Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
16 C 126/2022-48
Okresní soud v Opavě rozhodl soudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci
Anonymizovaný odstavec.
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 11 550 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 700 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 770 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.
II. Žaloba o zaplacení částky 4 540 Kč, úroku v částce 10 524,77 Kč, úroku z prodlení v částce 905,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 7 700 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 7 700 Kč od 12. 10. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku II. tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 700 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 770 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, po splatnosti každé jednotlivé splátky až do jejího zaplacení pak s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů. II. Žaloba o zaplacení částky 4 540 Kč, úroku v částce 10 524,77 Kč, úroku z prodlení v částce 905,01 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 7 700 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 7 700 Kč od 12. 10. 2021 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku II. tohoto rozsudku, se zamítá. III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznává.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 11 550 Kč, dále úroku v částce 10 524,77 Kč, dále zaplacení úroku z prodlení v částce 905,01 Kč a dále zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně jdoucího z částky 7 700 Kč od 12. 10. 2021 do zaplacení. Tento svůj vznesený nárok odůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně, společností právnická osoba, se sídlem adresa, IČO, smlouvu o úvěru číslo anonymizováno, kdy na základě této smlouvy poskytla původní věřitelka, tj. společnost právnická osoba žalovanému částku 7 000 Kč bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet. Dále žalobkyně v podaném návrhu uvedla, že žalovaný se zavázal vrátit původní věřitelce celkem částku 16 109,17 Kč, a to jednak půjčku ve výši 7 700 Kč a dále částku 8 409,17 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladech na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný ke dni podání žaloby nezaplatil na tento svůj dluh ničeho. Žalobkyně se pak podanou žalobou domáhá zaplacení nároků vůči žalovanému vzniklých z této smlouvy, které sestávají z nesplacené jistiny v částce 7 700 Kč, dále nesplaceného smluvního úroku v částce 10 524,77 Kč, úroku z prodlení v částce 905,01 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky v částce 690 Kč a smluvní pokuty v částce 3 850 Kč, přičemž tato pohledávka jí byla původní věřitelkou postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum s účinností k témuž dni, přičemž tato změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem původní věřitelky ze dne 18. 1. 2021. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl žalobkyní před podání žaloby vyzván upomínkou ze dne 3. 2. 2022.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. K jednání nařízenému 2. března 2023 se účastníci nedostavili, přičemž zástupce žalobkyně neúčast svou a žalobkyně u jednání předem písemně omluvil. Soud proto věc podle 101 odst. 3 o.s.ř. projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.
4. Ze žalobkyní předložených listin, to je ze smlouvy o úvěru číslo anonymizováno ze dne datum, potvrzení o platbě – převodu částky 7 700 Kč dne datum na číslo účtu bankovní účet pod variabilním symbolem platby číslo, dopisu společnosti právnická osoba žalovanému ze dne 27. 10. 2021 - oznámení o postoupení pohledávky, smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společnosti právnická osoba a žalobkyní dne datum, přílohy číslo 1 k této smlouvě o postoupení pohledávek - seznamu postoupených pohledávek a dopisu zástupce žalobkyně žalovanému ze dne 3. 2. 2022 - výzvy před podáním žaloby spolu s poštovním podacím archem ze dne 7. 2. 2022, soud vzal za prokázán skutkový stav, jak byl žalobkyní tvrzen v podané žalobě, přičemž na tato tvrzení, jak byla uvedena výše, soud proto pro stručnost v dalším odkazuje.
5. Soud proto dospěl k závěru, že společnost právnická osoba a žalovaný v souladu s ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) uzavřeli smlouvu o úvěru, když společnost právnická osoba se zavázala poskytnout žalovanému a poskytla peněžní prostředky v dohodnuté výši a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit poplatek za poskytnutí půjčky a dohodnutý úrok, přičemž nedílnou součástí smlouvy učinily smluvní strany i smluvní podmínky vytištěné na rubu této smlouvy. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.
6. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. V daném případě žalobkyně na výzvu soudu k posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr uvedla, že tato schopnost byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně společností právnická osoba na základě žalovaným předložených listin – výplatních pásek s tím, že žalobkyně uvedené dokumenty soudu zasílá v příloze a na základě těchto předložených dokumentů byla s odbornou péčí posuzována schopnost žalovaného splácet úvěr a možnost dostát svému závazku. S ohledem na výši příjmu a výši úvěru původní věřitelka vyhodnotila žalovaného jako způsobilého ke splácení úvěru takové výše, jaká mu byla poskytnuta, tedy 7 700 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal uhradit celkovou částku, tzn. jistinu a příslušenství v termínu splatnosti a výši sjednané ve smlouvě. Za dané situace tak nebyl jediný důvod se domnívat, že by žalovaný nebyl schopen dostát svým závazkům a nemohl splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši, která mu byla poskytnuta, tj. 7 700 Kč.
10. Žalobkyně tak ani na výzvu soudu ve svém doplňujícím vyjádřením neuvedla žádné skutečnosti, k jejichž doplnění byla vyzvána, kdy byla vyzvána k tomu, aby uvedla údaje nutné k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, tedy uvedla, jaké konkrétní příjmy měl žalovaný, co bylo jejich zdrojem a jaké konkrétní výdaje žalovaný měl a v čem tyto výdaje spočívaly. Žalobkyně tak pouze tvrdila výsledek svého posouzení, že tedy žalovaný byl shledán způsobilým úvěr splácet, ale nikoliv to, co měla tvrdit primárně a co jediné je možné přezkoumat (koneckonců právě to jí ukládá právě zákon ve výše citovaných ustanoveních), tedy jaké byly příjmy a jaké byly výdaje žalovaného. Tyto skutečnosti žalobkyně tedy netvrdila vůbec (a to ani na příjmové straně). Tedy netvrdila, jak k tvrzenému výsledku dospěla, který je tak i v rovině tvrzení naprosto nepřezkoumatelný (čtenář si z jejího vyjádření ze dne 22. 7. 2022 v žádném případě nemůže vytvořit vůbec žádný závěr o finanční situaci žalovaného v době poskytování úvěru). Její tvrzení jsou tak k otázce posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela bezobsažná.
11. Za té situace proto žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně nevyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -12/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018 , tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 . Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C: 1978). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje také již jen odkázat.
12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně tvrdila, že na základě úvěrové smlouvy ze dne datum žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 7 700 Kč, pak žalovaný je podle shora uvedených ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru právě tuto částku. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho poměrech není nic bližšího známo. Odepřít však žalobkyni faktickou cestou, tedy stanovením splátek např. v symbolické výši vrácení poskytnutých peněžních prostředků nelze, neboť by tím opět došlo k materiálnímu popření zákonné povinnosti vyjádřené v ustanovení § 87 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku , kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. , kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout. Pro úplnost na tomto místě soud také dodává a výslovně zdůrazňuje (neboť často se setkává s chybnou interpretací či nepochopením obsahu svých rozhodnutí), že jeho rozhodnutí o uložení plnění ve splátkách se ani v nejmenším neopírá o ustanovení § 160 o.s.ř. , ale toliko a jedině o ustanovení již zmiňovaného § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které je normou lex posterior specialis k ustanovení § 160 o.s.ř. , respektive je k ustanovení § 160 o.s.ř. normou sui generis, naprosto nezávislou a stojící vedle ní, která se však bude na tyto případy přednostně aplikovat. Ustanovení § 87 odst. 3 věta první zákona o spotřebitelském úvěru přitom říká (k tomu vizte citaci výše), že je-li smlouva uzavřená s dlužníkem neplatná, má dlužník povinnost plnění z této neplatné smlouvy poskytovateli úvěru vrátit v době přiměřené jeho schopnostem. Jestliže však soud však v řízení nebyl schopen zjistit nic bližšího o žalovaném, pak samozřejmě ani nemůže vytvořit jakýkoliv závěr o tom, zdali již bylo či nebylo v možnostech žalovaného tyto peněžní prostředky žalobkyni či její právní předchůdkyni vrátit, a proto ve svém rozhodnutí nutně musí stanovit pariční lhůtu novou.
13. Soud proto žalobou uplatněné nároky ve výroku II. zamítl, kdy za tohoto stavu věci a s ohledem na vše výše uvedené je pak již dále také zcela nadbytečné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak byly žalobkyní v řízení případně dále tvrzeny a prokazovány.
14. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který v řízení zaznamenal úspěch již zjevně převažující nad úspěchem žalobkyně, dle obsahu spisu dosud v řízení žádné náklady, které by mu tudíž mohly být přiznány vůči žalobkyni k náhradě, nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně ve trojím vyhotovení.
Nebudou-li povinnosti stanovené v rozsudku včas a řádně splněny, lze navrhnout výkon rozhodnutí.