Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 196/2022-41
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 153 744,02 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 115 460,72 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 285,49 Kč z této částky při sazbě 8,5 % ročně za dobu od 8. 12. 2021 do 2. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 115 460,72 Kč od 3. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit 38 283,30 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 26 026,89 Kč za dobu od 1. 7. 2019 do 2. 3. 2022, se smluvním úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 148 758,02 Kč od 3. 3. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 322,34 Kč za dobu od 21. 10. 2021 do 2. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 297,30 Kč za dobu od 3. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 402,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 115 460,72 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 285,49 Kč z této částky při sazbě 8,5 % ročně za dobu od 8. 12. 2021 do 2. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 115 460,72 Kč od 3. 3. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit 38 283,30 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 26 026,89 Kč za dobu od 1. 7. 2019 do 2. 3. 2022, se smluvním úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 148 758,02 Kč od 3. 3. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 322,34 Kč za dobu od 21. 10. 2021 do 2. 3. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 33 297,30 Kč za dobu od 3. 3. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 9 402,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 153 744,02 Kč s příslušenstvím v podobě smluvního a zákonného úroku z prodlení s odůvodněním, že dne 1. 7. 2019 byla mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru č. 60 2011, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 196 000 Kč. Žalovaný se v části„ Splácení úvěru“ ve spojení s částí„ Parametry úvěru“ smlouvy zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluvenými úroky ve výši 8,5 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Nedílnou součástí Smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky, Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele a Sazebník poplatků. Smlouva byla uzavřena elektronicky a byla podepsána stranami ověřeným elektronickým podpisem. Před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru žalovanému, byla jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr ze strany žalobkyně posouzena s odbornou péčí, když žalobkyně vycházela mj. z informací získaných z bankovních registrů klientský informací, stejně jako z nebankovních registrů klientských informací a informací získaných prostřednictvím zájmového sdružení právnických osob na ochranu leasingu, úvěru a dalších služeb (SOLUS). Dále žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím dalších registrů a databází, např. insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, evidence adres obecních/městských úřadů, interních registrů atd. Při posouzení schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobkyně rovněž komplexně vyhodnotila celkovou finanční situaci žalovaného, kdy žalobkyně konfrontovala doložené skutečnosti žalovaným s dostupnými údaji umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, a dále též se statistickými, demografickými a historickými daty žalovaného dostupnými v rámci skupiny žalobkyně. Následně po důkladné analýze veškerých informací v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru žalobkyně dospěla k závěru, že nejsou žádné důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splatných splátek, žalobkyně v souladu s čl. 8 bodu 8.1 písm. a) Podmínek ve spojení s čl. 9 bod 9.1 písm. f) Podmínek úvěr ke dni 20. 10. 2021 zesplatnila. O zesplatnění úvěru byl žalovaný informován výzvou k okamžitému splacení celé úvěrové pohledávky. Dlužná částka k datu 2. 3. 2022 činila 186 378,74 Kč, a sestávala z dlužné jistiny v celkové výši 148 758,02 Kč, z dlužných poplatků v celkové výši 4 986 Kč, z dlužného smluvního úroku ve výši 26 026,89 Kč a z dlužného úroku z prodlení ve výši 6 607,83 Kč. Historie a výše pohledávky uplatněné žalobou, včetně zůstatků nesplacené části jistiny úvěru, vyplývá z přiloženého historického výpisu. Žalovaný však ani přes opakované výzvy, resp. i přes předžalobní výzvu ze dne 23. 11. 2021, žalobkyni dlužnou částku neuhradil.
