož majitelem byla dle výpisu proplacení smlouvy – platby ve prospěch účtu žalovaná.
5. Dle výpisu čerpání uhradila žalovaná na pohledávku žalobkyně celkem částku 501 Kč.
6. V dokumentu nazvaném potvrzení o provedení ověření bonity klienta byla výše celkových měsíčních příjmu žalované dle žádosti uvedena částkou 25 100 Kč a výše celkových měsíčních výdajů žalovaného částkou 12 901 Kč, z toho částka 6 151 Kč minimální výdaje na bydlení a částka 6 750 Kč životní minimum členů domácnosti žalované. Splátky jiným společnostem uvedené v žádosti žalované byly stanoveny v celkové výši 5 000 Kč.
7. Výzva k úhradě pohledávky žalobkyně ze dne 22. 11. 2021 byla žalované zaslána dle podacího archu dne 23. 11. 2021. Předžalobní výzva ze dne 27. 5. 2022 byla žalované zaslána dle podacího archu dne 30. 5. 2022.
8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
10. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.
12. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
13. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
14. Předložené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dne 17. 9. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovanou platně sjednána smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit ve lhůtě 24 měsíců pravidelnými měsíčními splátkami. Tuto svou smluvní povinnost žalovaná řádně a včas nesplnila, když dosud uhradila na pohledávku žalobkyně částku 501 Kč.
15. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně nedoložila žádné dokumenty týkající se posouzení příjmové a výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalované, když nepředložila jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalované. Kvůli těmto skutečnostem tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.
16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, příjmení versus Enel (C číslo). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a jméno nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. příjmení část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, příjmení a příjmení (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a příjmení jméno (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, příjmení (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C číslo) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
20. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením v § 2993 o. z.
21. Jelikož žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila dosud částku 501 Kč, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení požadované jistiny ve výši 19 499 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou upomínku ze dne 22. 1. 2021, jejíž odeslání dne 23. 1. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku, který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ byla žalované tato upomínka doručena dne 26. 1. 2021. Vzhledem k tomu, že nebyla žalované pro úhradu určena lhůta, byla žalovaná povinna provést úhradu a ode dne následujícího, tj. ode dne 27. 1. 2021, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku:„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 26. 6. 2022, tj. ve výši 11,75 % ročně, tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 27. 1. 2021, tj. 8,25 % ročně, a proto soud návrh žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 895 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 19 499 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 220,47 Kč a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 19 499 Kč od 27. 6. 2022 do 22. 7. 2022, zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 019,20 Kč, přičemž tato částka představuje 40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70 % a úspěchu žalované v rozsahu 40 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 096 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 394 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem adresa. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.