Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
5 C 16/2023-54
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 16 671,90 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uhradit částku 16 046,9 Kč s úrokem ve výši 14,9 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 29.8.2022 do 25.9.2022, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 8.9.2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 26.9.2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 540,63 Kč za období od 25.5.2022 do 28.8.2022 a částky 625 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uhradit částku 16 046,9 Kč s úrokem ve výši 14,9 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 29.8.2022 do 25.9.2022, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 8.9.2022 do zaplacení, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 26.9.2022 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 540,63 Kč za období od 25.5.2022 do 28.8.2022 a částky 625 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se obrátila dne 5.10.2022 ke zdejšímu soudu s žalobou, doplněnou podáními ze dne 24.10.2022 a 28.2.2023, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky 16 671,90 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 14.2.2016 rámcovou smlouvu číslo na základě níž byl žalovanému aktivován běžný účet. Dne 1.2.2017 uzavřela žalobkyně s žalovaným dodatek číslo k rámcové smlouvě, na základě kterého mu byl poskytnut úvěr ve výši 118 000 Kč s úrokem ve výši 14,9 % ročně, který se zavázal splácet v měsíčních splátkách ve výši 2 502 Kč, úvěr měl být zcela splacen dne 15.2.2023. Splátky od 13.2.2017 do 25.5.2022 byly splaceny, na splátku splatnou dne 25.6.2022 bylo zaplaceno pouze 250,85 Kč a dále už neuhradil žalovaný ničeho. Počínaje splátkou ke dni 25.6.2022 nebyly splátky hrazeny řádně a včas, a ke dni 29.8.2022 tedy došlo k zesplatnění celého úvěru. Žalobkyně splnila svou povinnost a zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když zjistila, že má příjem ve výši 8 810 Kč měsíčně, když je zaměstnán u společnosti právnická osoba, bydlí u rodičů, je svobodný, splácí další úvěry ve výši 1 149 Kč měsíčně a dále stanovila jeho měsíční výdaje dle expertní analýzy na částku 3 410 Kč. Na základě tohoto titulu požaduje žalobkyně uhradit nesplacenou jistinu ve výši 16 046,90 Kč, smluvní úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 29.8.2022 do 25.9.2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 8.9.2022 do zaplacení a smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 16 046,9 Kč od 26.9.2022 do zaplacení, dále kapitalizovaný úrok ve výši 540,63 Kč od 25.5.2022 do 28.8.2022 a částku 625 Kč, jež představuje měsíční poplatky za zasílání SMS zpráv ve výši 25 Kč a 600 Kč za náklady účelně vynaložené k vymáhání pohledávky.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. Podáním ze dne 22.2.2023 se žalobkyně omluvila z účasti při jednání nařízeném dne 7.3.2023 s tím, že navrhla, aby soud rozhodl v její nepřítomnosti. K jednání se nedostavil ani žalovaný, ač řádně předvolán, soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a jednal v jejich nepřítomnosti.
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:
Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne 14.2.2016 rámcovou smlouvu o platebních službách číslo smlouva na č.l. 15-17 Dne 1.2.2017 uzavřela žalobkyně s žalovaným dodatek číslo k předmětné rámcové smlouvě, na základě kterého se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 118 000 Kč a žalovaný se jej zavázal splácet společně s úroky v nominální výši 14,9 % ročně v 72 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 502 Kč, RPSN činila 15,96 %, splatnost splátek byla sjednána na 15. den v měsíci a následně od 9.7.2018 na 25. den v měsíci. Součástí smlouvy byl i ceník služeb /dodatek číslo na č.l. 18-19, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru na č.l. 24-25, dodatek číslo na č.l. 20, dodatek číslo na č.l. 21, ceník na č.l. 22-23, obchodní podmínky v systému příjmení, podmínky pro užívání úvěru v systému CEPR/. Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 29.8.2022 /přehled plateb na č. l. 8-9, výpis z běžného účtu na č.l. 26, splátkový kalendář na č.l. 31-32, výpis z běžného účtu na č.l. 33 Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě předžalobní výzvou ze dne 29.8.2022 předžalobní výzva na č. l. 29, poštovní podací arch na č.l. 30 Žalovaný žalobkyni uhradil na poskytnutý úvěr částku 160 378,85 Kč (64 splátek po 2 502 Kč + 250,85 Kč) /přehled plateb na č.l. 8-9 Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné pro spor významné skutečnosti.