2. V podání ze dne 18. 9. 2022 učiněném na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že při posouzení úvěruschopnosti žalobkyně vychází z informací, které si sama aktivně zjišťuje a ověřuje ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných, které jsou jí dostupné z titulu postavení žalobkyně jako banky nebo její účasti v zájmových sdruženích, jejichž členové se vzájemně informují o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce svých klientů. V neposlední řadě žalobkyně vychází také z historických informací o spotřebiteli za celou právnická osoba, do níž vedle žalobkyně patří právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba, právnická osoba a další společnosti skupiny. Všechny takto získané informace, jakož i informace poskytnuté jí samotným spotřebitelem, žalobkyně s odbornou péčí komplexně analyzuje a podrobuje je také porovnání s demografickými a statistickými údaji zanesenými ve skóringovém modelu, který vyhodnocuje kreditní riziko v souvislosti s každou žádostí o spotřebitelský úvěr a je základním podkladem pro rozhodnutí, zda a za jakých podmínek spotřebiteli úvěr poskytnout – s ohledem na zásadu ochrany spotřebitele před nezodpovědným zadlužováním. V dané věci žalobkyně prověřila výši závazků a platební morálku žalovaného nejdříve z databází (tzv. úvěrových registrů) umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dalších informačních zdrojů nezávislých na žalovaném, přitom zjistila, že žalovaný má mimo žalobkyni další dluhy vyplvající ze Smlouvy o osobním úvěru ze dne 11. 5. 2019 a Smlouvy o osobním úvěru ze dne 8. 5. 2019, kdy souhrnná měsíční splátka těchto dluhů činí částku 2 599 Kč, přičemž ke dni nahlížení do registru nebyl žalovaný po splatnosti s plněním povinností z předmětných smluv a v prodlení nebyl ani nikdy v minulosti. Z nebankovních registrů BRKI, NRKI a SOLUS, jakož i z interní databáze žalobkyně tato rovněž nezjistila o žalovaném žádné negativní informace. Rovněž tak žalobkyně ověřila, že proti žalovanému nebylo v minulosti zahájeno insolvenční řízení a proti žalovanému nebyla vedena žádná exekuce; stejně jako bylo ověřeno, že žalobkyni předložený průkaz totožnosti žalovaného nebyl evidovaný v databázi neplatných dokladů a trvalé bydliště žalovaného se nenacházelo na adrese obecního nebo městského úřadu. Následně žalobkyně přistoupila ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného s ohledem na jeho příjem, který byl posuzován dle jeho výše, stability, pravidelnosti, pravdivosti a udržitelnosti po celou dobu trvání obchodu. Žalovaný přitom v rámci čestného prohlášení obsaženého v žádosti o poskytnutí úvěru ze dne 1. 7. 2019 uvedl, že jeho čistý příjem ze zaměstnání ve výši 30 000 Kč je po zohlednění pravidelných výdajů dostatečný pro splácení potenciální měsíční splátky úvěru ve výši 5 334 Kč. Žalobkyně pak skóringovým modelem provedla zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného z hlediska demografických dat (typ zaměstnání, rodinný stav, věk, bytové poměry atd.) a behaviorálních dat. Rovněž posoudila obrat na běžném účtu žalovaného č. bankovní účet, na kterém byly zaznamenány pravidelné transakce týkající se přijatých a odchozích plateb za obdobní od 1. 3. 2019 do 1. 7. 2019, z nichž vyplývalo, že měsíční příjem žalovaného ze zaměstnání činil průměrně 32 330 Kč a byl tedy vyšší, než příjem uvedený žalovaným v čestném prohlášení. Pokud jde o výdaje žalovaného, žalobkyně posuzovala nejen výdaje sdělené žalovaným, ale konfrontovala je také s právními instituty z oblasti státní sociální politiky, posuzovala je i z toho hlediska, zda se jednalo o závazky vůči jiným subjektům nebo zda se jednalo o výdaje spořícího charakteru; žalovaný v žádosti o úvěr mezi svými pravidelnými měsíčními výdaji uvedl náklady na bydlení 2 000 Kč a ostatní výdaje 8 000 Kč; žalobkyně k těmto výdajům v rámci jí provedeného posouzení zohledňovala i ostatní výdaje, výdaje na pojištění a dále zohledňovala výdaje na bydlení, životní minimum a výdaje na splátky jiných úvěrů jak u žalobce, tak u jiných poskytovatelů úvěrů (celkové výdaje 17 675 Kč, sestávající z ostatních výdajů a nákladů na pojištění ve výši 8 000 Kč, z výdajů na bydlení ve výši 2 000 Kč a částky představující životní minimum ve výši 3 410 Kč, z výdajů žalovaného na závazky u jiných poskytovatelů úvěrů ve výši 2 599 Kč, z výdajů žalovaného na závazky u žalobce ve výši 1 666 Kč). Žalovaný v žádosti o úvěr dále uvedl, že je svobodný, bezdětný, tudíž bez vyživovacích povinností. Žalobkyně tak s odbornou péčí zjistila, že po poskytnutí úvěru zůstane žalovanému 29 % pravidelných příjmů na nepravidelné nemandatorní výdaje, pročež úvěruschopnost žalovaného byla před uzavřením smlouvy zcela zjevně dána. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že zachovala potřebnou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 5. 8. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 22. 8. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.
