Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 234/2022-25

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 23 418,51 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 709 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 672,10 Kč od 30. 10. 2020 do 21. 6. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 709 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit 3 709,51 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 100,30 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 20 709,35 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 509,11 Kč od 29. 10. 2020 do 21. 6. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 709,51 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 993 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 709 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 672,10 Kč od 30. 10. 2020 do 21. 6. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 19 709 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit 3 709,51 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 100,30 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 20 709,35 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 509,11 Kč od 29. 10. 2020 do 21. 6. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 709,51 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 1 993 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 418,51 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 100,30 Kč, s úrokem ve výši 8,25 % ročně z částky 20 709,35 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 181,21 Kč od 29. 10. 2020 do 21. 6. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 23 418,51 Kč od 22. 6. 2022 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi účastníky dne 26. 4. 2020. Nedílnou součástí smlouvy pak byly úvěrové podmínky žalobkyně. Na základě takto mezi uvedenými subjekty uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 21 299 Kč, který se žalovaný zavázal pravidelně splácet, a to ve splátkách ve výši 4 % z výše aktuální dlužné částky, a to vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce. Celkem žalovaný postupně vyčerpal částku 21 299 Kč a uhradil částku 1 590 Kč, následně porušil své povinnosti hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, načež banka využila svého práva a úvěr ke dni 14. 10. 2020 zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován s tím, že byl současně vyzván k úhradě celého dluhu včetně příslušenství, poplatků a sankcí. Žalovaný však nadále žalobkyni dluží celou shora uvedenou částku s příslušenstvím. Na výzvu soudu k tomu, jak žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy, tato dále doplnila, že důsledně zjišťuje kreditního skóre klienta, tedy posuzuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Pro tento účel je využíván statistický model, jehož výstupem je pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tento model je postaven na logistické regresi, kde se jednotlivé dichotomické proměnné opírají o další. Pro každou produktovou linii potom žalobce využívá odlišný model pro zjištění kreditního skóre klienta. Stejně tak jsou nastaveny hodnoty minimálního skóre, jehož nedosažením je posuzovaná žádost zamítnuta. Uvedené na základě parametrů, vytvořených odbornými zaměstnanci, vykonává automatizovaný systém. Výše nastíněný postup a jeho nutnost se ve své podstatě ničím neliší např. od situace v pojišťovnictví, kdy pojišťovny obdobným způsobem při kontraktaci vyhodnocují pomocí podobných matematických (statistických) operací pojistná rizika svých pojištěnců a jejich finanční krytí. Pro předcházení předlužení klienta zajišťuje žalobce Kontrolu bonity klienta, jejímž výsledkem je limit nejvyšší měsíční splátky. V rámci něho je ověřována schopnost klienta splácet další finanční závazky a hradit nezbytné životní výdaje. Zohledňováno je rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti. Prostřednictvím výpočtu MLS tak žalobkyně ověřuje, zda měsíční příjmy a výdaje žadatele skutečně umožňují splácet částku odpovídající splátce úvěru dle aktuálně posuzované žádosti. MLS je vypočítáván vždy jak na žadatele, tak i na domácnost žadatele. Tyto dva výpočty se porovnají a využije se ten MLS, který je nižší. Existenci případných dalších pochybností ohledně bonity klienta minimalizuje žalobkyně kontrolou klienta v externích registrech, zejména SOLUS a NRKI, kdy s jejich pomocí jsou shromažďovány klientské informace, jako je např., existence závazků, jejich výše, historická platební morálka klienta. Žalobkyně provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, CEE a ISIR, přičemž dotaz do registru NRKI byl proveden s výsledkem klient v NRKI nalezen – pozitivní vyhodnocení, dotazy do registru CEE a ISIR byly provedeny s výsledkem – v registru nenalezen. Na základě uvedených zjištění a též s ohledem na výši úvěru a výši měsíční splátky žalobkyně shledala žalovaného schopným splácet předmětný úvěr.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 6. 9. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 14. 10. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o úvěru s opakovaným čerpáním číslo ze dne 26. 4. 2020 a úvěrovými podmínkami bylo v řízení prokázáno, že se v této smlouvě písemně dohodli žalobkyně, jako banka, a žalovaný jako dlužník, spotřebitel, na tom, že banka poskytne žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 21 299 Kč, který se žalovaný zavázal splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky, a to vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky ve výši 26,28 %, poplatky a smluvní sankce, RPSN byla stanovena na 37,31 %. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru se staly dle ujednání stran v samotné smlouvě úvěrové podmínky banky, které se zavázal žalovaný dodržovat.