5. Soud však dále z hlediska skutkového stavu nemohl učinit skutkový závěr takový, že žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, avšak dostatečně neprokazovala tvrzení ohledně zkoumání příjmů i výdajů žalovaného. Žalobkyně ohledně zkoumání úvěruschopnosti předložila formulář nazvaný aplikační data, ve kterém žalobkyně zaznamenala jednotlivé údaje. příjmení měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil 8 810 Kč, přičemž tato skutečnost byla doložena dalšími předloženými listinami /aplikační data na č.l. 12-13, potvrzení o výši příjmu na č.l. 10, výpis z bankovního účtu na č.l. 33 Měsíční výdaje nebyly žalovaným uvedeny, a to ani výdaje na bydlení ani výdaje ve formě splátek dalších úvěru, proto žalobkyně na základě vlastní úvahy doplnila výdaje žalovaného ve výši 3 410 Kč (životní minimum), dále splátky jiných úvěrů u žalobkyně ve výši 1 149 Kč. Žádné listiny ve vztahu k ověřování výdajové stránky žalovaného žalobkyně nepředložila. Pokud pak žalobkyně předložila část výpisu z běžného účtu žalovaného za období od 1.11.2016 do 2.2.2017, lze z této jeho části seznat, že počáteční zůstatek na účtu byl 155,86 Kč a že žalovaný měl další úvěry, na které splácel dne 28.12.2016 částku ve výši 2 000 Kč, dne 13.1.2017 částku 6 100 Kč a dne 13.1.2017 částku 1 500 Kč / výpis z účtu č.l. 33 Dále z úvěrové zprávy ze dne 1.2.2017 vyplývá., že žalovaný měl u žalobkyně další úvěr s měsíční splátkou ve výši 1 149 Kč a dále kreditní kartu s úvěrovým rámcem ve výši 30 000 Kč, který byl k listopadu 2016 vyčerpán /úvěrová zpráva na č.l. 35-36
6. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
8. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
9. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
10. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně.
14. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany žalobkyně coby poskytovatelky spotřebitelského úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně své povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ nedostála.
15. Soud konstatuje, že žalobkyně nikterak nezkoumala výdaje žalovaného, dokonce ani nepožadovala uvedení nějaké výše měsíčních výdajů přímo od žalovaného, když sama doplnila údaj o výši životního minima a dále doplnila splátky dalšího úvěru, které měl žalované u ní, aniž by zkoumala, zda měl sjednané úvěry i u dalších společností (což, jak vyplývá z výpisu z bankovního účtu, žalovaný měl). Takový postup žalobkyně soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, neboť odborná péče předpokládá, že věřitel získá nejprve údaje o příjmech a výdajích od spotřebitele a následně je náležitě ověří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
16. Žalobkyně v daném případě zjistila pouze příjmy žalovaného, nicméně výdaje, a to ani ty podstatné, zjišťovány a ověřovány nebyly. Z hlediska výdajových poměrů žalovaného neměla žalobkyně po ruce žádný, natož relevantní doklad. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“. V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k absenci jakýchkoli podkladů k výdajům žalovaného v daném případě nemohlo dojít. Žalobkyně sama vyhodnotila výdaje žalovaného v paušální částce životního minima 3 410 Kč, výdaje na bydlení byly započítány ve výši 0 Kč a splátky jiných úvěrů žalobkyni ve výši 1 149 Kč, což odpovídá pouze měsíčním splátkách úvěru poskytnutého žalobkyní žalovanému dne 24.3.2016, přičemž vyčerpaný úvěrový rámec na kreditní kartě nebyl zohledněn vůbec. Již jen z hlediska nákladů na živobytí nutno konstatovat, že tyto jsou uváděny v nereálné výši 3 410 Kč, neodpovídají současným běžným výdajům na živobytí, když životní minimum představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb, které však neodráží individuální potřeby a nároky toho kterého jedince. Žalobkyně pak poskytla úvěr žalovanému za situace, kdy tento splácel celou řadu dalších úvěru, což mohla žalobkyně velmi jednoduše zkontrolovat, když žalovanému spravovala jeho běžný účet, na kterém jsou tyto výdaje zjistitelné. Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně poskytla relativně vysoký úvěr ve výši 118 000 Kč osobě, která vykazovala čistý měsíční příjem ve výši 8 810 Kč, tedy měsíční příjem hluboko pod hranicí průměrné mzdy v České republice. S ohledem na shora uvedené nelze dovodit, že by ze strany žalobkyně, kterou zjevně neznepokojil ani velmi nízký zůstatek na účtu žalovaného, byla úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí zkoumána.
17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.).
18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019-97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019-129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 118 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný doposud uhradil žalobkyni již celkem 160 378,85 Kč, soud žalobu jako celek zamítl, neboť žalovaný již celé bezdůvodné obohacení žalobkyni uhradil (výrok I. tohoto rozsudku).
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly (výrok II.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.