Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 276/2022-93
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 11 841,60 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 410,38 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 410,38 Kč od 8. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 431,22 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 570,90 Kč od 25. 10. 2018 do 20. 5. 2019, úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 9 445,60 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 501,58 Kč od 25. 10. 2018 do 20. 5. 2019, se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 445,6 Kč od 21. 5. 2019 do 7. 6. 2019 a z částky 7 035,22 Kč od 8. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 410,38 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 2 410,38 Kč od 8. 6. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 431,22 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 570,90 Kč od 25. 10. 2018 do 20. 5. 2019, úrokem ve výši 16,9 % ročně z částky 9 445,60 Kč od 21. 5. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 501,58 Kč od 25. 10. 2018 do 20. 5. 2019, se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 445,6 Kč od 21. 5. 2019 do 7. 6. 2019 a z částky 7 035,22 Kč od 8. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 814,60 Kč spolu s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, když uvedenou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené dne 8. 11. 2017 mezi ním a žalobkyní, na podkladě níž poskytla banka žalovanému hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly i Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, Obchodní podmínky pro spotřebitelské úvěry, jakož i sazebník poplatků, přičemž žalovaný se zavázal platit bance roční úrok z úvěru ve výši 16,9 % a poplatky související s poskytnutím a správou úvěru dle platného ceníku. Žalovaný se ve smlouvě zavázal, že poskytnutý úvěr spolu s úroky bude žalobkyni splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 500 Kč, nejpozději do 20. dne v měsíci. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením poskytnutého úvěru a v důsledku porušení povinností žalovaným splácet úvěr řádně a včas v souladu se smlouvou, byl žalovaný písemně vyzýván k úhradě dlužných částek. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný i přes tyto výzvy své povinnosti nadále porušoval, banka v souladu se smlouvou ke dni 24. 10. 2018 zesplatnila celý zůstatek úvěru s příslušenstvím. S ohledem na uvedené tak žalovaný až doposud dluží žalobkyni na částku 9 445,60 Kč na jistině, 2 396 Kč na poplatcích, 1 570,90 Kč na dlužné smluvním úroku počítaném z aktuální jistiny úvěru ke dni 20. 5. 2019, 501,58 Kč na zákonném úroku z prodlení z řádně a včas nesplacených částek ode dne, kdy se žalovaný dostal do prodlení do 20. 5. 2019 a dále smluvní úrok a úrok z prodlení od 21. 5. 2019 do zaplacení. Na výzvu soudu pak žalobkyně dále doplnila, že při úvěruschopnost žalovaného při uzavření úvěrové smlouvy hodnotila na základě informací získaných od žalovaného a dalších informací, kdy blíže odkázala na připojené listin y.
2. Žalovaný se k podané žalobě nijak nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému na 4. 1. 2023 se žádná z procesních stran nedostavila, přitom doručení předvolání k tomuto jednání bylo u obou řádně vykázáno a lhůta k přípravě jednání byla zachována. Vzhledem k této skutečnosti, jakož i k tomu, že žalobkyně svoji neúčast u jednání řádně omluvila a souhlasila s konáním jednání v její nepřítomnosti, soud v souladu s ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) v jejich nepřítomnosti.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 8. 11. 2017, jakož i Všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně platnými a účinnými od 5. 4. 2016, Ceníkem žalobkyně pro bankovní obchody účinným od 23. 10. 2017 vzal soud za prokázané, že se v této listin ě písemně dohodli právnická osoba, jako banka a žalovaný na tom, že banka poskytne žalovanému revolvingový úvěr až do výše 10 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu s tím, že jeho čerpání i splácení bude prostřednictvím úvěrového účtu žalovaného č. bankovní účet. Žalovaný se naopak zavázal bance splatit takto poskytnutý úvěr včetně úroků ve výši 16,9 % v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5,00 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 500 Kč, vždy v 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva, RPSN byla mezi stranami sjednána na 19,05 %. Dále se žalovaný zavázal bance zaplatit cenu za správu splátkového účtu, cenu za zřízení a provádění inkasa, cenu za využití účtu, jakož i ceny za případné další doplňkové služby. V případě, že se žalovaný dostane do prodlení se splácením jedné splátky úvěru po dobu delší než 3 měsíce nebo se dostane do prodlení se splácením více než dvou splátek, měla banka právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný.
