Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 39/2022-53
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Kotradym ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 20.834 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15.000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatky za SMS servis ve výši 245 Kč, úroky ve výši 2.940 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 460 Kč a smluvní pokutu v celkové výši 1.000 Kč, včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 154,26 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 20.834 Kč za dobu od 20. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.005,84 Kč k rukám anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 15.000 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatky za SMS servis ve výši 245 Kč, úroky ve výši 2.940 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 460 Kč a smluvní pokutu v celkové výši 1.000 Kč, včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 154,26 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 20.834 Kč za dobu od 20. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.005,84 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno], advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 18. 10. 2021 mezi žalobcem a žalovanou. Tvrdí, že žalobce poskytl žalované dne 18. 10. 2021 úvěr ve výši 15.000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku, spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o úvěru, zaplatit žalobci ve 24 měsíčních splátkách. To však neučinila, když nezaplatila žalobci ničeho. Proto se žalobce po žalované domáhá zaplacení žalované částky, která je tvořena jistinou ve výši 15.000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatkem za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatky za SMS servis ve výši 245 Kč, úroků ve výši 2.940 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 460 Kč a smluvních pokut v celkové výši 1.000 Kč, včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 154,26 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 20.834 Kč za dobu od 20. 5. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř.
4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 18. 10. 2021 soud zjistil, že ji uzavřel žalobce s žalovanou, přičemž úvěr činil 15.000 Kč. K čerpání úvěru došlo na účet žalované. Tato se zavázala částku jistiny spolu s dalšími částkami dohodnutými ve smlouvě o úvěru zaplatit žalobci ve 24 měsíčních splátkách. V řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by na tuto částku žalobci bylo žalovanou cokoliv hrazeno. Smlouva dále obsahuje i další ujednání mj. i o poplatcích, úrocích, smluvní pokutě). Soud je s ohledem na níže uvedené právní hodnocení věci blíže ve skutkových zjištěních nerozvádí. Z tvrzení žalobce soud zjistil, že úvěruschopnost žalované byla posuzována nahlédnutím do příslušných databází, jako např. SOLUS, NRKI, CEE a ISIR a tvrzeními žalované. Byly tak zjišťovány její příjmy, nikoliv konkrétní výdaje. U těchto vycházel žalobce ze svých výpočtů limitu nejvyšší měsíční splátky a své metodiky, neboť dle něj si spousta žadatelů o úvěr ani řady svých výdajů není vědoma. U příjmů pak vycházel ze statistického modelu pravděpodobného příjmu, neboť samo potvrzení o reálném příjmu za poslední měsíce nic neznamená, zvláště nezaručuje jeho příjem i do budoucna. Navíc potvrzení může být dle něj pozměněno či paděláno. K tomuto odkázal žalobce na rozsudek NS sp. zn. 4 Tdo 238/2019 či Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 17 Co 152/2019 a Nejvyššího správního soudu Švédského království sp. zn. 5868-16, jakož i na Obecné pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví. Z úvěrové zprávy žalobce soud zjistil, že ke dni uzavření smlouvy (18. 10. 2021) žalovaná byla u svého jiného úvěru v prodlení se splátkami u úvěru v celkové výši 10.474 Kč, měsíc předtím se splátkami u jiného úvěru v celkové výši 48.186 Kč a také u dalšího ve výši 31.974 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k uhrazení dlužné částky. Předžalobní výzva byla žalované zaslána.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o zápůjčce, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.
8. Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 platí, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání použití vnitrostátní úpravy, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
9. Podle § 2991 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015 -39. Dle něj součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. I z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18 vyplývá, že společnosti podnikající v oblasti poskytování spotřebitelských úvěrů disponují množstvím nástrojů k ověření rizikovosti klienta a mají dokonce jednoznačnou povinnost prověřovat spotřebitelovu schopnost úvěr splatit (srv. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). V českém prostředí toto příslušné společnosti často nedělaly a místo toho systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla "hloupý, kdo dává, hloupější kdo nebere" (v řadě případů dokonce bylo přímo počítáno s tím, že dlužník úvěr nesplatí - věřitel se "hojil" na následných sankcích a úrocích). Z předlužení způsobeného existencí množství nezvladatelných úvěrů za takového stavu a v odrazu nerovného vztahu mezi věřiteli (podnikateli profesionály) a dlužníky (spotřebiteli) tudíž nelze bez dalšího vinit jen dlužníky, tím méně bez skutkového dokazování konkrétních okolností příčin nesplácení dluhů jejich jednání označit za nemravné. Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 vyplývá, že lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.
