Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
12 C 39/2023-59
Okresní soud v Kroměříži rozhodl soudcem JUDr. Martinem Svobodou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 7 396 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 998 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá co do částky 2 398 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 48,62 Kč, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 396 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 710 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet číslo variabilní symbol, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 4 998 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá co do částky 2 398 Kč, co do kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 48,62 Kč, a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 396 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 710 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kroměříži soudní poplatek za žalobu ve výši 600 Kč Soudní poplatek je třeba zaplatit Okresnímu soudu v Kroměříži na účet [číslo] [variabilní symbol], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6. 2. 2023 domáhala na žalované zaplacení částky 7 396 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 48,62 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 396 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že uzavřela se žalovanou dne 29. 6. 2021 úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalované úvěr ve výši 5 000 Kč převodem na účet, přičemž žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni do 30 dnů částku 5 000 Kč, poplatek ve výši 165 Kč, jakož i další poplatky za volitelné služby (poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 3x 99 Kč, poplatek za SMS servis ve výši 3x 49 Kč). Žalovaná na úvěr dosud uhradila pouze 2 Kč. Žalobkyně nárokuje dále smluvní pokutu ve výši 300 Kč a účelně vynaložené náklady ve výši 300 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy ověřovala úvěruschopnost žalované, a to prostřednictvím registrů NRKI, BRKI, příjmení, příjmení a insolvenčního rejstříku. Žalobkyně dále posuzovala příjmovou a výdajovou stránku žalované, její rodinný stav apod.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, a proto soud považuje ve smyslu § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za doručovací adresu místo jejího trvalého pobytu na území České republiky, což je adresa uvedená v záhlaví tohoto rozsudku. Z ust. § 46b písm. a) o. s. ř. vyplývá, že není významné, zda se adresát na evidenční adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel (resp. adresu místa pobytu cizince) tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1308/10). Žaloba byla zaslána žalované na shora uvedenou doručovací adresu.
3. Soud dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout podle § 115a o. s. ř. na základě účastníky předložených listinných důkazů. Žalobkyně již v žalobním návrhu sdělila, že s takovým postupem souhlasí. Žalovaná byla vyzvána, aby se vyjádřila, zda s tímto postupem soudu souhlasí, na tuto výzvu nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. u žalované předpokládal, že nemá žádné námitky.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutkový stav:
5. Žalobkyně poskytla žalované dne 29. 6. 2022 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené přes internet. Žalovaná se ve smlouvě zavázala vrátit poskytnutý úvěr do 30 dnů a dále se zavázala zaplatit sjednané poplatky.
6. Žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením úvěrové smlouvy řádně zjišťovala schopnost žalované úvěr splácet. Z listinných důkazů předložených žalobkyní vyplývá pouze to, že žalobkyně ověřila totožnost žalované z kopie občanského průkazu. Dále žalobkyně doložila výpis z bankovního účtu žalované zachycující finanční obrat žalované v měsících únor až květen 2022, ze kterého je zřejmé, že celkový obrat příjmů a výdajů žalované za uvedené období je ztrátový, konečný zůstatek účtu je pouhých 0,27 Kč. Již tato skutečnost sama o sobě měla v žalobkyni vzbudit důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr řádně splácet. Dále žalobkyně doložila potvrzení o provedení ověření bonity klienta, ze kterého vyplývá, že měla vycházet z měsíčního příjmu žalované 25 000 Kč a příjmu partnera 20 000 Kč; tyto příjmy nebyly žalobkyni doloženy, z uvedených výpisů z účtu nevyplývají a ani není zřejmé, z čeho tyto příjmy mají vycházet.
7. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto:
8. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda mezi stranami došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru. Protože jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat vedle občanského zákoníku i ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dle kterých je poskytovatel úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel pak poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Shodná povinnost byla věřiteli uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že nesplnění této povinnosti bylo sankcionováno absolutní neplatností (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. spisová značka). Nová úprava spotřebitelského úvěru obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb. ve znění účinném do 28. 5. 2022 navozovala dojem, že porušení povinnosti věřitele důsledně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je sankcionováno pouhou relativní neplatností (srov. doslovné znění § 87 odst. 1 citovaného zákona ve znění účinném do 28. 5. 2022). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, soudy nemohou vycházet pouze z doslovného znění zákona. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 21/96,„ … soud není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci …“. Přijetím zákona č. 257/2016 Sb. sledoval zákonodárce posílení ochrany spotřebitele jako slabší smluvní strany (nikoliv její oslabení). To vyplývá jak z důvodové zprávy, tak i z rozsahu zákonné právní úpravy. Pokud tedy záměrem zákonodárce nebylo novou právní úpravou oslabit ochranu spotřebitele, ale naopak tuto ochranu posílit, musí být závěr soudu takový, že neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele bude mít za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, neboť jinak (v případě pouhé relativní neplatnosti, navíc časově omezené) by nebyl naplněn smysl a účel nové právní úpravy. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost, na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí není. Navíc dne 5. 3. 2020 rozhodl Evropský soudní dvůr ve věci
C -679/18 tak, že úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru, týkající se přezkumu úvěruschopnosti a především povinnosti spotřebitele uplatnit námitku ve stanovené lhůtě, aby byla smlouva prohlášena za neplatnou, není v souladu se směrnicí EU č. 2008 číslo. Na závěry Evropského soudního dvora ostatně reagoval i český zákonodárce, když novelou obsaženou v zákoně č. 96/2022 Sb. došlo s účinností od 29. 5. 2022 ke změně § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru tak, že dle nového znění tohoto ustanovení soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.
9. Soud proto vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně též
z ustanovení § 580 o. z. ve spojení s ustanovením § 588 o. z. a přihlédl i bez návrhu k neplatnosti jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že„ nejsou důvodné pochybnosti
o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele
a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soud má tedy za to, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je absolutně neplatná, neboť žalobkyně nezjišťovala schopnost žalované úvěr splácet.
10. Žalobkyně tedy poskytla žalované plnění na základě absolutně neplatné smlouvy, a to konkrétně ve výši 5 000 Kč. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalovaná na úvěr dosud uhradila pouze 2 Kč. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, jakou částku žalovaná uhradila, nese žalovaná, která však byla v tomto řízení zcela pasivní a netvrdila, že by snad uhradila vyšší částku, než uvádí žalobkyně. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, nebyly platně sjednány ani úroky, ani poplatky apod. Soud proto uložil žalované, aby uhradila žalobkyni částku 4 998 Kč z titulu bezdůvodného obohacení dle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru a podpůrně také dle § 2991 odst. 1 o. z.
11. Jak vyplývá z ustanovení § 87 odst. 1 poslední věta zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 dospěl k následujícím závěrům:„ … Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440) . ….. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“
12. Promítnutím shora uvedených judikaturních závěrů Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci dospěl soud k přesvědčení, že nárok žalobkyně na úroky z prodlení dosud nevznikl, neboť do prodlení se žalovaná dostane až tehdy, pokud neuhradí dlužnou jistinu úvěru ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím, kterou považuje soud za přiměřenou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.
13. Výrok o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení, má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kde se uvádí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla v řízení úspěšnější než žalovaná v rozsahu 34 % Náklady řízení jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč, odměnou za právní zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 200 Kč (předžalobní výzva se skutkovým a právní rozborem věci, převzetí
a příprava zastoupení, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů za 3 úkony právní služby po 100 Kč dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, a 21 % DPH ve výši 189 Kč Celkem by tedy při plném úspěchu žalobkyni náleželo na náhradě nákladů řízení 2 089 Kč. Jelikož žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 34 %, byla jí přiznána náhrada nákladů řízení v částce 710 Kč.
14. Vzhledem k tomu, že soud nevydal ve věci elektronický platební rozkaz a pokračoval v řízení, bylo povinností soudu doměřit soudní poplatek za návrh na zahájení řízení dle položky 2 odstavec 2 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Soudní poplatek za návrh na zahájení řízení činí dle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků 1 000 Kč, dosud bylo na poplatku uhrazeno 400 Kč. Povinností žalobkyně tudíž je doplatit soudní poplatek ve výši 600 Kč.
15. Odůvodnění rozsudku je vyhotoveno v souladu s § 157 odst. 4 o. s. ř. ve zkráceném znění.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.