Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

119 C 5/2022-44

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Benešovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 57 541 Kč s příslušenstvím a o zaplacení 9 602,56 Kč

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 184 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 184 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 184 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 184 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 57 541 Kč a 9 602,56 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru číslo. Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne datum. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 48 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 19. 3. 2021. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 64,6 % p.a. splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 204 Kč splatných vždy k 18. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2021, to vše dle splátkového kalendáře. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalované, atd.). Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze částky ve výši 3 204 Kč dne 23. 4. 2021, částka ve výši 3 204 Kč ze dne 19. 5. 2021, částka ve výši 3 300 Kč ze dne 13. 7. 2021 a částka ve výši 3 108 Kč ze dne 17. 8. 2021, celkem zaplatil

12 816 Kč. V důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy v celkové výši 998 Kč a dle bodu 6.2. smlouvy náhrady nákladů v celkové výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů). V důsledku prodlení žalovaného došlo k zesplatnění celého úvěru k datu 24. 10. 2021. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 26. 10. 2021, až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni k dnešnímu dni dluží následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši

54 564,24 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 47 016,63 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 7 547,61 Kč) s příslušenstvím; b) smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998,00 Kč s příslušenstvím; c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 800 Kč s příslušenstvím; d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 54 564,24 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 26. 10. 2021 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení této žaloby dne 19. 4. 2022, tedy smluvní pokutu ve výši 9 602,56 Kč; e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši

47 016,63 Kč ode dne 26. 10. 2021 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tento úrok v nominální roční úrokové sazbě 64,6 % p.a.. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 17. 11. 2021) žalobkyně v souladu s  , o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 8,5 % p.a.; f) úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle Přílohy č. 1 smlouvy ve výši celkem 1 179 Kč (Podle přílohy č. 1 smlouvy činila tato úhrada za pojištění částku 393 Kč měsíčně a tvořila součást všech splátek úvěru. Do dnešní doby zůstala neuhrazena měsíční úhrada za pojištění obsažená ve splátkách č. 5, 6, 7, tedy úhrada za pojištění v celkové výši 3 x 393 Kč). Žalovaný tyto částky neuhradil ani na základě předžalobní výzvy.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a označenými jako Smlouva o úvěru (návrh na uzavření smlouvy) anonymizováno, číslo Dodatek ke smlouvě a Technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu, Přihláška žalovaného do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, Oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, Dodejka k Oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, Doklad o vyplacení úvěru, Formulář hodnocení klienta, Ověření v registru SOLUS – bez negativního příznaku, Ověření v registru NRKI – bez negativního příznaku, Karta klienta, Výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalovanému, Oznámení o zesplatnění úvěru, Předžalobní výzva, Podací arch k předžalobní výzvě, Detail úhrady z účtu bankovní účet (výpis z účtu žalovaného z

datum), Detail úhrady z účtu bankovní účet (výpis z účtu žalovaného z datum), Detail úhrady z účtu č. bankovní účet pro datum zúčtování datum čl. 40, Detail úhrady z účtu č. bankovní účet pro datum zúčtování datum , Výplatní list ze dne datum , z nichž vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne datum částku 48 000 Kč, kterou převedla na jeho bankovní účet. Tato byla podepsána účastníky smlouvy poté, co žalovaný vyplnil předsmluvní formulář, kde zadal své osobní údaje. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaný má čistý měsíční příjem ve výši 23 000 Kč, výdaje má ve výši životního minima 3 860 Kč, nežije s nikým ve společné domácnosti, nemá žádnou vyživovací povinnost, nesplácí žádné jiné půjčky ani nemá žádné dluhy, jeho náklady na bydlení činí 2 603 Kč, přičemž tyto údaje poskytl sám žalovaný jako dlužník, výše jeho příjmu cca 23 000 Kč pak byla prokázána detailem z výpisu z účtu za měsíc únor a březen 2021, jakož i mzdovým listem za měsíc březen 2021, z nichž je patrné, že žalovaný měl v únoru od svého zaměstnavatele obdržet na účet částku 19 568 Kč a v měsíci březnu 2021 částku 32 477 Kč, v tomto případě však dle výplatního listu činily vyplacené prémie 12 000 Kč. K výdajům na straně žalovaného nebyly předloženy žádné důkazy. Soud tedy nevzal za prokázané, že by výdaje v měsících před podpisem smlouvy činily u žalovaného pouze částku 6 463 Kč a že by tedy měl žalovaný volné prostředky ke splácení úvěru ve výši 15 537 Kč měsíčně. Přestože žalobkyně byla u ústního jednání dne datum vyzvána k doplnění tvrzení a důkazů k úvěruschopnosti žalovaného jak na stránce příjmové, tak i na stránce výdajové před uzavřením smlouvy o úvěru, žalobkyně k tomuto sice poskytla své vyjádření ze dne 5. 10. 2022, avšak z tohoto doplnění žádné nové skutečnosti ani důkazní návrhy nevyplynuly. Zejména pak z tohoto doplnění nevyplynulo, že by žalobkyně jakkoli prověřovala výdajovou stránku žalovaného, navíc celkové výdaje včetně výdajů za bydlení ve výši 6 463 Kč soud nepovažuje za jakkoli reálné s ohledem na běžné výdaje, které lze u člověka ve věku 33 let standardně očekávat (jídlo, hygienické potřeby, obuv, zájmy, doprava do zaměstnání, platby energií, platby za bydlení, internet, telefon). Žalovaný se zavázal na poskytnutý úvěr ve výši 48 000 Kč vrátit žalobkyni 134 928 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 3 204 Kč po dobu 48 měsíců, s úrokovou sazbou 64,6 % ročně. Sjednané úroky běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6.1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení delší než 30 dní. V článku 6.3. a 6.4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6.5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru po jeho zesplatnění; žalovaný byl následně seznámen s tím, že úvěr mu byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 48 000 Kč celkem pouze částku 12 816 Kč za dobu od 23. 4. 2021 do 17. 8. 2021, tj. fakticky 4 splátky ze 48, nic dalšího již na úvěr neuhradil i přes výzvy žalobkyně.

