Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 307/2022-77
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 100 194,81 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 95 375,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 95 375,40 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 819,41 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 445,11 Kč od 15. 8. 2018 do 26. 3. 2019, kapitalizovaný úrok ve výši 6 469,54 Kč od 15. 8. 2018 do 26. 3. 2019, úrok ve výši 16,10 % ročně z částky 99 230,81 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 855,41 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 651,50 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 95 375,40 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 95 375,40 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 819,41 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7 445,11 Kč od 15. 8. 2018 do 26. 3. 2019, kapitalizovaný úrok ve výši 6 469,54 Kč od 15. 8. 2018 do 26. 3. 2019, úrok ve výši 16,10 % ročně z částky 99 230,81 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3 855,41 Kč od 26. 2. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 6 651,50 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 100 194,81 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba příjmení příjmení, dne 15. 8. 2018 smlouvu o úvěru číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 0000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 2 024,76 Kč, a to počínaje dnem 21. 9. 2018. Úvěr byl úročen sazbou 16,10 % ročně. Právní předchůdce dne 15. 8. 2018 poskytl žalovanému bezhotovostně úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný svou povinnost nesplnil, když nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdce využil svého oprávnění ze smlouvy a prohlásil úvěr dopisem ze dne 26. 3. 2019 za okamžitě splatný v celé výši, neboť žalovaný byl k tomuto dni v prodlení s více než 2 splátkami zároveň. Žalovaný doposud uhradil celkem částku 4 624,60 Kč. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného. Právní předchůdce kontroloval veškeré dostupné databáze zejména BRKI a NRKI, ISIR, a databáze MVČR. Příjmy a výdaje žalovaného byly porovnávány z historickými daty z ČSÚ. Zkoumání úvěruschopnosti nebyla zjištěna žádná skutečnost, která by bránila v poskytnutí úvěru. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 2. 2020. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 16. 12. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 2. 1. 2023 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Expres půjčka) ze dne 15. 8. 2018, žádostí o úvěr ze dne 15. 8. 2018, formulářem pro standardní informace, potvrzením o výši příjmu ze dne 15. 8. 2018, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 1. 12. 2022, oznámením o prohlášením úvěru za splatný ze dne 27. 3. 2019 vč. podacího archu, výpisem z úvěrového účtu za období číslo, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 28. 2. 2020 vč. podacího archu, platební historií, předžalobními upomínkami ze dne 31. 3. 2020 vč. podacího archu. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 8. 2018 smlouvu nazvanou jako smlouva o spotřebitelském úvěru s pojištěním schopnosti splácet (Expres půjčka), podle které jméno příjmení příjmení poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 0000 Kč bezhotovostně v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o úroky a poplatky v pravidelných 96 měsíčních splátkách ve výši 2 024,76 Kč, a to počínaje dnem 21. 9. 2018, přičemž úvěr byl úročen sazbou ve výši 16,10 % ročně. Žalovaný tak měl celkově uhradit částku ve výši 180 688,46 Kč. Žalovaný však své povinnosti neplnil řádně a včas, když uhradil pouze 4 624,60 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Ze žádosti o úvěr bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na dobu neurčitou ve právnická osoba a.s. jako IT programátor s průměrnou čistou měsíční mzdou 19 805 Kč. Celkové příjmy domácnosti měly činit 40 000 Kč měsíčně, přičemž jako počet zdrojů příjmů byl uveden pouze 1. Celkové výdaje měly činit 0 Kč. Žalovaný byl rozvedený a bydlel v nájmu. Dopisem ze dne 27. 3. 2019, odeslaným téhož dne, bylo žalovanému právním předchůdcem žalobkyně vyzván oznámeno okamžité zesplatnění úvěru, ke dni 26. 3. 2019 a současně byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 106 809,86 Kč do 10. 4. 2019. Dopisem ze dne 28. 2. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky. Předžalobní upomínky byly vyhotoveny 31. 3. 2020 a odeslány 1. 4. 2020.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
8. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
9. V daném konkrétním případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdce vycházel z částečně podložených informací od žalovaného, kdy měl mít při uzavírání smlouvy k dispozici pouze jím poskytnuté informace ohledně jeho příjmů a jeho výdajů. U příjmu bylo uvedeno, že příjem žalovaného a příjem domácnosti žalovaného se liší, byť žalovaný byl rozvedený a jako počet zdrojů příjmů byl uveden pouze jeden (příjem žalovaného). Výdaje žalovaného nebyly žádným způsobem zkoumány, tedy nebyly zjišťovány ani ověřovány. Dokazováním nebylo možno zjistit, zda příjmy žalovaného jsou dostatečné, aby mohl splácet poskytnutý úvěr, když nebyly zkoumány jeho pravidelné měsíční výdaje, zejména náklady na bydlení, telefon, internet, vyživovací povinnost apod. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 15. 8. 2018 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
10. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 15. 8. 2018 žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 4 624,60 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 95 375,40 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 27. 3. 2019, který mu byl doručován 27. 3. 2019 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 1. 4. 2019, ve kterém byla uvedena lhůta k vrácení poskytnutého úvěru do 10. 4. 2019. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 95 375,40 Kč dne 11. 4. 2019 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši 9,75 % ročně od 11. 4. 2019 do zaplacení, přičemž žalobkyně tento úrok požadovala až od 26. 2. 2020. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
11. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
12. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny včetně příslušenství 123 582,32 Kč (95 375,40 Kč jistina a 28 206,92 Kč příslušenství), což představuje 64 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka jistiny včetně příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci příslušenství celkem 68 334,70 Kč (4 819,41 Kč jistina a příslušenství ve výši 7 445,11 Kč, 6 469,54 Kč, 48 460,42 Kč a 1 140,22 Kč), což představuje 36 % z celkového předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 28 %.
13. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 7 bod 5 . ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 5 140 Kč (za tři úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a sepis předžalobní výzvy). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 15 420 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč dle § 13 odst. 1 , 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (3 x 300 Kč) a 21 % DPH (počítáno ze základu 16 320 Kč) ve výši 3 427,20 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 008 Kč by činily 23 755,20 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 28 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 6 651,50 Kč.
14. Za úkon právní služby ze dne 9. 12. 2022 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.