Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 330/2022-27
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Pohorelcovou v právní věci žalobce údaje o účastníkovi údaje o zástupci proti žalovanému údaje o účastníkovi, o zaplacení částky 816.360,83 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 703.646,03 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 15.1.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se pro částku 112.714,80 Kč, pro úrok ve výši 45.173,80 Kč, ve výši 8,25% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 47.104,31 Kč a ve výši 8,5% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 36.061,70 Kč k rukám Mgr. jméno příjmení, příjmení obec a číslo, ulice a číslo, do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 703.646,03 Kč s úroky z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od 15.1.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba se pro částku 112.714,80 Kč, pro úrok ve výši 45.173,80 Kč, ve výši 8,25% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do zaplacení, pro úrok z prodlení ve výši 47.104,31 Kč a ve výši 8,5% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 36.061,70 Kč k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [obec a číslo], [ulice a číslo], do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal zaplacení částky 816.360,83 Kč s úrokem ve výši 45.173,80 Kč a ve výši 8,25% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 47.104,31 Kč a ve výši 8,5% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do zaplacení. Svůj nárok opíral o skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 13.3.2020 smlouvu o úvěru číslo. Na základě smlouvy žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 799.555 Kč, kdy k čerpání úvěru došlo bezhotovostně dne 13.3.2020. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 634.555 Kč za účelem refinancování peněžitých závazků poskytnutých žalobcem či třetími osobami a zbývající část úvěru ve výši 165.000 Kč byla žalovanému poskytnuta bezúčelně. Žalovaný se zavázal platit úroky ve výši 9,9% ročně a veškeré náklady a výdaje, které vzniknou v souvislosti se smlouvou. Žalovaný se zavázal hradit úvěr formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 10.646 Kč počínaje dnem 20.4.2020. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, od měsíce 5/2021 byl v prodlení. Žalovaný nereagoval na výzvy žalobce k zaplacení dlužných splátek a žalobce uplatnil své právo požadovat okamžité splacení všech závazků ze smlouvy. O tom byl žalovaný informován dopisem ze dne 31.7.2021. Protože žalovaný do 1.9.2021 dlužné splátky neuhradil, byl úvěr prostřednictvím dopisu zesplatněn ke dni 1.9.2021. Žalovaný dluží žalobci částku 814.560,83 Kč na jistině dluhu, obchodní úrok ke dni 30.4.2022 ve výši 45.173,80 Kč, úrok z prodlení ke dni 30.4.2022 ve výši 47.104,31 Kč, obchodní úrok ve výši 8,25% ročně z jistiny od 1.5.2022 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z jistiny od 1.5.2022 do zaplacení. Před podáním žaloby žalobce žalovaného vyzval k úhradě nesplaceného zůstatku úvěru.
V podání ze dne 16.1.2023 žalobce uvedl, že úvěr byl sjednán prostřednictvím mobilního bankovnictví na základě tzv. garantované kreditní linky. Nabídka byla žalovanému napočtena na základě mzdy. Žalovaný spolu s žádostí předložil potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu ze dne 10.3.2020, který potvrdil, že za posledních 12 měsíců činil průměrný měsíční příjem částka 27.012 Kč. Žalobce prověřil skutečnost, že žalovaný nepodal návrh na povolení oddlužení, není s ním vedeno řízení, jehož důsledkem by bylo ztížení jeho schopnosti splácet závazky, omezení nakládání s vlastním majetkem nebo ztráta podstatné části majetku. Žalobce provedl kontrolu přes systém CBCB (zjistil, že se žalovaný nenachází v prodlení se splácením žádných závazků). Žalovaný měl v době uzavření smlouvy tři další úvěry poskytnuté žalobcem se splátkami 360 Kč, 4.095 Kč (v rámci žádosti konsolidován) a 5.688 Kč (v rámci žádosti konsolidován). Existenční výdaje žalovaného byly žalobcem vzhledem k situaci klienta (typ bydlení, rodinný stav a počet osob v domácnosti) stanoveny dle ekonomického modelu (který vychází z dat Českého statistického úřadu) ve výši 6.121 Kč. Z výpisů bylo zřejmé, že žalovanému nebyly strhávány žádné srážky ze mzdy, že nemá žádné další mimořádné výdaje (týkající se nákladů na bydlení, doplatků na léky, výživného). Je zřejmé, že platební kapacita žalovaného pro poskytnutí úvěru ve výši 799.555 Kč se splátkou 10.646 Kč byla dostatečná. Za období od 20.4.2020 do 20.4.2021 žalovaný uhradil 9 splátek po 10.646 Kč a dne 20.5.2021 částku 94,97 Kč. Žalovaný uhradil celkem 95.908,97 Kč.