5. Transakční historií úvěru ze dne 6. 6. 2019 bylo dále v řízení prokázáno, že žalobkyně dne 8. 11. 2017 poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, kterou žalovaný téhož dne vyčerpal, postupem doby do 5. 6. 2018 vyčerpal celkem částku 26 409,93 Kč, přičemž žalovaný uhradil z titulu této smlouvy žalobkyni celkem částku 23 999,55 Kč.
6. Žádostí o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 8. 11. 2017 a Listino u označenou jako Zpráva o posouzení úvěruschopnosti klienta je dále prokázáno, že žalobce v žádosti o čerpání úvěru uvedl, že je řádně zaměstnán s průměrným příjmem ve výši 12 029 Kč, aniž by byl tento příjem doložen, je ženatý, v domácnosti s ním žijí další 2 blíže neidentifikované osoby, měl bydlet ve státním/obecním bytě, u měsíčních nákladů na domácnost byla uvedena částka 0 Kč; ve zprávě banky se uvádí, že pokud žalovaný uvedl příjem 12 029 Kč, dle výpisu z účtu klienta je patrné, že tato částka odpovídá průměrnému příjmu v měsících předcházejících úvěrové žádosti, dále banka ověřila, že klient nebyl v době úvěrové žádosti v aktivním insolvenčním řízení, pokud klient na žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč, banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 7 019 Kč, zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu klienta stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu, v tomto případě činil ukazatel splátkového zatížení 17,32 % po poskytnutí úvěru, dále banka dotazem do CCB a vlastních systémů zjistila, že klient měl v době úvěrové žádosti následující poskytnuté úvěry: kontokorentní úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč a s orientační splátkou 833 Kč, revolvingový úvěr v ČS s limitem 10 000 Kč se splátkou 500 Kč, spotřební úvěr v ČS se splátkou 428 Kč, splátka nového úvěru měla činit 500 Kč a nové splátkové zatížení tedy mělo činit 2 084 Kč. Banka vyhodnotila, že příjem klienta byl dostatečný k pokrytí splátek i životních výdajů, když po odečtení nového splátkového zatížení od příjmů klientovi zbylo 9 945 Kč k pokrytí životních nákladů klienta. Výpisy z běžného účtu žalovaného číslo vedeného u žalobkyně za období od 1. 11. 2016 do 31. 10. 2017 je dále v řízení prokázáno, že z těchto nejsou vůbec patrné pravidelné výdaje žalovaného na bydlení, pouze opakované výběry z bankomatu a splácení dalších úvěrů, dále je toliko patrné, že na jeho účet byla pravidelně žalovanému poukazována jeho mzda, konečný měsíční zůstatek žalovaného byl pravidelně v tomto období mínusový, byť nijak významně nepřekračoval částku 0 Kč.
7. Listinami označenými jako Poslední výzva k úhradě dlužné částky a výpověď smlouvy ze dne 22. 9. 2018 a Rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 24. 10. 2018 je v řízení dále prokázáno, že žalobkyně nejprve vyzvala žalovaného k úhradě dluhu ve výši 2 405 Kč, nejpozději do 24. 10. 2018 s upozorněním, že jinak přistoupí k zesplatnění úvěru, následně dopisem ze dne 24. 10. 2018 sdělila žalovanému, že k tomuto dni zesplatnila úvěr pro neplacení splatných pohledávek a současně vyzvala žalovaného k úhradě celkové dlužné částky k danému dni ve výši 12 508 Kč.
8. Předžalobní upomínkou právní zástupce žalobkyně ze dne 23. 5. 2019, jakož i kopií podacího archu ze dne 24. 5. 2019, je pak v řízení prokázáno, že zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného ještě před podáním žaloby k uhrazení dlužné částky ve výši 13934,19 Kč ke dni výzvy s upozorněním, že nebude-li tato dlužná částka uhrazena, bude se žalobkyně svého nároku domáhat soudní cestou.
9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.
10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že dohodou označenou jako Smlouva o revolvingovém úvěru ze dne 8. 11. 2017 se žalobkyně jako banka a žalovaný jako dlužník dohodli na tom, že banka poskytne žalovanému revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč s tím, že úvěr bude veden na úvěrovém účtu č. bankovní účet. Žalovaný se naopak zavázal bance splatit takto poskytnutý úvěr včetně úroků ve výši 16,9 % v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5,00 % ze sjednané výše úvěrového limitu, tj. ve výši 500 Kč, vždy v 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje měsícem bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena smlouva, RPSN byla mezi stranami sjednána na 19,05 %. Žalovaný svůj závazek z uvedené dohody nesplnil a porušil, když sjednané splátky nesplácel pravidelně a včas, pročež banka ke dni 24. 10. 2018 přistoupila k zesplatnění úvěru. Žalovaný za celou dobu vyčerpal celkem částku 26 409,93 Kč, přičemž uhradil z titulu této smlouvy žalobkyni celkem částku 23 999,55 Kč. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala banka úvěruschopnost žalovaného toliko z údajů, které tento bance sdělil a dále z údajů, které banka měla k dispozici z výpisu z jeho běžného účtu, z něho však nevyplývaly pravidelné výdaje žalovaného na bydlení a domácnost, nahlížela pak rovněž i do dostupných registrů.
11. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce 10 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . V daném konkrétním případě žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala ze sdělení žalovaného, dále pak měla pátrat v dostupných registrech a měla rovněž k dispozici výpis z běžného účtu žalovaného. Dle názoru soudu však toto její zkoumání nemůže být posouzeno jako dostatečné. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě žalobkyně neměla při uzavírání smlouvy k dispozici žádné doklady o výdajích žalovaného na bydlení, měla v podstatě k dispozici toliko výpis z jeho běžného účtu, který byl u banky veden, nicméně z tohoto nevyplývaly žádné pravidelné výdaje, pouze byly patrné výběry z bankomatů, splácení jiných úvěrů a skutečnost, že měsíční zůstatek na tomto účtu byl pravidelně na hranici debetu; banka rovněž nijak nevzala v potaz, že sám žalovaný v žádosti uvedl, že žije s dalšími dvěmi osobami, nezkoumala, zda jde o nezletilé děti či osoby, které mají vlastní příjem, protože v obou směrech se mohly podstatně změnit skutečnosti rozhodné pro posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Soud má za to, že minimálně právě z údajů z běžného účtu žalovaného vyplývá, že banka, byť měla takový výpis z účtu, na rozdíl od jiných nebankovních poskytovatelů úvěrů, k dispozici, nevyhodnotila z něj pochybnosti o schopnosti žalovaného dostát svým závazkům, které z něj jednoznačně vyplývaly. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo dostatečné, pročež žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými dalšími doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
17. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému byla poskytnuta celkem částka 26 409,93 Kč, žalovaný však na tuto žalobkyni vrátil částku 23 999,55 Kč a nadále tak žalobkyni dluží pro absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy z titulu bezdůvodného obohacení právě částku 2 410,38 Kč. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možné přiznat žalobkyni pro neplatnost smlouvy žádné další požadované nároky. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až dopisem odeslaným žalovanému dne 24. 5. 2019, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 29. 5. 2019. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 7. 6. 2019. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 8. 6. 2019 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě úroku z prodlení v žalobou požadované výši 9 %, která odpovídá zákonné výši úroku z prodlení dle vládního nařízení č. 351/2013 Sb. k prvému dni prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
18. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 2 410,38 Kč s příslušenstvím, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žalobu zamítnuta, činí 9 431,22 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.