5. Soud provedl dokazování níže uvedenými listinnými důkazy, přičemž zjistil následující skutkový stav: Listino u označenou jako Smlouva o úvěru ze dne 1. 7. 2019, Všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně, Úvěrovými podmínkami žalobkyně pro osoby nepodnikatele, Sazebníkem poplatků, jakož i výpisem z úvěrového účtu č. bankovní účet, je v řízení prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným měla být dne 1. 7. 2019 uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně měla zavázat žalovanému půjčit peněžní prostředky ve výši 196 000 Kč, zavázal vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu se smluvenými úroky ve výši 12,90 % ročně v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 5 334 Kč nejpozději do 20. 6. 2023, celková splatná částka činila 252 029,97 Kč a RPSN byla stanovena na 13,67 %. Banka tyto peněžní prostředky žalovanému poskytla dne 1. 7. 2019 převodem na jeho běžný účet č. bankovní účet. Výzvou k okamžité úhradě dluhu ze dne 1. 9. 2021, včetně dodejky ze dne 2. 9. 2021 je pak prokázáno, že vzhledem k neplnění podmínek smlouvy o úvěru, vyzvala žalobkyně žalovaného k okamžitému splacení všech dlužných částek po splatnosti plynoucích z citované smlouvy o úvěru, evidovaných na účtu číslo bankovní účet, které činily k 31. 8. 2021 částku 64 200,11 Kč, tato výzva byla žalovanému zaslána poštou na adres uvedenou ve smlouvě.
6. Listinami označenými jako Žádost o spotřebitelský úvěr, Prohlášení o zdravotním stavu, Návrh na rozhodnutí o poskytnutí Osobního úvěru ze dne, zpráva o klientovi ze systému BRKI/NRKI, jakož i výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy měla k dispozici prohlášení žalovaného o svých poměrech, z něhož vyplývalo, že tento je svobodný, bydlí u rodičů, nemá žádné dítě do 10 let věku, jeho průměrný měsíční příjem ze zaměstnání činí 30 000 Kč měsíčně, příjmy ostatních rodinných příslušníků měly činit 25 000 Kč měsíčně, jeho náklady na bydlení pak měly činit 2 000 Kč měsíčně a ostatní pravidelné, nijak blíže nespecifikované, výdaje měly činit 8 000 Kč. Žalobkyně pak žalovaného prověřila v přístupných databázích, přitom zjistila, že tento není veden v insolvenčním rejstříku ani v rejstříku exekucí, u žalobkyně nemá žádné účty po splatnosti, není u žalobkyně v defaultu, nemá záznam v RRS, BRKI, NRKI, SOLUS; z výpisu z bankovního účtu žalovaného pak vyplývá, že si před 1. 7. 2019 bral opakovaně další půjčky, z účtu nevyplývají žádné pravidlené platby spojené s bydlením, pouze dobití telefonu a četné platby kartou, navíc dle výpisu z účtu se žalovaný nacházel pravidelně v mínusovém zůstatku.
7. Historickým výpisem z úvěrového účtu číslo bankovní účet je dále prokázáno, že žalovaný bance za období od 1. 7. 2019 do 20. 1. 2022 uhradil celkem částku 80 539,28 Kč (součet jednotlivých úhrad ve výši 4,25 Kč, 5 334 Kč, 1 764 Kč, 1 750 Kč, 922,66 Kč, 87,94 Kč, 43 934,40 Kč, 2 000 Kč, 2 071,60 Kč, 5 334 Kč, 5 334 Kč, 5 334 Kč, 5 334 Kč a 1 334,43 Kč).
8. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2021, včetně potvrzení o podání na poště z téhož dne, je dále prokázáno, že právní zástupkyně žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzvala k úhradě dluhu s upozorněním, že jinak bude tento vymáhán soudní cestou.