Žalovaný se k jednání soudu nedostavil. Dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka, vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalovanému byla žaloba a předvolání k jednání doručeno doručujícím orgánem – provozovatelem poštovních služeb dle ust. § 49 odst. 4 o.s.ř. na adresu místa trvalého pobytu vedenou podle zvláštního právního předpisu (§ 46b písm. a) o.s.ř. ). K jednání soudu se nedostavil a ani svou nepřítomnost neomluvil. Soud proto jednal v souladu s výše uvedeným § v jeho nepřítomnosti.
Soud má za prokázané tyto skutečnosti:
Z listin y označené jako„ posouzení úvěruschopnosti klienta“ soud zjistil, že žádost byla poskytnuta přes mobilní bankovnictví, žalovaný uvedl příjem 27.012 Kč. Pracovník banky příjem zkontroloval na základě potvrzení zaměstnavatele. Banka dále ověřila, že žalovaný nebyl v aktivním insolvenčním řízení a z CBCB předchozí splátkovou morálku žalovaného. Žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace (záznam o podvodném jednání, záznam v souvislosti s AML pravidly, záznam o exekučním řízení). Žalovaný v žádosti uvedl výdaje ve výši 0 Kč. Banka stanovila životní výdaje klienta po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na 6.121 Kč. Banka zjistila u žalovaného poskytnuté úvěry: kontokorent – úvěrový limit 12.000 Kč, splátka 360 Kč s počátečním datem 18.7.2019, hotovostní úvěr pro fyzické osoby s úvěrovým limitem 381.000 Kč, splátka 5.688 Kč s počátečním datem 30.7.2018 (konsolidován) a hotovostní úvěr pro fyzické osoby s úvěrovým limitem 300.000 Kč, splátka 4.095 Kč s počátečním datem 18.10.2018 (konsolidován).
Podle potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 10.3.2020 byl žalovaný zaměstnán od 20.12.2016 u právnická osoba jako skladník. Jeho průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců činila částka 27.012 Kč
Ze smlouvy o úvěru ze dne 13.3.2020 soud zjistil, že se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr v celkové výši 799.555 Kč. Částka 353.374 Kč bude použita na splacení úvěru právnická osoba č. úvěrového účtu bankovní účet a částka 281.355 Kč bude použita na splacení úvěru právnická osoba č. úvěrového účtu bankovní účet. Použití zbývajících prostředků úvěru je na uvážení žalovaného. Strany si sjednaly úrokovou sazbu ve výši 9,9% ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit nejpozději do 20.3.2030 v pravidelných měsíčních splátkách po 10.646 Kč v 20. den každého kalendářního měsíce, počínaje 20.4.2020 RPSN úvěru je ve smlouvě uvedena ve výši 10,52%. Celková splatná částka (součet poskytovaného úvěru a výše celkových nákladů) činí 1.269.956 Kč.
Podle výpisu z účtu žalovaného částka 349.875 Kč byla dne 13.3.2020 převedena na účet č. bankovní účet, částka 278.569,30 Kč byla dne 13.3.2020 převedena na účet č. bankovní účet a částka 171.110,70 Kč byla převedena dne 13.3.2020 na účet č. bankovní účet.
Dopisem ze dne 31.7.2021 označeným jako poslední výzva k úhradě dlužné částky vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu ve výši 33.644 Kč nejpozději do 1.9.2021. Současně jej upozornil, že má právo požadovat okamžité splacení celého úvěru ve výši 810.435 Kč.
V dopise ze dne 4.9.2021 žalobce oznámil žalovanému, že rozhodl o okamžité splatnosti celkového dluhu. Ode dne 1.9.2021 je celková částka ve výši 816.923 Kč splatná.
Dle tvrzení žalobce a transakční historie žalovaný zaplatil celkem částku 95.908,97 Kč.
Výzvou ze dne 22.4.2022 vyzval právní zástupce žalobce žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 905.227,91 Kč nejpozději do 7 dnů od doručení výzvy.
