Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
119 C 10/2022-74
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Benešovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 113 756 Kč s příslušenstvím a částky 18 872,57 Kč
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 78 184 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 78 184 Kč za dobu od 10. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 584,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 78 184 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 78 184 Kč za dobu od 10. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbývajícím rozsahu se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 584,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 113 756 Kč s příslušenstvím a částky 18 872,57 Kč s tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru číslo (dále též jen„ smlouva“). Žalovaný tuto smlouvu podepsal dne datum. Na základě smlouvy byl žalovanému poskytnut na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 96 000 Kč. K vyplacení úvěru žalovanému došlo dne 30. 6. 2021. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve výši 74,84 % p.a. splácet ve 24 měsíčních splátkách ve výši 8 908 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem srpen 2021, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Součástí všech splátek byla vedle splátky jistiny úvěru a úroku za poskytnutí úvěru, i měsíční úhrada za pojištění schopnosti žalovaného splácet úvěr ve výši 1 091 Kč, tak jak bylo sjednáno v příloze č. 1 smlouvy. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobce prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i z jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného, atd.). Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze dvě splátky každá ve výši 8 908 Kč dne 16. 8. 2021 a dne 20. 9. 2021, tj. celkem 17 816 Kč. Před níže popsaným zesplatněním celého úvěru v důsledku tohoto prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1. v celkové výši 998 Kč (499 Kč za každou splátku), u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek č. 3, 4. V důsledku tohoto prodlení žalovaného žalobkyni dále vzniklo právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč (200 Kč za každou splátku), u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek č. 3, 4. V důsledku tohoto prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se takto dostal do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 3 splatné dne 17. 10. 2021. K datu 21. 12. 2021 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Před zesplatněním úvěru byl přitom žalovaný vyzván k úhradě dané dlužné splátky a byla mu poskytnuta k tomu lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6.5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne datum, až do jejího úplného zaplacení. Na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný žalobkyni k dnešnímu dni dluží následující částky: a) částka odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 109 085,38 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 92 225,53 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 16 859,85 Kč) s příslušenstvím. b) smluvní pokuty dle bodu 6.1. smlouvy, tak jak jsou specifikovány shora, v celkové výši 998,00 Kč s příslušenstvím. c) náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy, tak jak je specifikována shora, v celkové výši 400 Kč s příslušenstvím. d) smluvní pokuta dle bodu 6.5. smlouvy ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 109 085,38 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 12. 2021 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. k 13. 6. 2022, tedy smluvní pokutu ve výši 18 872,57 Kč, e) úrok ve výši 74,84 % ročně za poskytnutí úvěru z částky odpovídající jistině úvěru ve výši 92 225,53 Kč ode dne 23. 12. 2021 do zaplacení. Za dobu od 91. dne prodlení žalovaného (tedy za dobu od 16. 1. 2022) žalobkyně v souladu s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru tento úrok uplatňuje v zápůjční úrokové sazbě ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, tj. v nominální úrokové sazbě 8,5 % p.a. f) úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr dle Přílohy č. 1 smlouvy ve výši celkem 3 273,00 Kč (Podle přílohy č. 1 smlouvy činila tato úhrada za pojištění částku 1 091 Kč měsíčně a tvořila součást všech splátek úvěru. Do dnešní doby zůstala neuhrazena měsíční úhrada za pojištění obsažená ve splátkách č. 3, 4, 5, tedy úhrada za pojištění v celkové výši 3x 1 091,00 Kč). Žalovaný tyto částky žalobkyni neuhradil ani na základě předžalobní výzvy, kterou mu žalobkyně v této věci zaslala.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. K ústnímu jednání nařízenému na datum se nedostavil žalovaný. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti procesních stran, když vycházel pouze z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, označenými jako Smlouva o úvěru číslo Dodatek ke smlouvě a Technický popis uzavření smlouvy a jejího podpisu, Přihláška žalovaného do skupinového pojištění schopnosti splácet úvěry, Oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, Dodejka k Oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, Doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu při pohybu na účtu žalobkyně prokazující vyplacení úvěru, Formulář hodnocení klienta, Ověření v registru SOLUS – bez negativního příznaku, Ověření v registru NRKI – bez negativního příznaku, Karta klienta, Výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru zaslaná žalovanému, Oznámení o zesplatnění úvěru, předžalobní výzva a podací arch k předžalobní výzvě, z nichž vzal za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému dne datum částku 96 000 Kč, kterou převedla na jeho bankovní účet. Smlouva o úvěru měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným poté, co žalovaný vyplnil předsmluvní formulář, kde zadal své osobní údaje. Dále žalobkyně provedla tzv. hodnocení klienta, z něhož vyplynulo, že žalovaný má čistý měsíční příjem ve výši 19 132 Kč. Žalovaný podle žádosti projevil zájem o úvěr ve výši 96 000 Kč s tím, že byl seznámen, že v případě poskytnutí této částky musí zaplatit žalobkyni celkem 187 608 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 8 908 Kč po dobu 24 měsíců s úrokovou sazbou 74,83 % ročně. Sjednané úroky běžely od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny. V článku 6.1. této smlouvy pak byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení delší než 30 dní. V článku 6.3. a 6.4. jsou pak ujednání o důvodech zesplatnění úvěru. V článku 6.5. je pak sjednaná další smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné jistiny po zesplatnění úvěru nedojde-li k zaplacení úvěru po jeho zesplatnění; žalovaný byl následně seznámen s tím, že úvěr mu byl poskytnut; jak dále plyne z karty klienta, žalovaný uhradil žalobkyni v souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 96 000 Kč celkem za dobu od 16. 8. 2021 do 20. 9. 2021 pouze částku ve výši 17 816 Kč (tj. 2 splátky po 8 908 Kč), nic dalšího již na úvěr neuhradil i přes výzvy žalobkyně. Předžalobní upomínkou ze dne 25. 5. 2022 a podacím archem z téhož dne je dále v řízení prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě předmětného dluhu do 15 dní od data odeslání tohoto oznámení s upozorněním, že v opačném případě bude dluh vymáhat soudní cestou. Žalovanému tak běžela lhůta k úhradě jejího dluhu do 9. 6. 2022, od 10. 6. 2022 je žalovaný v prodlení s jeho úhradou.
5. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla u jednání dne datum vyzvána k doplnění tvrzení jakými doklady zjišťovala při uzavírání úvěrové smlouvy osobní majetkové a zejména výdajové poměry na straně žalovaného a jak zjišťovala jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně žádná nová tvrzení ani žádné důkazní návrhy v tomto směru neuvedla (vyjma ty již označené do 1. ústního jednání v jejich podáních) s tím, že nemá již žádná další tvrzení ani další důkazy na doplnění k prověření úvěruschopnosti žalovaného.
6. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne datum dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 96 000 Kč, které se žalovaný zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši určené úvěrovou smlouvou (8 908 Kč). Žalovaný přitom žalobkyni vrátil toliko částku 17 816 Kč, tj. pouze dvě splátky, následně se dostal do prodlení od 3. splátky a splátky dále nehradil i přes výzvy žalobkyně, která využila svého práva a úvěr ke dni 21. 12. 2021 zesplatnila. Při uzavírání úvěrové smlouvy posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného z údajů, které tento uvedl v úvěrové smlouvě, doplněných o potvrzení o výši jeho příjmu, k čemuž doložil dva částečné výpis z účty, ze kterých vzal soud za prokázané, že žalovaný obdržel dne 9. 6. 2021 od anonymizováno obec anonymizováno částku 22 601 Kč a dne 8. 4. 2021 částku 19 560 Kč. Dále vzal soud za prokázané, že žalovaný nežije s nikým ve společné domácnosti, je svobodný. Soud však nevzal za prokázané výdaje žalovaného, které byly uvedeny v hodnocení klienta, a to ve výši 2 603 Kč za bydlení a ve výši 3 860 Kč jako životního minima, tj. nákladů celkem ve výši 6 463 Kč, z čehož dospěla žalobkyně k závěru, že žalovaný má volné prostředky ke splácení úvěru ve výši 11 669 Kč měsíčně, aniž by se však žalobkyně zabývala skutečnými výdaji žalovaného, když vycházela pouze z tzv. životního minima, které rozhodně nedefinuje skutečné výdaje žalovaného týkající se výdajů na živobytí, koníčky, telefon, internet, dopravu do zaměstnání, regeneraci žalovaného. V této otázce soud dospívá k závěru, že žalobkyně neprokázala, že se dostatečně zabývala s odbornou způsobilostí posouzením toho, zda je žalovaný ze svých příjmů v průměrné výši 19 132 Kč schopen měsíčně splácet po dobu 24 měsíců částku 8 908 Kč, což de facto představuje cca ½ jeho faktického měsíčního příjmu. To, že žalovaný nefiguruje v registrech o dřívějších závazcích a kontraktech žalovaného, jakož i v insolvenčním rejstříku, nic nevypovídá o tom, že žalovaný je tzv. úvěruschopný.
7. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní prostředky ve výši 96 000 Kč, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění skutečnost, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení, dopravu, telefon, internetové připojení, náklady na regeneraci, koníčky. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak blíže nepodložených informací od žalovaného (s výjimkou potvrzení o výši jeho příjmu formou výpisu z účtu, a to ještě dvou vybraných (!) za měsíc 6/ 2021 a 4/ 2021, když chybí za 5/ 2021), a dále toliko z dostupných registrů o jeho případných dřívějších závazcích, vůbec nijak neověřovala skutečnou výdajovou stránku žalovaného a vycházela pouze z částky určené jako životní minimum 3 860 Kč a z neověřených výdajů na bydlení ve výši 2 603 Kč. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. To, že se žalobkyně řádně úvěruschopností žalovaného nezabývala, pak zcela jednoznačně prokazuje i to, že žalovaný zaplatil na poskytnutý úvěr toliko dvě splátky a dále již od třetí splátky splatné v měsíci říjnu 2021 již ničeho nehradil. Ke skutečné výši nájemného, které v době před uzavřením úvěrové smlouvy hradil, žalovaný rovněž nedoložil žalobkyni žádný doklad (ani doklad SIPO). Žalobkyně se pak vůbec nemohla přesvědčit o tom, jaká skutečná výše výdajů. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti žalobkyní zkoumat s odbornou péči úvěruschopnost žalovaného, povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Ke stejným závěrům přitom dospěl i Soudní dvůr EU ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020, sp.zn. C -679/18.
12. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila, resp. tato skutečnost byla zjištěna ze strany soudu z provedených důkazů, že žalobkyně žalovanému poskytla celkem peněžní prostředky ve výši 96 000 Kč, přičemž žalovaný vrátil žalobkyni pouze částku 17 816 Kč. Dosud tedy žalovaný dluží žalobkyni na plnění, které mu poskytla (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 78 184 Kč, když tuto částku žalovaný dosud žalobkyni z částky 96 000 Kč nevrátil, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné úvěrové smlouvy. Nárok žalobkyně z neplatné úvěrové smlouvy pak definuje ustanovení § 87 z.č. 257/2016 Sb. , a to tak, že spotřebitel (žalovaný) je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Právě z toho důvodu soud žalobě v části, tj. ve výši 78 184 Kč, která představuje rozdíl mezi poskytnutou výši jistiny 96 000 Kč a její vratkou ve výši 17 816 Kč, vyhověl, a to i s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky počítaným od 10. 6. 2022 do zaplacení. Žalobkyně totiž vyzvala doporučeným dopisem žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalovanému dne 25. 5. 2022, aby dlužnou částku uhradil do 15 dnů od odeslání uvedeného dopisu. Žalovaný žalobkyni ničeho k tomuto nesdělil, tj. ani to, že tuto částku v této lhůtě vrátit nemůže (není to v jeho možnostech), a ničeho žalobkyni dosud nezaplatil. Proto běžela žalovanému lhůta ke splnění jeho dluhu od 26. 5. 2022 a uplynula 9. 6. 2022. Od 10. 6. 2022 je pak žalovaný v prodlení se zaplacením svého dluhu. S ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh vrátit dosud nezaplacenou jistinu 78 184 Kč nejpozději dne 9. 6. 2022. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 10. 6. 2022 do prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , přičemž výše úroku z prodlení odpovídá žalobkyní požadované výši 8,5 ročně. Žalovaným nebylo v řízení tvrzeno, že by soudem stanovená lhůta pro zaplacení (vrácení) jistiny nebyla přiměřená.
13. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
14. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a výši dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
15. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o.s.ř. a přiznal procesně ne zcela úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve zkrácené míře, a to dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , když její procesní neúspěch představuje částka 54 444 Kč, když v této části byl návrh žalobkyně spolu s příslušenstvím zamítnut. Uvedený procesní neúspěch tak představuje 41 % z celkového předmětu řízení. Při plném úspěchu je sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 6 420 Kč. Právní zástupce žalobkyně požadoval odměnu a náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby, představující přípravu a převzetí věci, sepis žaloby, účast u ústního jednání dne datum. Za tyto 3 úkony mu při plném procesním úspěchu náleží odměna ve výši 19 260 Kč. Dále by mu náležela náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 x 300 Kč, tj. částka 900 Kč a k vyúčtovaným částkám 21% DPH ve výši 4 234,60 Kč, a také částka 6 632 Kč za zaplacený soudní poplatek. V součtu při plném úspěchu by žalobkyni náležela částka za náklady řízení ve výši 31 025,60 Kč. Protože však žalobkyně nebyla zcela procesně úspěšná, její procesní úspěch představovalo pouze cca 59 % z předmětu řízení, je třeba od jejího procesního úspěchu odečíst její procesní neúspěch, tj. 41 %. Žalobkyni tak po vyčíslení nákladů řízení ve výši 31 025,60 Kč náleží z této částky pouhých 18 %, tj. částka 5 584,60 Kč Tyto náklady ve výši 5 584,60 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů dle ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř. k rukám právní zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř. ).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.