5. u označenou jako Úvěrová karta ke smlouvě číslo Úvěrovou zprávou o žalovaném je pak prokázáno, že banka při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů uvedených samotným žalovaným, podle nichž měl být tento svobodný, bydlet ve státním bytě, neměl mít žádnou vyživovací povinnost, měl být řádně zaměstnán s příjem ve výši 28 000 Kč, aniž by bylo uvedeno, zda jde o hrubý či čistý příjem, příjem ostatních, blíže neuvedených, členů domácnosti měl činit dalších 10 000 Kč a měsíční výdaje žalovaného na domácnost měly činit 13 500 Kč; přitom žalovaný měl mít další 3 existující splátkové kontrakty (ve výších 22 000 Kč, 130 000 Kč a 16 384 Kč) a jeden nesplátkový v podobě povoleného debetu na běžném účtu, v minulosti pak měl mít další 4 již ukončené splátkové kontrakty, z nichž všechny byly ukončeny předčasně, aniž by bylo dále zjišťováno, zda byly předčasně splaceny klientem nebo ukončeny ze strany finanční instituce).

6. Transakční historií ke smlouvě číslo bylo v řízení dále prokázáno, že žalovaný dne 30. 4. 2021 vyčerpal z uvedeného úvěrového rámce celkem částku 21 299 Kč a naopak uhradil bance z titulu shora specifikované smlouvy celkem částku 1 590 Kč (3 x 530 Kč).

7. Dopisem banky ze dne 14. 10. 2020, jakož i kopií částí podacího archu z téhož dne vzal soud v řízení za prokázané, že banka oznámila žalovanému zesplatnění úvěru a současně žalovaného vyzvala k uhrazení dlužné částky ve výši 25 255,40 Kč, a to nejpozději do 14 dnů. Podacím archem pak bylo dále prokázáno, že uvedenou výzvu žalobkyně adresovala žalovanému na adresu pro doručování uvedenou ve smlouvě.

8. Předžalobní upomínkou ze dne 5. 11. 2020 a poštovním podacím archem z téhož dne bylo v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovaného k uhrazení částky v celkové výši 25 095,88 Kč, a to ve lhůtě do sedmi dnů od odeslání této výzvy s tím, že v případě, že tuto částku žalovaný neuhradí, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou, upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalovanému na adresu dle smlouvy.

9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

10. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že mezi stranami sporu měla být dne 26. 4. 2020 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na podkladě které měla banka poskytnout žalovanému bezúčelný revolvingový úvěr ve výši úvěrového rámce 21 299 Kč, který se měl žalovaný zavázat splácet bance v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z výše aktuální dlužné částky vždy ke každému 20. dni daného kalendářního měsíce s tím, že v jednotlivých splátkách byly zahrnuty příslušná část úvěru, sjednané úroky ve výši 26,28 %, poplatky a smluvní sankce; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet na základě nijak nedoložených informací ze strany samotného žalovaného a nahlédnutím do registrů příjmení a NRKI. Žalovaný vyčerpal celkem částku 21 299 Kč a naopak uhradil bance z titulu shora specifikované smlouvy celkem částku 1 590 Kč.

11. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku až do výše 21 299 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI a SOLUS a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jeho příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, a soudu, i přes jeho výzvu, žádné takové doklady nepředložila, pouze doplnila, že v rámci postupu v poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre, tímto procesem je posuzována spotřebitelova příjmová a výdajová stránka a dále jsou přezkoumávány klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Dle názoru soudu však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z nijak nepodložených informací od žalovaného a tudíž má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

17. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 21 299 Kč a tento naopak uhradil bance celkem částku 1 590 Kč. S ohledem na tuto skutečnost tak soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni uhradil na jí poskytnuté plnění bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 19 709 Kč, když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalovanému dne 14. 10. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 19. 10. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 29. 10. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 30. 10. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,25 % ve smyslu vládního Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

18. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 19 709 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 3 420,50 Kč (2 672,10 Kč + 748,40 Kč), takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 23 129,50 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 69 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 33 365,70 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 31 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 38 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 38 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.

19. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 21. 6. 2022, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné bankovní činnost, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává stovky žalob ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu vyhl. č. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

20. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 5 244,60 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 937 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 4 307,60 Kč mající oporu ve vyhl. č. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle bodu 2 vyhl. č. za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí, sepisu kvalifikované předžalobní výzvy a sepisu žaloby ve smyslu advokátního tarifu, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle vyhl. č. , 2 060 Kč jako odměnou dle , ve spojení s  advokátního tarifu za jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci v podobě sepisu podání ze dne 7. 10. 2022 obsahující právní rozbor věci po 2 060 Kč dle advokátního tarifu a 300Kč jako jeden režijní paušál po 300 Kč za tento jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci dle , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 38 % těchto nákladů, tedy částku 1 993 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.