Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 266/2022-53
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Silvií Hodaňovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 262.161,81 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 184.128,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 184.128,54 Kč od datum do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 78.033,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 78.033,27 Kč od datum do zaplacení se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 24.878,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 184.128,54 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 184.128,54 Kč od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 78.033,27 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 78.033,27 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 24.878,30 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 262.161,81 Kč s tím, že předchůdkyně žalobkyně právnická osoba příjmení příjmení poskytla žalovanému úvěr ve výši 400.000 Kč a zbývá žalovanému uhradit jistina 262.161,81 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci. právnická osoba s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne datum ve výši 400.000 Kč se splatností ve 120 splátkách po 5.532,67 Kč s pojištěním 6.025,67 Kč měsíčně. Účelem úvěru byla konsolidace závazků, a to dvou u právnická osoba ve výši 30.000 Kč a 20.000 Kč a úvěr u jméno příjmení příjmení s částkou 283.198,93 Kč s tím, že zbývající částka byla zaplacena na účet žalovaného (smlouva o úvěru). Žalovaný v žádosti uvedl příjem 23.800 Kč u zaměstnavatele právnická osoba, počet zdrojů příjmu jeden, počet vyživovaných osob jedna, bez uvedení jiných měsíčních splátek (žádost). příjmení úvěr zesplatnila k datu datum (zesplatnění). Dle potvrzení o příjmu žalovaný dosahoval čistého měsíčního příjmu 21.481 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaný uhradil 215.871,46 Kč. Dle rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. 4. 2021, č. j. 25 Nc 67/2020 -89 měl žalovaný v době uzavírání úvěrové smlouvy jednu vyživovací povinnost k nezl. jméno celé jméno žalovaného. Dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 měl žalovaný od datum další závazek vůči jméno příjmení příjmení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru.
4. Soud posuzoval smlouvu uzavřenou mezi žalobkyní a žalovaným jako smlouvu o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku . Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ.
5. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem.
6. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku , kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve.
10. Soud dospěl k závěru, a to na základě směrnic Evropské unie a konkrétně směrnice 93/13 EHS o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách a směrnice Evropského parlamentu a rady 208/48 příjmení o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady 87/102 EHS, že povinností České republiky bylo zajistit ochranu spotřebiteli. Současná koncepce ochrany spotřebitele jak v občanském zákoníku , tak zákonu č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, zajišťuje ochranu spotřebitele formou relativní neplatnosti, kdy spotřebitel je ten, kdo musí uplatnit námitku neplatnosti. To však neodpovídá Evropským směrnicím, což potvrzuje judikatura Evropského soudního dvora, a to např. v rozsudcích ve věci C číslo Océano Grupo Editorial versus příjmení příjmení a rozhodnutí ve věci C číslo Pannon. V těchto rozhodnutích Evropského soudního dvora je vyjádřeno, že účelu směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách by nebylo dosaženo, kdyby spotřebitel měl mít povinnost sám uplatnit nepřiměřený charakter takových podmínek. Objasňuje se tu důležitost role soudu, který má povinnost otázku neplatnosti takového ujednání posuzovat z vlastního podnětu a nejen v případech, kdy se neplatnosti některá ze stran dovolala.
11. Soud má tedy za to, že věřitel nedostojí své povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, vycházeje pouze z osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních výdělkových a majetkových poměrech. Předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala příjmovou stránku, nicméně při posuzování úvěruschopnosti počítala z částkou celkových příjmů žalovaného 40.000 Kč, která není ničím podložena a ani z údajů v žádosti logicky nevyplývá, když žalovaný uváděl jeden příjem. Žalovaný měl již v době poskytnutí úvěru vyživovací povinnost k nezl. synovi a měl další závazek u banky, který nebyl konsolidován, a splátky nebyly zahrnuty do výdajů. Tyto údaje pak bance, která úvěr poskytla a vedla žalovanému běžný účet, musely být zřejmé. Je proto potřeba prověřovat nejen příjem žadatele, ale také jeho pravidelné výdaje na bydlení, na vyživovací povinnosti a další závazky, tak, jak ukládá poskytovateli úvěru zákon o spotřebitelském úvěru.
12. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZosÚ, soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu.
13. Důvodem absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy je nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany banky před uzavřením smlouvy o úvěru. Soud tedy pouze přiznal žalobkyni nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, tedy to, co žalobkyně poskytla žalovanému, tj. 400.000 Kč a co žalovaný zaplatil na smlouvu, tj. 215.871,46 Kč a zbývá mu uhradit 184.128,54 Kč. Tuto částku, jako bezdůvodné obohacení získané žalovaným na základě absolutně neplatné smlouvy, je žalovaný povinen vrátit. Soud také v souladu s § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobkyni právo na úroky z prodlení ve výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od data splatnosti závazku, kdy banka úvěr zesplatnila.
14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 24.878,30 Kč, přičemž tato částka představuje 40,46 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 70,23 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 29,77 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 10.487 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 262.161,81 Kč sestávající z částky 9.380 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne datum náhrada 3.430,10 Kč za 370 ujetých km v částce 2.930,10 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,6 l číslo km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 5 × 30 minut v částce 500 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 42.150,10 Kč ve výši 8.851,52 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení písemně, dvojmo, prostřednictvím Okresního soudu v Bruntále ke Krajskému soudu v Ostravě.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně to, co mu toto rozhodnutí ukládá, může se žalobkyně domáhat podaným návrhem u soudu výkonu tohoto rozhodnutí.