9. Všechny provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, všechny provedené a shora popsané důkazy soud následně vyhodnotil jako věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo, když mezi účastníky nebyla v řízení žádná sporná tvrzení.
10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu měla být dne 1. 7. 2019 uzavřena dohoda, na základě které se žalobkyně měla zavázat žalovanému poskytnout úvěr ve výši 196 000 Kč; žalovaný se naopak měl zavázat předmětný úvěr žalobkyni vrátit spolu se smluvenými úroky ve výši 12,90 % ročně v pravidelných 48 měsíčních splátkách po 5 334 Kč nejpozději do 20. 6. 2023, RPSN byla stanovena na 13,67 %. Žalovaný se však dostal do prodlení se splácením dluhu, pročež banka využila svého daného smlouvou a oznámila žalovanému zesplatnění úvěru. Celkem žalovaný bance vrátil částku 80 539,28 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet jednak prohlášením samotného žalovaného, jednak tím, že měla k dispozici komplexní přehled finančních toků na jeho bankovním účtu vedeném právě u žalobkyně, jednak provedla lustraci žalovaného v bankovních i nebankovních registrech.
11. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni 1. 7. 2019, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni 1. 7. 2019, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
13. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
14. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
15. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní jako bankou poskytnuta peněžní částka ve výši 196 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z informací od žalovaného a současně měla k dispozici výpis z jeho bankovního účtu. S ohledem na v řízení prokázané skutečnosti však má soud za to, že i takové posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Banka totiž ohledně osobních a majetkových poměrů vycházela toliko z informací od žalovaného, aniž by jakkoliv prověřovala, zda skutečně bydlí v domácnosti s rodiči a jeho náklady na bydlení činí pouze 2 000 Kč měsíčně, když tyto výdaje vůbec nevyplývaly z jeho bankovního účtu, jediným pravidelným výdajem na něm bylo dobití telefonu a i před žalovaným deklarovaný příjem tento jednoznačně hospodařil ze svými příjmy tak, že se pravidelně na účtu dostával do záporného zůstatku a to i přesto, že z výpisu z účtu je zřejmé, že opakovaně čerpal různé další půjčky. Za tohoto stavu, kdy žalovaný nedeklaroval žádný jiný majetek a banka měla k dispozici informace o jeho nezodpovědném hospodaření na běžném účtu, má soud za to, že i právě s ohledem na poskytovanou výši úvěru měla žalobkyně provést daleko rozsáhlejší a vyčerpávající šetření o osobních a majetkových poměrech žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o.s.ř. zde přitom nebyly předpoklady.
17. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 196 000 Kč, přičemž tento vrátil žalobkyni částku 80 539,28 Kč a dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 115 460,72 Kč (196 000 Kč – 80 539,28 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně dopisem ze dne 23. 11. 2021. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 23. 11. 2021, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 26. 11. 2021. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 7. 12. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostala se ode dne 8. 12. 2021 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 %, která odpovídá vládnímu nařízení č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
18. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 115 460,72 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 9 410,84 Kč (jako úrok z prodlení za dobu od 8. 12. 2021 do 2. 3. 2022 a 7 125,35 Kč jako úrok z prodlení za dobu od 3. 3. 2022 do 22. 11. 2022), takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 124 871,56 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 61 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 204 739,14 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 39 %. příjmení úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 22 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 22 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 42 740,40 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 6 150 Kč a částku 36 590,40 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tj. 29 040 Kč jako odměna za právní zastoupení vypočtená podle § 7 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. z předmětu řízení ve výši 153 744,02 Kč za čtyři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci po 7 260 Kč v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby, sepisu předžalobní výzvy a sepisu písemného podání ze dne 18. 9. 2022 ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) , d), h) vyhl. č. 177/1996 Sb. , 1 200 Kč jako čtyři paušální náhrady po 300 Kč za tyto čtyři úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1 , odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. , to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinna z přiznané odměny a náhrad odvést zástupkyně žalobkyně jako advokátka, která v řízení osvědčila, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 22 % z částky 42 740,40 Kč, tj. částku 9 402,90 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. .
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.