Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 383/2022-33
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Holubovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 31 126 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 600 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 026 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 426 Kč od datum do datum a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 826 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 376,64 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 600 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 18 600 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se v části, kde se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 026 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 426 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 826 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 376,64 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, advokáta, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 23 426 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 23 426 Kč od datum do zaplacení, na zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 700 Kč a na zaplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč. Svůj nárok odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o zápůjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 600 Kč. Žalovaný se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 4 826 Kč a vše splatit do datum. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky webová adresa, kde žalovaný vyplnil formulář„ žádost o poskytnutí zápůjčky“, kterou zadal své osobní údaje. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy o zápůjčce a seznámil se s Všeobecnými obchodními podmínkami. Smlouva o zápůjčce byla podepsána elektronicky, a to příjmení. Žalovaný smluvní závazky neuhradil řádně a včas, když na svůj dluh ničeho neuhradil. Žalobkyně žalovaného opakovaně upomínala k zaplacení dluhu. Celkem tak žalovaný dluží žalobkyni na jistině a poplatku částku ve výši 23 426 Kč a na nákladech spojených s uplatněním pohledávky částku ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně dále nárokuje právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 18 600 Kč od datum do dne vyhotovení žaloby, tj. do datum, ve výši 7 700 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě pohledávky před podáním žaloby dopisem ze dne datum.
2. Podáním ze dne datum žalobkyně na výzvu soudu sdělila, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a ve věci zůstal zcela pasivní.
4. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu dne datum nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání procesně korektním způsobem předvolán, žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním ve své nepřítomnosti souhlasila.
5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalobkyně prostřednictvím webové stránky dne datum vygenerovala smlouvu o zápůjčce ve znění dodatku ze dne datum, v níž je na místě podpisu žalovaného uvedeno jméno, datum, čas a příjmení kód číslo a u dodatku příjmení kód číslo, který měl být zaslán na telefonní číslo žalovaného. Žalobkyně se smlouvou ve znění dodatku zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 18 600 Kč a žalovaný se zavázal zapůjčené peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 826 Kč. Účastníci si smlouvou dále sjednali pro případ prodlení žalovaného v článku 2.3 smlouvy povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den z prodlení a dále zákonný úrok z prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů, které vznikly žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného. Nedílnou součástí smlouvy byly také všeobecné obchodní podmínky /viz. Smlouva na č. l. 10-11 spisu, dodatek na č. l. 9 spisu, všeobecné obchodní podmínky uložené v systému CEPR/. Žalovaný dne datum převedl z účtu č. bankovní účet na účet žalobkyně č. bankovní účet částku ve výši 1 Kč. Žalobkyně ve dnech datum a
datum postupně převedla bezhotovostním bankovním převodem ze svého účtu
č. bankovní účet částku celkem ve výši 18 600 Kč na bankovní účet č. bankovní účet jehož majitelem je žalovaný /viz potvrzení o platbě na č. l. 12 spisu, výpis z účtu žalobkyně na č. l. 8 spisu, zpráva banky na č. l. 24 spisu/. Žalovaný na svůj dluh nehradil žalobkyni ničeho. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k uhrazení dluhu, naposledy předžalobní výzvou ze dne datum, v níž vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 3 dnů /viz upomínky na č. l. 13 spisu, opakované výzvy k úhradě na č. l. 14-15 spisu, výzva k úhradě před podáním žaloby na č. l. 16 spisu vč. podacího lístku na č. l. 17 spisu/. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
6. Soud danou věc posuzoval po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“).
7. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
11. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
15. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
16. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ustanovení § 1968 o. z. stanoví, že dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
17. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.
18. Soud vzal za prokázané, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne datum uzavřena písemná smlouva, která je svým charakterem spotřebitelským úvěrem, na základě níž přenechala žalobkyně žalovanému jistinu a žalovanému vznikla povinnost půjčené peněžní prostředky vrátit. Podle soudu tato smlouva ale nebyla platně sjednána, neboť právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Je-li smlouva od počátku neplatná, nemá žalobkyně právo na zaplacení příslušenství ani smluvních pokut a vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti daných smluv, je nutné považovat za neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. Soud proto přiznal žalobkyni částku 18 600 Kč odpovídající požadované nesplacené jistině. S ohledem na absolutní neplatnost dané smlouvy soud však odlišně od návrhu posoudil splatnost dluhu, kdy aplikoval § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého je dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne datum, podle které měl žalovaný dluh ze smlouvy uhradit ihned po doručení této výzvy. Podle § 573 o. z. se má za to, že výzva k uhrazení dluhu byla žalovanému doručena dne datum, pohledávka tak byla splatná do dne datum. Nezaplacením dluhu se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení. Soud proto přiznal žalobkyni dle ustanovení § 1968 ve spojení s § 1970 o. z. právo na úrok z prodlení od datum, ve zbytku uplatněného nároku na úrok z prodlení žalobu zamítl (výrok I. tohoto rozsudku).
19. K závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce soud uvádí, že v řízení nebylo tvrzeno natož prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky po posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí. Žalobkyně podáním ze dne datum uvedla, že k prověření úvěruschopnosti žalovaného nebude doplňovat žádná skutková tvrzení s tím, že si je vědoma následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu. V této souvislosti soud dále konstatuje, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
20. Postup právní předchůdkyně žalobkyně tak soud nemohl hodnotit jako souladný se zákonem o spotřebitelském úvěru, kdy porušení této povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru způsobuje neplatnost smlouvy a dodržení soud zkoumá z úřední povinnosti. V případném porušení této povinnosti je třeba spatřovat hrubé narušení veřejného pořádku a v některých případech i zjevný rozpor s dobrými mravy. Nedostojí-li tak poskytovatel spotřebitelského úvěru své povinnosti, je třeba za takové situace uzavřenou smlouvu považovat za absolutně (nikoliv pouze relativně) neplatnou, neboť se jedná o jednání zjevně narušující veřejný pořádek.
21. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru, tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad § 86
a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, že změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech
a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 SbNU 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 , vše dostupné na webová adresa). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
22. Zákon o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje,
ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
23. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou
a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod
41. citovaného rozhodnutí)
24. Soud má tedy za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 - 97).
25. Vzhledem k tomu, že smlouva nebyla mezi účastníky platně sjednána, nemohlo dojít k sjednání poplatku za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty ani poplatků za zasílání výzev k plnění. Soud proto žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení poplatku za poskytnutí úvěrů ve výši 4 826 Kč, poplatku za zasílání výzev ve výši 2 500 Kč a smluvní pokuty ve výši 7 700 Kč zamítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.
26. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. za použití § 142a a § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a přiznal procesně úspěšnější žalobkyni poměrnou část jejích nákladů (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku). Žalobkyně se návrhem na zahájení řízení původně domáhala zaplacení částky celkem 33 626 Kč s příslušenstvím. Žalobkyni byla v konečném rozhodnutí přisouzena částka
18 600 Kč s příslušenstvím. Při odečtení neúspěchu (44,5%) od úspěchu (55,5%), má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 11 %. Soud proto přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 376,64 Kč, přičemž tato částka představuje 70 % z jejich celkové výše
3 424 Kč, kdy tato sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 246 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 , § 11 odst. 1 písm. a) , d) a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 33 626 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % dle § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ve výši 378 Kč. Ohledně aplikace § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu podaných žalobkyní v databázi soudu ISAS.
27. Lhůta k plnění dle výroku I. a III. tohoto rozsudku byla určena podle 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím plněny řádně a včas, může oprávněná osoba po právní moci rozhodnutí podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu nebo návrh na exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. , exekučního řádu.