11. V případě posuzované smlouvy byla úvěruschopnost žalované posuzována nahlédnutím do příslušných databází, bez jakéhokoliv ověřování jejích příjmů a výdajů, že má na zaplacení úvěru, kdy bylo vycházeno z žalobcem specifikovaných výpočtů a metodik žalobce. Nijak nebyly zjišťovány její výdaje. Tato tvrzení žalobce však mají za následek, že v případě této smlouvy nebyla splněna zákonná povinnost vyplývající z § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření této smlouvy. Argumentace rozsudky soudu ve Švédsku či Obecnými pokyny Evropského orgánu pro bankovnictví nejsou na místě, nejsou jakkoliv závazné. Jde-li o trestní kauzu Nejvyššího soudu či rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, ani tyto nejsou schopny zvrátit argumentaci uvedenou výše v rozsudku Nejvyššího správního soudu, Nejvyššího soudu a nálezu Ústavního soudu. Navíc nutno zdůraznit, že ke dni uzavření smlouvy (18. 10. 2021) žalovaná byla u svého jiného úvěru v prodlení se splátkami u úvěru v celkové výši 10.474 Kč, měsíc předtím se splátkami u jiného úvěru v celkové výši 48.186 Kč a také u dalšího ve výši 31.974 Kč Tyto informace byly žalobci známy, a přesto nežádal potvrzení reálných příjmů a výdajů od žalované, i když mu bylo zřejmé, že tato je v prodlení se třemi svými úvěrovými závazky. Již jen tato skutečnost jej měla vést k velmi detailnímu, reálnému zkoumání úvěruschopnosti žalované.
12. Proto soud vyhodnotil smlouvu o úvěru uzavřenou mezi žalobcem a žalovanou za neplatnou, kdy k této skutečnosti je soud povinen přihlížet i bez návrhu (jak je rozvedeno výše v rozsudku Soudního dvora Evropské unie), neboť takovéto jednání žalobce (nedostatečné zjištění schopnosti žalované úvěr splácet) odporuje evropskému právu, které má přednost před vnitrostátními zákony a tyto je nutné vykládat v souladu s evropským právem, pokud jsou s ním v rozporu.
13. S ohledem na skutečnost, že úvěr činil 15.000 Kč a žalovaná na tento nezaplatila žalobci ničeho, žalobce je tak oprávněn, aby mu žalovaná zaplatila výše dlužnou částku nesplacené jistiny ve výši 15.000 Kč.
14. Ve zbytku byla část žaloby týkající se nároku z této smlouvy zamítnuta jako nedůvodná. Je-li totiž neplatná smlouva o úvěru jako celek, jsou neplatná i její ujednání o smluvní pokutě, smluvních úrocích a nákladech řízení v souvislosti s prodlením žalované. Žaloba se tedy zamítá v části, v níž se žalobce domáhá, aby mu byla žalovaná povinna zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 495 Kč, poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatky za bezpečnou splátku ve výši 495 Kč, poplatky za SMS servis ve výši 245 Kč, úroky ve výši 2.940 Kč, účelně vynaložené náklady ve výši 460 Kč a smluvní pokutu v celkové výši 1.000 Kč, včetně kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 154,26 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % z částky 20.834 Kč za dobu od 20. 5. 2022 do zaplacení. Všechny tyto nároky byly zamítnuty, neboť smlouva o úvěru, jak bylo uvedeno výše, byla vyhodnocena jako absolutně neplatná, neboť odporuje zákonu.
15. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobci přiznáno podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jím požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/20221 ze dne 20. 4. 2022 platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobce na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobce má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobce může požadovat zaplacení úroku z prodlení.
16. O nákladech řízení soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. , podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Pokud jde o zhodnocení procesní míry úspěchu a neúspěchu žalobce ve věci, pak míra procesního úspěchu žalobce odpovídá hodnotě 72,00 % (15.000 Kč z 20.834 Kč) a neúspěchu 28,00 %. Žalobci tak přísluší z náhrady nákladů řízení 44,00 %. Náhrada nákladů řízení v tomto řízení přitom spočívá v zaplaceném soudním poplatku ve výši 834 Kč a dále v nákladech právního zastoupení, představovaných odměnou advokáta podle § 14b (užití §14b je dáno tím, že soudu je z úřední činnosti známo, že žalobce podává velké množství žalob ve skutkově a právně naprosto shodných otázkách, kdy v žalobě činí proměnou toliko výše jednotlivých dílčích nároků) spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , kdy v tomto případě náleží za přípravu a převzetí zastoupení, předžalobní upomínku a písemné podání soudu (žalobu) 3 úkony právní služby po 300 Kč. Dále podle vyhlášky přísluší 3 režijní paušály po 100 Kč Náklady právního zastoupení tak celkem činí 1.200 Kč. K této částce také přísluší 21% DPH ve výši 252 Kč, neboť právní zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. Celkem činí plná náhrada nákladů řízení částku 2.286 Kč. Protože žalobci přísluší na náhradě nákladů řízení jen 44,00 %, byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení v této věci částku 1.005,84 Kč k rukám anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.