Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 6/2023-46
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 15 872,92 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 15 872,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 872,92 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 15 872,92 Kč od 25. 9. 2021 do 23. 12. 2021, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně na žalované domáhala zaplacení částky 15 872,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 872,92 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 15 872,92 Kč od 25. 9. 2021 do 23. 12. 2021, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6. 10. 2022 domáhala na žalované zaplacení částky 15 872,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 872,92 Kč od 25. 9. 2021 do zaplacení a smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 15 872,92 Kč od 25. 9. 2021 do 23. 12. 2021 a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná uzavřela dne 21. 6. 2021 se žalobkyní smlouvu o úvěru číslo na základě které žalovaná čerpala úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a dalšími poplatky za volitelné služby dle smluvních podmínek a sazebníku ve lhůtě splatnosti dle smlouvy. Žalovaná požádala o odklad splatnosti úvěru, splatnost tedy nastala 24. 9. 2021. Žalovaná celkem uhradila žalobkyni částku 25 200 Kč, která byla použita na úhradu poplatků, úroků z prodlení, smluvních pokut, a teprve následně na jistinu. Žalobkyně kromě částky představující nesplacenou jistinu úvěru požaduje rovněž smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny ve výši 15 872,92 Kč, a to za prvních 90 dnů prodlení, a dále zákonný úrok z prodlení z nesplacené jistiny od 25. 9. 2021 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením úvěrové smlouvy posoudila úvěruschopnost žalované, a to na základě informací získaných od žalované a nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti dlužníka - registrů NRKI a BRKI, insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci byli vyzváni, aby se vyjádřili, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovali. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že nemají žádné námitky.
4. Soud má za prokázané následující skutečnosti:
5. Výpisem z obchodního rejstříku byla ověřena právní subjektivita žalobkyně.
6. Ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalobkyně uvádí, že úvěruschopnost žalované byla posouzena k 21. 6. 2021, bylo zjištěno, že žalovaná žije ve společné domácnosti s dalšími dvěma členy, přičemž všichni pracují a mají příjem, žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 17 000 Kč, ověřen byl příjem 17 333 Kč, žalovaná uvedla pravidelné měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně po započtení rezervy pro výdaje dospěla k závěru, že žalovaná má disponibilní příjem ve výši
13 500 Kč měsíčně a je tedy schopna úvěr splácet.
7. Smlouvou o spotřebitelském úvěru ze dne 21. 6. 2021 bylo prokázáno, že touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout a také poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to převodem na účet žalované. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu ve výši 20 000 Kč spolu s poplatkem ve výši 4 800 Kč do 21. 7. 2021 RPSN činila 1269,72 %.
8. Předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 25. 8. 2022.
9. Ostatní listinné důkazy soud nehodnotil, neboť neměly pro věc význam.
10. Žalobkyně neprokázala, že před uzavřením předmětné smlouvy náležitě zjišťovala a posuzovala úvěruschopnost žalované. Ve spise se nenachází relevantní důkaz, ze kterého by vyplývalo, že údaje poskytnuté žalovanou byly ověřovány, případně jakým způsobem, ani že žalobkyně lustrovala žalovanou v dostupných veřejných registrech dlužníků, evidenci exekucí či insolvenčním rejstříku.
11. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky v celkové výši 20 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalované. Peněžní prostředky byly poskytnuty na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 21. 6. 2021. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutý úvěr do 21. 7. 2021. Kromě jistiny měla žalovaná zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 800 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované vyplývá, že žalobkyně zjišťovala rodinné a majetkové poměry žalované. Z výpisu vyplývá, že žalovaná uvedla, že žije ve společné domácnosti s dalšími dvěma členy, přičemž všichni pracují a mají příjem, žalovaná uvedla čistý měsíční příjem 17 000 Kč, ověřen byl příjem 17 333 Kč, žalovaná uvedla pravidelné měsíční výdaje ve výši 3 000 Kč. Žalobkyně nepředložila žádné listinné důkazy, ze kterých by vyplývalo, zda a jakým způsobem byly údaje poskytnuté žalovanou ověřovány. Žalovaná uhradila žalobkyni celkem částku 25 200 Kč, přičemž soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nerozporovala.
12. Soud posuzoval věc dle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“), a rovněž dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
15. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
16. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí
i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
17. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
18. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 /48/. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
19. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též
z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele
a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).
20. Soud má tedy v projednávané věci za to, že žalobkyně nepostupovala dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila úvěruschopnost žalované, a proto je předmětná smlouva o úvěru absolutně neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. Žalobkyně nepředložila žádné listinné doklady, ze kterých by vyplývalo, že ověřovala informace získané od žalované, neprokázala tedy, že posoudila řádně výši příjmů a výdajů žalované, což by mělo být základem posouzení její úvěruschopnosti. Rovněž neprokázala, že byla žalovaná lustrována ve výše uvedených veřejně dostupných registrech dlužníků, tj. že zjišťovala, zda má žalovaná dluhy a v jaké výši, zda jsou proti ní vedeny exekuce, zda není v insolvenčním řízení apod.
21. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru, a to konkrétně ve výši 20 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná uhradila částku
25 200 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani poplatky a smluvní pokuta. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila částku vyšší, než jí byla na základě neplatné smlouvy poskytnuta, dospěl soud k závěru, že částka 20 000 Kč, na kterou by měla žalobkyně nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z., byla již uhrazena, a proto žalobu v celém rozsahu zamítl, a to včetně úroku z prodlení, neboť z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná se do prodlení nedostala.
22. Ve sporu byla úspěšná žalovaná, žádné náklady jí však nevznikly, a proto soud rozhodl dle § 151 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Kroměříži.