Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 244/2022-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 24 919 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 1. 2022 do 16. 2. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 12 049,09 Kč od 26. 6. 2021 do 14. 1. 2022 a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 699,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 17. 2. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 15. 1. 2022 do 16. 2. 2022, kapitalizovaný úrok ve výši 12 049,09 Kč od 26. 6. 2021 do 14. 1. 2022 a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 699,30 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 24 919 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi stranami byla dne 25. 6. 2021 uzavřena Smlouva o spotřebitelském úvěru anonymizováno půjčka číslo na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované neúčelový spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy se staly smluvní podmínky. Žalovaná ve smlouvě prohlásila, že ohledně její osoby nebylo zahájeno insolvenční řízení a že ke dni podpisu smlouvy nejsou splněny podmínky pro podání insolvenčního návrhu, není proti ní vedeno exekuční řízení či výkon rozhodnutí a zahájení takového řízení nehrozí. Dále prohlásila, že se obsahem smlouvy a smluvní dokumentací seznámila, porozuměla jejich obsahu a souhlasí s nimi, na důkaz čehož připojila svůj podpis. Žalobkyně současně splnila svoji zákonem stanovenou povinnost, když před uzavřením smlouvy prověřila úvěruschopnost žalované tak, aby se minimalizovalo riziko nesplácení úvěru. Zejména si prověřila údaje, uvedené žalovanou, jako žadatelem o v žádosti o spotřebitelský úvěr (příjmy – výdaje). Tyto údaje byly porovnány s údaji v doložených dokladech, prokazujících schopnost žadatele splácet úvěr. Jednalo se zejména o výplatní pásku, prokazující výši pravidelného měsíčního příjmu, výpis z bankovního účtu, prokazující pohyby na účtu (příjmy – výdaje) atd. Dále žalobkyně prověřila žalovanou, jako žadatele v dostupných registrech, jako je zejména centrální evidence exekucí, centrální registr dlužníků CCB - Czech Credit Bureau a insolvenční rejstřík. Na základě všech takto získaných údajů a informací bylo pečlivě posouzeno, zda a v jaké výši lze žadateli úvěr poskytnout. V tomto případě bylo výsledkem prověřování zjištění, že dlužník hradí pravidelně své závazky bez větších problémů a jeho doložený měsíční příjem a zjištěné měsíční výdaje nebrání poskytnutí úvěru v předmětné výši. Žalobkyně svoji povinnost ze smlouvy splnila, když finanční prostředky ve výši 20 000 Kč převedla na účet žalované, uvedený pro tyto účely ve smlouvě. Žalované naopak vznikla uzavřením smlouvy a přijetím finanční částky povinnost spotřebitelský úvěr splácet a splatit v 30-ti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 995 Kč vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje dnem 25. 7. 2021. Žalovaná však řádně neuhradila ničeho, již dnem 26. 7. 2021 se dostala do prodlení s úhradou ujednaných splátek, pročež žalobkyně v souladu s ust. čl VI. odst. 1 smluvních podmínek, vyzvala žalovanou k úhradě dlužné splátky upomínkou ze dne 30. 7. 2021, v níž jí poskytla dodatečnou lhůtu k úhradě dlužné splátky, protože však žalovaná přes opakované upomínky žalobkyně dlužnou splátku neuhradila a dostala se do prodlení s úhradou i dalších splátek, došlo ve smyslu ustanovení čl. VI. odst. 1. smluvních podmínek nejpozději ke dni 14. 1. 2022 k zesplatnění úvěru a žalované vznikla povinnost zaplatit celkovou nesplacenou jistinu ve výši 20 000 Kč společně s příslušenstvím v podobě smluvního úrok ve výši 111,33% ročně (který žalobkyně současně za dobu od 25. 6. 2021 do 14. 1. 2022 vyčíslila na částku 12 049,09 Kč) a smluvní pokutou ve smyslu čl. VI. odst. 2 a násl. smluvních podmínek, kdy bylo ujednáno, že v případě prodlení žalované s úhradou pravidelné měsíční splátky úvěru je žalobkyně oprávněna požadovat po žalované smluvní pokutu ve výši 499 Kč (maximálně však 2 999 Kč za rok); souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však 200 000 Kč; nebudou-li dlužné částky úvěru uhrazeny ani v dodatečné lhůtě dle odst. 1 čl. VI. smluvních podmínek a dojde k zesplatnění, je žalovaná povinna v takovém případě uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky, s níž je v prodlení. Žalobkyně tak po žalované požaduje také smluvní pokutu ve výši 499 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 20 000 Kč ode dne 15. 1. 2022 do dne podání žaloby, tj. do dne 23. 8. 2022, tj. v úhrnné výši 4 420 Kč; celkový výše požadovaných smluvních pokut tedy činí částku 4 919 Kč Vedle toho se pak žalobkyně domáhala i úhrady částky 900 Kč za náklady na upomínání (2 x 450 Kč), kdy tento nárok vycházel z čl. VI. odst. 2. smluvních podmínek, neboť žalované odeslala celkem dvě upomínky. Žalovaná však ke dni podání žaloby i přes opakované výzvy žalobkyně ničeho z dlužné částky neuhradila.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 21. 9. 2018 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále i jen o. s. ř.), souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 11. 10. 2022 - náhradním doručením formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru název půjčka číslo ze dne 25. 6. 2021, Smluvních podmínek ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru název PŮJČKA, Formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, splátkového kalendáře k předmětné smlouvě a dokladu o vyplacení částky 20 000 Kč ze strany žalobkyně dne 29. 6. 2021, má soud v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou měla být uzavřena smlouva, na základě které se žalobkyně měla zavázat poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se naopak žalovaná měla zavázat žalobkyni vrátit v 30-ti pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 995 Kč, které byly splatné vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce, počínaje dnem 25. 7. 2021, a to společně se smluvním úrokem ve výši 111,33% ročně, při řádném splácení tak měla žalovaná zaplatit žalobikyni celkem částku 59 850 Kč; nedílnou součástí této smlouvy měly být rovněž žalovanou podepsané smluvní podmínky, v nichž byly mimo jiné ujednány sankce pro případ neplnění povinností ze strany žalované v podobě smluvních pokut a zesplatnění úvěru; žalobkyně pak dne 29. 6. 2021 vyplatila ze svého účtu č. bankovní účet na účet žalované č. bankovní účet uvedený ve smlouvě částku 20 000 Kč.
