Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 15/2023-58
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
se sídlem adresa,
právně zastoupené advokátkou Mgr. jméno příjmení,
se sídlem adresa,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného,
v řízení o zaplacení 25 279,45 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žaloba o zaplacení 25 279,45 Kč s příslušenstvím se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení 25 279,45 Kč s příslušenstvím se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému povinnost uhradit 25 279,45 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že jako věřitel uzavřel s žalovaným jako klientem dne 4.1.2019 smlouvu o úvěru číslo na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 90 000 Kč. Jelikož žalovaný své povinnosti ze smlouvy neplnil řádně a včas, došlo v souladu s uzavřenou smlouvou ke dni 22.4.2019 k zesplatnění dluhu jako celku, který v dané chvíli činil 110 099,60 Kč s příslušenstvím. Žalovaný se ve smlouvě zavázal pro případ prodlení s nezaplacením uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení. S ohledem na skutečnost, že žalovaný své závazky i přes výzvy žalobce jakkoliv neplnil, bylo ze strany žalobce iniciováno soudní řízení, jehož výsledkem byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově č.j. 23 C 322/2019 - 60 ze dne 26.11.2020. Zde bylo mj. rozhodnuto, že žalovaný je povinen uhradit žalobci částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 6.5. smlouvy, tedy částky ve výši 998,00 Kč a 18 722,55 Kč. Částka ve výši 18 722,55 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5. Smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 110 099,60 Kč, a to za období prodlení do 5.11.2019, čímž bylo žalobci v otázce smluvní pokuty zcela vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru trvalo i po zmíněném datu a žalobci tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty i za následující období. Žalobce požaduje tuto pokutu z částky 95 534,82 Kč za dobu od 6.11.2019 do 8.7.2022.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.
3. Při jednání soudu dne 24.2.2023, k němuž se žalovaný bez omluvy nedostavil, byl žalobce poučen soudem dle § 118a odst. 1 , odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen„ o.s.ř. “), že v zájmu svého úspěchu ve věci je třeba doplnit tvrzení a prokázat, že se žalobce dostatečným způsobem zabýval schopností žalovaného splácet úvěr před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, jinak se vystavuje riziku neúspěchu ve věci.
4. V doplnění ze dne 21.3.2023 žalobce uvedl, že se schopností žalovaného splácet předmětný úvěr řádně zabýval. Žalobce takto z dokladů o příjmu a pracovní smlouvy zjistil, že žalovaný měl příjem 20 000 Kč čistého měsíčně, jeho náklady činily 4 910 Kč měsíčně a zbývalo mu tedy ke splácení či jinému užití rozdíl v obou částkách. Žalovaný byl lustrován v registrech NRKI a SOLUS. Dále žalobce na základě těchto vstupních údajů provedl tzv. interní scoring klienta, z nějž vyplynulo, že žalovaný je úvěruschopný. Ze šetření dále vyplynulo, že žalovaný nebyl v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobce předchozí smlouvu, která by byla soudně vymáhána, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a obchodník jednající s žalovaným úvěr doporučil ke schválení. Pokud žalovaný neuvedl žádné další výdaje, žalobce neměl důvod se domnívat, že těmito je životní minimum stanovené zákonem na 3 410 Kč, a které je zákonem definováno jako částka k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, tedy částkou postačující k obživě a nikoli k přežití (tedy na rozdíl od existenčního minima). Další výdaje tedy byl povinen uvést žalovaný, pokud tyto zkreslil, porušil § 6 občanského zákoníku , dle nějž nesmí těžit ze svého nepoctivého činu, přičemž takové jednání by mohlo mít i trestněprávní rovinu. Žalovaný také v prohlášení klientů mj. podepsal, že všechny jím uváděné informace jsou pravdivé. Žalobce nemá objektivní možnost si informace o výdajích sdělených klientem ověřit. Je tedy zřejmé, že žalobce dostál své povinnosti vyplývající ze zákona, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet. Nelze klást k tíži žalobce případné lehkomyslné chování žalovaného. Dále žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019, kde tento uzavřel, že„ soudy měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Respektive, zda je reálné splacení dluhu“, což bylo v tomto případě nepochybně prokázáno. Pokud pak žalovaný uváděl, že na bydlení vynaloží 1 500 Kč, je třeba z takové částky s odkazem na výše uvedené vycházet. Je pak otázkou, kam až by tedy zkoumání ze strany poskytovatele mělo v takovém případě zajít. Má mít k dispozici i prohlášení spolubydlících či nájemní smlouvy, pokud by pak věřil prohlášení spolubydlících, proč jej vůbec požadovat, když již samotný klient by měl uvést pravdivé informace. Věřitel má velmi omezené možnosti ověřit údaje o výdajích poskytnuté žadatelem. Věřitel nemá sám reálné prostředky, jak logicky zdůvodněné nižší výdaje, uvedené žadatelem, ověřit. Nejvyšší soud České republiky v rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo 238/2019 ze dne 20. 3. 2019 také shledal, že nelze po poskytovatelích úvěrů požadovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž míru přiměřenou s tím, že základ pro určení úvěruschopnosti vytváří žadatel o úvěr (klient - žalovaný) při své žádosti a že uvedení pravdivých údajů tvoří základ pro zkoumání úvěruschopnosti.