4. Předžalobní upomínkou ze dne 30. 3. 2022 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě předmětného dluhu do 15 dnů ode dne odeslání výzvy s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou. Žalobkyně pak sama v rámci oznámení o zesplatnění úvěru vyzvala žalovaného dopisem ze dne 24. 10. 2021 k úhradě jeho dluhu do 10 dnů od data odeslání oznámení o zesplatnění.

5. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla u jednání dne datum ze strany soudu poučena o své povinnosti tvrdit dostatečné skutečnosti o tom, jak žalobkyně zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalované a zjišťovala tak její schopnost splácet úvěr, když tato tvrzení se soudu jevila nedostatečná, rovněž tak byla vyzvána k označení důkazů, při jednání dne datum, ze kterého se však žalobkyně omluvila, byl soud připraven žalobkyni v tomto směru poučit, že v případě nesplnění této výzvy se žalobkyně vystavuje možnosti neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního, což může mít za následek její neúspěch ve sporu.

6. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne datum dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 48 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou. Žalovaný přitom žalobkyni vrátil toliko částku

12 816 Kč, následně se dostal do prodlení a splátky dále nehradil i přes výzvy žalobkyně, která využila svého práva a úvěr ke dni 24. 10. 2021 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěryschopnost žalovaného z údajů, které žalovaný uvedl žalobkyni a byly zachyceny v tzv. Hodnocení klienta, doplněných o 2 detaily z výpisu z účtu žalovaného, zachycujícího toliko příjem od zaměstnavatele (nikoli však o celé výpisy z účtu žalovaného (!), mzdový list, a dále v registrech o dřívějších kontraktech žalovaného. Žalobkyně tak rozhodně nemohla získat alespoň obecnou představu o situaci žalovaného, když jen tím, že se spokojila s detailem z výpisu z jeho účtu, zachycujícím jen příchozí 1 platbu od jeho zaměstnavatele, se zcela zbavila možnosti získat např. z výpisu z účtu žalovaného povědomost o tom, zda„ hodpodaří“ alespoň na tomto účtu v plusu či mínusu (a pak jakých), jaké jiné závazky hradí např. za své bydlení, energie, atd. V tomto ohledu soud uzavírá, že žalobkyně zcela selhala při elementárním ověření toho, zda má žalovaný schopnost platit měsíčně skutečně výši sjednané splátky 3 204 Kč.

7. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve výši 48 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru (jako předchozí obdobný předpis) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalovaného (s výjimkou potvrzení o výši jeho mzdy), a dále toliko z dostupných registrů o jeho dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalovaného a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum a za zcela nereálných nákladů za bydlení 2 603 Kč. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. To, že se žalobkyně řádně úvěruschopností žalovaného nezabývala, pak zcela jednoznačně prokazuje i to, že žalovaný ke skutečné výši nájemného, které v době před uzavřením úvěrové smlouvy hradila, nedoložil žalobkyni žádný doklad (ani doklad SIPO). Žalobkyně se pak vůbec nemohla přesvědčit o tom, jaká skutečná výše výdajů na straně žalované existuje. Nemohla tak zjistit ani to, jak žalovaný aspoň„ hospodaří na svém účtu, když si nenechala doložit výpis z účtu za celý měsíc, ale jen detail příchozí platby od zaměstnavatele. Podle , , je soud k této neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti žalobkyní zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného, povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18. Žalobkyně přitom svoje tvrzení v tomto směru nedoplnila a k jednání datum, kde by se jí dostalo poučení ze strany soudu ve smyslu se již nedostavila.

13. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost nebyla v řízení zpochybňována, že žalobkyně žalovanému poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 48 000 Kč, přičemž žalovaný vrátil žalobkyni částku 12 816 Kč. Dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 35 184 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro částku 35 184 Kč tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom v rámci předžalobní výzvy vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky doporučeným dopisem odeslaným žalovanému dne 30. 3. 2022, když dlužnou částku měl žalovaný uhradit do 15 dnů od odeslání uvedeného dopisu. Proto běžela žalovanému lhůta ke splnění jeho dluhu do14. 4. 2022. Od 15. 4. 2022 je pak žalovaný v prodlení se zaplacením svého dluhu. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 15. 4. 2022 do prodlení podle , , přičemž výše úroku z prodlení odpovídá žalobkyní požadované výši 8,5 ročně. Soud proto žalobě o zaplacení částky ve výši 35 184 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 15. 4. 2022 do zaplacení vyhověl, když výše přiznané částky odpovídá rozdílu mezi částkou jistiny vyplacenou ve výši 48 000 Kč žalovanému a žalovaným provedené úhradě na tuto jistinu ve výši 12 816 Kč (viz také z.č. , podle něhož je spotřebitel povinen i v případě takto neplatné smlouvy jistinu vrátit úvěrujícímu.

14. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

15. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a výši dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl procesně úspěšnějším účastníkem řízení žalovaný (po zohlednění všech žalobkyní uplatněných nároků, jakož i kapitalizaci úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku), žalovaný však žádnou náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni neuplatnil. Proto bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.