5. Lustrací v Centrální evidenci exekucí, Úvěrovou zprávou NRKI – BRKI, výpisem z běžného účtu žalované číslo 5500 CZK, vedeného u právnická osoba za období od 10. 3. 2021 do 23. 6. 2021, výplatní páskou žalované za 4/ 2021, jakož i listinou označenou jako Editace profilu klienta je dále prokázáno, že na majetek žalované nebyla v minulosti vedena žádná exekuce; žalovaná měla ke dni uzavření smlouvy 5 existujících splátkových kontraktů, 1 nesplátkový a 1 kartový, v minulosti jí bylo 11 splátkových kontraktů odmítnuto, 1 odvolán a 12 ukončeno, kartové pak byly odmítnuty v minulosti 3, jen celkové měsíční splátky u existujících splátkových kontraktů činily 21 456 Kč a celková zbývající částka činila 248 120 Kč; z běžného účtu žalované nebyly hrazeny žádné výdaje na bydlení, jsou zde evidovány zejména platby kartou, dále je z výpisu zřejmé, že žalovaná v daném období čerpala další zápůjčky (např. u společnosti právnická osoba), z výpisu pak ani nevyplývá, že by po danou dobu na tento pravidelně docházela mzda žalované; žalované byla v dubnu 2021 vyplacená čistá mzda ve výši 47 137 Kč, z toho však činila částka 37 000 Kč COVID příspěvek; žalovaná pak žalobkyni měla uvést, že je svobodná, pracuje v pracovní sféra anonymizováno, bydlí u rodičů, počet osob v domácnosti měl být 2, její celkové měsíční výdaje pak měly činit 8 500 Kč, tyto údaje však nebyly nijak prověřovány.
6. Upomínkami ze dne 30. 7. 2021, 14. 8. 2021 a 26. 8. 2021, 13. 1. 2022, jakož i předžalobní výzvou ze dne 31. 1. 2022 sepsanou právním zástupcem žalobkyně, včetně kopie poštovního podacího archu o odeslání této výzvy dne 2. 2. 2022 je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k úhradě předmětného dluhu s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou.
7. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.
8. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaná se dne 25. 6. 2021 dohodly na tom, že žalobkyně poskytne žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které se žalovaná zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaná přitom žalobkyni z této částky nevrátila ničeho, i přes opakované výzvy žalobkyně. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalované z údajů, které tato uvedla žalobkyni před uzavřením úvěrové smlouvy, dále měla k dispozici výpis z Centrální evidence exekucí, Úvěrovou zprávu NRKI – BRKI, výpis z běžného účtu žalované a její výplatní pásku za 4/ 2021, ostatní skutečnosti neověřovala.
9. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
12. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela toliko z částečně podložených informací od žalované a dále z dostupných registrů o jejich dřívějších závazcích, ve skutečnosti však vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalované, neboť její skutečné výdaje, zejména pak pravidelné výdaje na bydlení, nebyly vůbec zřejmé z jejího výpisu z účtu, navíc ani nebylo zřejmé, zda je její pracovní poměr na dobu neurčitou či určitou, když doložila výplatní pásku za pouhý jediný měsíc a pravidelný příjem není zřejmý ani z výpisu z jejího běžného účtu. Navíc z rejstříku NRKI – BRKI vyplývá, že žalovaná měla ke dni uzavření smlouvy 5 existujících splátkových kontraktů, kdy jen celkové měsíční splátky u existujících splátkových kontraktů činily 21 456 Kč, přitom její avizovaný příjem (měl být 23 000 Kč, když pokud obdržela v 4/ 2021 plat vyšší, byl v něm zahrnut i COVID příspěvek). Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18, navíc pak s účinností od 29. 5. 2022 je tato absolutní neplatnost výslovně zakotvena v zákoně o spotřebitelském úvěru. Pro poučení žalobkyně ve smyslu § 118a o.s.ř. nebylo v této věci důvodu, neboť tvrzení žalobkyně v tomto směru byly úplné a jednoznačné.
15. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalované poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, přičemž tato žalobkyni nevrátila ničeho. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 20 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro částku 20 000 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení celé poskytnuté částky prokazatelně až dopisem odeslaným žalované dne 2. 2. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019-109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 7. 2. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012, kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 16. 2. 2022. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 17. 2. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části, přičemž výše zákonného úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
16. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 1 925,07 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 21 925,07 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 62,5 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 35 086,62 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 37,5 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 25 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 25 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.
18. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 31. 8. 2022, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listiny. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
19. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 2 797 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 997 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 1 800 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 1 500 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 3 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 500 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 25 % těchto nákladů, tedy částku 699,30 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.