5. Z jednání soudu dne 4.4.2023 se žalobce omluvil a žalovaný se opět bez omluvy nedostavil.
6. Ze smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 4.1.2019 včetně prohlášení klienta a formuláře o informacích o úvěru, vyplynulo, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ze strany žalobce, a to ve výši 90 000 Kč (hrazených bezhotovostně), které se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednaným úrokem v 24 měsíčních splátkách po 8 242 Kč Smlouva obsahuje závazek žalovaného v případě prodlení hradit smluvní pokutu, jak je shora uvedeno (čl. 6 smlouvy).
7. Z listin y označené jako hodnocení klienta vyplynulo, že tato byla v den uzavření smlouvy podepsána oběma stranami sporu. Byly zde zaznamenány údaje o poměrech žalovaného s tím, že jeho čistý měsíční příjem činí 20 000 Kč ze zaměstnání, životní minimum činí 3 410 Kč, výdaje na bydlení 1 500 Kč, ostatní náklady pak 0 Kč. Dále je zde uvedeno, že žalovaný žije u rodičů a je svobodný. Z výpisu z registru SOLUS vyplynulo, že žalovaný tímto registrem neprochází. Z tabulky hodnocení klienta NKRI vyplynulo, že žalovaný nebyl v daném případě zařazen do žádné kategorie, neboť je v registru příliš nový. Dále žalobce doložil pracovní smlouvu uzavřenou žalovaným jako zaměstnancem se třetí osobou na dobu určitou do 30.9.2019. K těmto dále žalobce doložil výplatní pásky žalovaného za období listopadu a prosince 2018, z nichž vyplynula výplata mzdy ve výši 22 457 Kč, resp. 19 960 Kč. Z fragmentu výpisu z bankovního účtu žalovaného vyplynulo, že tyto částky mzdy byly připsány v daných obdobích na jeho účet. Dále žalobce doložil kopii občanského průkazu žalovaného.
8. Z oznámení ze dne 22.4.2019 vyplynulo, že žalobce tímto oznámil žalovanému, že zesplatňuje předmětný úvěr a vyzval jej k zaplacení jistiny a úroků ve výši 111 497 Kč. Z předžalobní výzvy vyplynulo, že tuto adresovala právní zástupkyně žalobce žalovanému a vyzvala jej k úhradě předmětného dluhu s výstrahou jeho soudního vymáhání. Dle přiloženého poštovního archu byla tato výzva žalovanému před podáním žaloby odeslána.
9. Z rozsudku zdejšího soudu č.j. 23 C 322/2019 -60 ze dne 26.11.2020 vyplynulo, že tímto bylo žalobci proti totožnému žalovanému vyhověno ohledně několika nároků ze shora uvedené smlouvy včetně smluvní pokuty. Rozsudek neobsahuje hodnocení důkazů, jedná se o tzv. rozsudek pro zmeškání.
10. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru, jak je shora specifikována. Žalovaný neplnil řádně povinnosti ze smlouvy. Žalobce se při uzavírání předmětné smlouvy zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v listin ě označené jako hodnocení klienta, provedl šetření v registru SOLUS a provedl hodnocení v registru NKRI, opatřil si doklady o příjmech žalovaného. Žalobce doručil, resp. odeslal, žalovanému předžalobní výzvu.
11. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník ), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o SP “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o SP , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou. Jelikož pak soud shledal tuto smlouvu neplatnou, nemohl přiznat důvodnost ani závazku hradit smluvní pokutu, který z dané smlouvy pramenil, a který byl podstatou žalobního nároku.
13. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá zákon o SP (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobce pak argumentoval tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval v souladu s § 86 odst. 1 zákona o SP . Tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil některá zkoumání (šetření v registrech a doložení příjmu žalovaného) nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak dále nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 1 As 30/2015 a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015), nedošlo. Je pravdou, že zákon o SP v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o SP ) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o SP , tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ).
14. Žalovaný deklaroval a doložil poměrně solidní, ovšem nikoli výrazně vysoký, příjem ve výši kolem 20 000 Kč měsíčně. Náklady spojené s bydlením uvedené žalovaným jsou v obecné rovině zcela nevěrohodné, je ovšem nutno zohlednit, že uvedl, že bydlí u rodičů a těm hypoteticky nemusí přispívat nic či výrazně nižší částku, než kolik by činil komerční nájem. Pokud ovšem žalovaný zároveň uvádí, že žádné jiné výdaje nemá, tak taková skutečnost je výrazně nepravděpodobná. Žalovaný navíc byl v daném ohledu poměrně rizikovým klientem, pracovní poměr měl sjednán na dobu určitou (již pouze jen na cca osm měsíců po podpisu smlouvy, kde se zavázal k 24 měsíčním splátkám). Žalovaný se navíc zavázal ke splátkám ve výši dosahující bezmála jednu polovinu jeho doložených příjmů, a to příjmů nikoli vysokých, což představuje další výrazně rizikový aspekt, kdy při běžných a obvyklých výdajích na živobytí se v kombinaci s danými splátkami může daná osoba snadno dostat na hranici svých majetkových možností či tuto přesáhnout. Nelze paušálně užívat hodnoty životního minima jako ekvivalentu všech výdajů klienta kromě bydlení, splátek a spoření. Jedná se o hodnotu minimální, nicméně je obecně známo, že drtivá většina obyvatel ČR má tyto ostatní výdaje nad rámec uvedených položek vyšší, a to samozřejmě i značně. Je pochopitelné, že poskytovatel úvěru nemůže v rámci svého zkoumání zcela obsáhnout výdaje klientů a tyto zcela a spolehlivě ověřit do všech detailů a aspektů. Žalobci ovšem může zcela snadno poskytnout ucelený obrázek o poměrech klienta výpis z jeho bankovního účtu, pokud jím klient disponuje. V daném případě žalobce plnil svou povinnost ze smlouvy bezhotovostně, nic mu tedy nebránilo si od žalovaného opatřit výpis z účtu za několik měsíců nazpět. Výpis z účtu žalovaného by žalobci poskytl poměrně spolehlivý obrázek o poměrech žalovaného, především co se týče jeho výdajů, na jejichž objasnění žalobce zcela rezignoval a nelze tedy shledat, že se dostatečně úvěruschopností žalovaného zabýval a to navíc za situace, kdy žalovaný byl částečně rizikovým klientem.
15. S ohledem na výše uvedené tedy soudu nezbylo než shledat předmětnou smlouvu neplatnou a žalobu na zaplacení smluvní pokuty z dané smlouvy pramenící tedy jako nedůvodnou zamítnout. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Svou neúčastí na dalším jednání soudu se žalobce vzdal možnosti být opětovně poučen o nutnosti dále doplnit důkazy a tvrzení. Soud nepominul, že žalobci již bylo v souvisejícím řízení ohledně zaplacení smluvní pokuty vyhověno, nicméně tímto rozhodnutím nemůže být nyní soud vázán ve smyslu § 135 o.s.ř. , neboť s ohledem na povahu tzv. kontumačního rozsudku tomuto nepředcházelo hodnocení důkazů a podrobná právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu, otázkou zkoumání úvěruschopnosti se soud v souvisejícím řízení také vůbec nezabýval.
16. Podle § 151 o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. , když měl žalovaný v řízení plný úspěch, avšak náklady řízení neuplatnil a žádné náklady na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího.