Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 28/2023-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 25 346 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 25 346 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 800,50 Kč, úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 18 120,52 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 137,52 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 120,52 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 25 346 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 800,50 Kč, úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 18 120,52 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 137,52 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 18 120,52 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 346 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 1 2011, uzavřené dne 10. 4. 2018 mezi ním a právní předchůdkyní žalobkyně - společností právnická osoba (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalovanému peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 58 590 Kč, z toho 31 000 Kč jako samotnou půjčku a 27 590 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 270 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní činnost ve výši 6 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 120 Kč, a to formou 78 týdenních splátek po 762 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 10. 2019. Ve smlouvě se žalovaný zavázal dále uhradit za doplňkovou službu životního pojištění jednorázový poplatek ve výši 780 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil pouze částku 34 274 Kč a poslední splátku uhradil dne 7. 2. 2020, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dnem 9. 10. 2019 právo na úhradu celého zbývajícího dluhu ve výši 25 346 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 18 120,52 Kč a souhrnného poplatku ve výši 7 225,48 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 7. 1. 2022 k převedení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Po postoupení pohledávky pak žalovaný dále částečně Žalovaný však až dosud neuhradil žalobkyni právě částku 25 346 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného tak, že vycházela z informací, které měla od žalovaného při uzavírání smlouvy, kdy tento byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného ze dne 10. 4. 2018 a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník potvrzuje, že právnická osoba jméno s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet Spotřebitelský úvěr, a to i na základě informací získaných od Zákazníka, které jsou obsahem Karty zákazníka – Žádosti o zápůjčku a o kterých Zákazník prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné. Zákazník dále potvrzuje, že je schopen posoudit, zda tato Smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci.“ Z karty zákazníka ze dne 10. 4. 2018 se přitom podává, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila před uzavřením smlouvy majetkovou situaci žalovaného z bankovních výpisů, pracovní smlouvy, potvrzením o rentě žalovaného, současně z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku ověřila, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Nashromážděné a ověřené údaje byly příslušným spolupracovníkem právní předchůdkyně žalobkyně odeslány do obchodního informačního systému právní předchůdkyně žalobkyně, který obsahuje skóringový model zahrnující kritéria, vycházející ze statistických dat, a který schopnost splácet požadovanou částku vyhodnotil. Žalovaný v kartě zákazníka ze dne 10. 4. 2018 dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako statistik u zaměstnavatele Krajské ředitelství policie, jeho měsíční příjem činí částku ve výši 64 238 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.
2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, ve svém písemném vyjádření uvedl, že právní předchůdkyní žalobkyně mu sice byla 10. 4. 2018 poskytnuta částka ve výši 31 000 Kč, přitom podpis smlouvy a vyplacení prostředků v hotovosti proběhlo prakticky ihned poté, co se žalovaný setkal se zástupcem společnosti. Následně hradil dohodnuté splátky úvěru, do data 2. 8. 2019 uhradil celou jistinu úvěru, tedy uhradil celkovou částku 31 524 Kč. Částka, kterou po něm žalobkyně v současné době požaduje, sestává pouze z navýšení úvěru o různé poplatky a úroky. Žalovaný poukázal na to, že toto navýšení, které v přepočtu na procenta činí přes 100 % ročně z půjčené částky, je možno považovat za lichvářské, když více než 4-násobně překračuje úrokovou míru, za kterou bylo možno v době poskytnutí úvěru získat úvěr v průměru u bankovních institucí. Má rovněž za to, že právní předchůdkyně žalobkyně při sjednávání úvěrové smlouvy nepostupovala v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, když řádně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, zejména neučinila dotaz do příslušných úvěrových registrů, aby tak ověřila jeho tehdejší úvěrovou zatíženost. Úvěrovou smlouvu tak považuje od svého počátku za neplatnou. Rovněž namítl promlčení žalované částky, když od data splatnosti předmětné úvěrové smlouvy dne 8. 10. 2019 do data podání žaloby již uplynula tříletá promlčecí doba.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 31. 1. 2023 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 3. 2. 2023, přičemž žalovaný k této výzvě výslovně sdělil, že s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listin y označené jako úvěru č. 1 2011, uzavřené dne 10. 4. 2018, včetně doplňujících ustanovení, jako nedílné součásti této smlouvy, je v řízení prokázáno, že se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 10. 4. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 31 000 Kč, tyto peněžní prostředky žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy a současně se zavázal vrátit bance celkem částku 58 590 Kč, z toho 31 000 Kč jako samotnou půjčku a 27 590 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 270 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní činnost ve výši 6 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 120 Kč, a to formou 78 týdenních splátek po 762 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 10. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 163,92 %. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného v zákaznické kartě ze dne 10. 4. 2018, z níž vyplynulo, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako statistik u zaměstnavatele Krajské ředitelství policie, jeho měsíční příjem činí částku ve výši 64 238 Kč, žije ve vlastním bytě či domě bez zástavy.
5. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že banka postoupila předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalovanému oznámeno původní věřitelkou.
6. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022 a podacím lístkem ze dne 19. 4. 2022 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 39 810,77 Kč, a to nejpozději do 29. 4. 2022 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy č. 1 2011, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužného neuhrazeného úvěru běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaný byl zároveň upozorněn, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru č. 1 2011 se společnost právnická osoba jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 10. 4. 2018 skutečně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit bance celkem částku 58 590 Kč, z toho 31 000 Kč jako samotnou půjčku a 27 590 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 5 270 Kč s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní činnost ve výši 6 200 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 16 120 Kč, a to formou 78 týdenních splátek po 762 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 8. 10. 2019, RPSN podle smlouvy byla stanovena na 163,92 %; přičemž strany si v úvěrové smlouvě sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku ; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, měla zkoumat schopnost žalovaného úvěr splácet prohlášením samotného žalovaného o jeho osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měl žalovaný být zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou jako statistik u zaměstnavatele Krajské ředitelství policie, jeho měsíční příjem měl činit částku ve výši 64 238 Kč a měl žít ve vlastním bytě či domě bez zástavy. K tomuto však žalobkyně žádné listinné důkazy nepředložila.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně je nutno konstatovat, že daný právní vztah je nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 31 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, přitom podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně ověřovala schopnost žalovaného předmětný úvěr splácet, když vycházela z informací od žalovaného o tom, že má mít pravidelný měsíční příjem ve výši 64 238 Kč a dále, že ověřovala, zda je tento veden v insolvenčním rejstříku. Vůbec však již netvrdila, že její právní předchůdkyně prověřovala skutečné výdaje žalovaného, včetně případné další úvěrové zadluženosti žalovaného. Dle názoru soudu tak nebyly dostatečně zkoumány a prověřovány výdajové poměry žalovaného, případně osob, s níž tento sdílel v té době společnou domácnost, neboť zjištěním těchto skutečných nákladů by se v takovém případě musela podstatně změnit jak částka na výdaje domácnosti, tak disponibilní částka žalovaného, ze které by mohl danou zápůjčku splácet. Žalobkyně přitom výslovně uvedla, že doklady týkající se úvěruschopnosti žalovaného ani ona, ani její právní předchůdkyně nemají k dispozici, přitom v tomto směru odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020 -97. Soud s ohledem na rozhodovací praxi jemu příslušného odvolacího soudu s tímto právním názorem jednak nesouhlasí a má za to, že pokud se chce žalobkyně v soudním řízení domoci svého nároku z tvrzené platné úvěrové smlouvy, musí tento svůj nárok beze vší pochybnosti v řízení také prokázat. Všechny tyto skutečnosti by pak dle názoru soudu měly podstatný vliv na skutečně dostatečné a správné posouzení toho, zda žalovaný byl schopen předmětný úvěr vůbec splácet. Soud má tedy za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného nebylo dostatečné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát své povinnosti dané zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady, když sama uvedla, že žádnými doklady prokazujícími její tvrzení ani nedisponuje.
14. Právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze společnosti právnická osoba na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávky učinila ve vztahu k žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.
15. Žalovaný však v průběhu řízení vznesl námitku promlčení tohoto nároku. S ohledem na to tedy soud posoudil, zda předmětný nárok může být promlčen a dospěl k závěru, že tomu tak skutečně je. Pokud totiž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dne 10. 4. 2018 žalovanému částku ve výši 31 000 Kč na základě absolutně neplatné smlouvy, pak ve smyslu § 619 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , započala promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemž v souladu s § 621 tohoto zákona u práva na vydání bezdůvodného obohacení okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání. Dle názoru soudu tak začala promlčecí lhůta běžet následujícího dne poté, co bylo plnění ze strany právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytnuto, tj. dne 11. 4. 2018 s tím, že promlčecí lhůta v tomto případě činila podle § 629 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , tři roky, tj. uběhla dnem 11. 4. 2021 a pokud byla ze strany žalobkyně žaloba podána dne 2. 11. 2022, je námitka žalovaného o promlčení daného nároku skutečně důvodná. Navíc bylo v řízení nezpochybněno tvrzení žalobkyně, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně částku 34 274 Kč, tedy v podstatě uhradil více, než kolik by činilo jeho bezdůvodné obohacení. Veden všemi těmito důvody proto soud návrh žalobkyně jako zcela nedůvodný zamítl.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1, podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném případě z procesního hlediska byl v řízení zcela úspěšný žalovaný, a proto by mu dle citovaného ustanovení vzniklo právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů celého řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.