Po provedeném řízení a dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav:
Mezi žalobcem a žalovaným byla dne 13.3.2020 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný dne 13.3.2020 čerpal peněžní prostředky ve výši 799.555 Kč Částky 349.875 Kč a 278.569,50 Kč byly použity na splacení úvěru ve výši 381.000 Kč, který žalobce poskytl žalovanému dne 30.7.2018, a ve výši 300.000 Kč, který poskytl žalobce žalovanému dne 18.10.2018, a částka 171.110,70 Kč byla převedena dne 13.3.2020 na účet žalovaného. Žalovaný svůj závazek splácet úvěr v pravidelných peněžních splátkách neplnil (byl žalobcem vyzván k zaplacení dluhu ve výši 33.644 Kč poslední výzvou ze dne 31.7.2021) a z toho důvodu žalobce dopisem ze dne 4.9.2021 rozhodl o okamžité splatnosti úvěru. Úvěr se tak stal splatný ke dni 1.9.2021. Dluh žalovaného ke dni zesplatnění činila částka 816.923 Kč. Podle výpisu z účtu a tvrzení žalobce žalovaný zaplatil celkem částku 95.908,97 Kč. Výzvou ze dne 22.4.2022 byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky 905.227,91 Kč.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru nebo z.s.ú.) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
Podle § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
K výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR- Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tak nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
Rovněž Ústavní soud dovodil v nálezu ze dne 26.2.2019 sp.zn. III. ÚS 4129/18 , že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LSP. Ústavní soud tak dovodil jednoznačnou povinnost poskytovatele úvěru, kdy je dlužník v postavení spotřebitele, prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.
V projednávané věci uzavíral žalobce s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měl tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která přitom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Předmětný úvěr je proto třeba posuzovat jako úvěr spotřebitelský.
Soud se proto zabýval otázkou platnosti smlouvy ve smyslu výše uvedených § 86, 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve kterých se ukládá věřiteli povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele a poskytnout mu úvěr jen tehdy, pokud po takovém posouzení bude zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí (na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů). Posouzení úvěruschopnosti nespočívá jen v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splacení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
Schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr žalobce prověřil na základě žádosti žalovaného a předložení potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu. V žádosti žalovaný uvedl příjem ve výši 27.012 Kč (který žalobce ověřil z potvrzení zaměstnavatele). Pokud jde o výdaje žalovaného žalobce stanovil životní výdaje žalovaného na 6.121 Kč dle ekonomického modelu, který vychází z dat Českého statistického úřadu. Soudu nebyl předložen žádný doklad, obsahující skutečné výdaje žalovaného, a žalobce uvedl, že žalovaný uvedl v žádosti výdaje ve výši 0 Kč. Žalobce se nezajímal o faktické výdaje žalovaného, kdy se v rámci předsmluvního hodnocení klienta omezil na administrativní údaje vyplývající ze statistických dat (které o skutečných výdajích žalovaného nevypovídají), aniž by je porovnal se skutečnými výdaji žalovaného. Věřitel nesplní svou povinnost, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. U nákladů žalovaného žalobce vycházel z částky 6.121 Kč, aniž by tyto údaje ověřil (ani z žádného dokladu nevyplývá, že by žalovaný nějaké doklady o svých výdajích předkládal). K posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr ve smyslu § 86 z.s.ú. patří získání dostatečných podkladů, přičemž poskytovatel úvěru musí být obezřetný a nespoléhat se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, tyto údaje musí řádně prověřit, tj. musí trvat na jejich doložení (prokázání). U výdajů sice poskytovatel může vycházet z veřejně dostupných informací (státem publikované údaje o životním a existenčním minimu), ale tyto musí porovnat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (tj. musí např. zjistit a ověřit skutečné náklady na bydlení v podobě dokladů o platbách záloh na služby, popř. platbách nájemného). Žalobce zcela rezignoval na povinnost ověřit výdaje žalovaného, a při uzavírání smlouvy o úvěru nejednal s odbornou péčí. Žalobce pominul i skutečnost, že s žalovaným uzavřel dne 30.7.2018 a 18.10.2018 (tři měsíce po sobě) smlouvy o úvěru, na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty úvěry ve výši 381.000 Kč a 300.000 Kč a částka 634.555 Kč byla použita na konsolidaci těchto úvěrů. Žalobce tak poskytl žalovanému finanční prostředky, aniž by před uzavřením úvěrové smlouvy dostatečně prověřil jeho schopnost dlužnou částku řádně splácet. Ze strany žalobce tak došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele.
Podle ustanovení § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 588 soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Ve spojení s § 588 o.z. je zde pak prostor pro to, aby smlouvy nebo jejich oddělitelné části, které se dobrým mravům příčí, byly neplatné absolutně a to prohlášením soudu i bez návrhu druhé strany. Každý by měl odpovědně zvážit jakou smlouvu, v jaké situaci a s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako stranu slabší. Ústavní soud pak ve své judikatuře (srovnej nález sp.zn. I. ÚS 199/11 a sp.zn. III. 4048/12 ) dovodil, že je neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům – tedy zejména nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům – které evidentně poškozují práva svých klientů. Soud proto dospěl k závěru, že žalobce jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péči náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o.z., neplatná a k této neplatnosti přihlédl i bez návrhu (§ 588 o.z.).
Podle ustanovení § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
Podle ustanovení § 1958 odst. 2 o.z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
Podle ustanovení § 1968 o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
Podle ustanovení § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalovanému částku 799.555 Kč. Vzhledem k tomu, že uzavřená smlouva byla absolutně neplatná, nebyl žalovaný smluvně zavázán ke smluvním povinnostem, zejména k úhradě ve smlouvě uvedeného úroku a poplatků. Soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému částku 799.555 Kč, tím žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu), které byl žalovaný povinen podle § 2991 odst. 1 o.z. vydat. Z výpisu z účtu a z tvrzení žalobce vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 95.908,97 Kč. Soud proto žalovanému uložil povinnost vydat zbývající bezdůvodné obohacení ve výši 703.646,03 Kč (799.555 – 95.908) a pro zbývající požadované částky a nároky žalobu zamítl.
Vzhledem k tomu, že u nároku na vydání bezdůvodného obohacení není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z toho, že dlužník je povinen plnit bez zbytečného odkladu poté, co byl věřitelem k plnění vyzván (§ 1958 odst. 2 o.z.). V řízení nebylo prokázáno, kdy žalobce vyzval žalovaného k plnění a proto soud u úroků z prodlení vycházel ze dne, kdy byla žalovanému doručena žaloba. Žaloba byla doručena dne 13.1.2023. Nárok se stal splatným 14.1.2023 a žalovaný se dostal do prodlení od 15.1.2023. Soud proto přiznal žalobci úroky z prodlení od 5.10.2022 v souladu s ust. nařízení vlády 351/2013Sb. a pro zbytek požadovaných úroků z prodlení žalobu zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. , kdy měl-li účastník ve věci jen úspěch částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Úspěch účastníka podle § 142 odst.1 o.s.ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3.12.2015 sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 ). Nejvyšší soud tento právní názor přijal ve shodě s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I ÚS 2717/08 (pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství). Žalobce požadoval celkem částku 1.015.547,10 Kč (částku 816.360,83 Kč + úrok ve výši 45.173,80 Kč + 52.656,30 Kč – úrok 8,25% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do 10.2.2023 + úrok z prodlení 47.104,31 Kč + 54.251,90 Kč – úrok z prodlení 8,5% ročně z částky 814.560,83 Kč od 1.5.2022 do 10.2.2023). Žalobci bylo ke dni rozhodnutí soudu přiznáno celkem 711.453,53 Kč (částka 703.646,03 Kč + 7.807,50 Kč – úrok z prodlení ve výši 15% ročně z 703.646,03 Kč od 15.1.2023 do 10.2.2023). Žalobce byl v řízení úspěšný v rozsahu 70%, tomu odpovídá úspěšnost žalovaného ve výši 30%. Poměr úspěchu tedy činí 40% ve prospěch žalobce. Náklady řízení v dané věci činí zaplacený soudní poplatek ve výši 32.655 Kč, mimosmluvní odměna zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d) vyhl. č. 177/199 Sb. - výzva k plnění před podáním žaloby dne 22.4.2022, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 10.2.2023) po 11.580 Kč (§ 7 bod 6 vyhl. č. 177/1996 Sb. ), čtyři náhrady hotových výdajů zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby (§ 11 odst. 1 písm. a) , d) vyhl. č. 177/199 Sb. - výzva k plnění před podáním žaloby dne 22.4.2022, převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 10.2.2023) po 300 Kč (§ 13 odst. 1 , 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ) a náhrada za 21% z odměny a náhrad ve výši 32.655 Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř. ) Celkem 90.154,20 Kč z toho 40% činí částka 36.061,70 Kč, které soud žalobci přiznal. Doplnění žaloby podáním ze dne 16.1.2023 soud nepovažoval za řádný a účelný úkon ve věci, kdy právní zástupce žalobce řízení nedoplnil o žádné právně relevantní skutečnosti (skutečnosti, které uvedl a důkazy, které předložil, měly být již součástí žaloby). Náhradu nákladů řízení, které nebyly vynaloženy účelně nelze přiznat (§ 142 odst.1 o.s.ř. ). Žalobce dále požadoval polovinu mimosoudní odměny za jednoduchou výzvu k plnění, kdy neuvedl o jaký úkon jde, a protože soud žádný takový úkon nedohledal, nemohl jej žalobci přiznat.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.