Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
15 C 262/2021-118
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 13.310 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11.000 Kč, a to v měsíčních splátkách po 800 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek.
II. Žaloba na zaplacení částky 3.380 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 13.310 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení a se smluvním poplatkem z prodlení 0,1 % denně z částky 13.310 Kč od 17. 5. 2021 do 27. 10. 2021, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 475 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11.000 Kč, a to v měsíčních splátkách po 800 Kč, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. II. Žaloba na zaplacení částky 3.380 Kč s úrokem z prodlení 8,25 % p. a. z částky 13.310 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení a se smluvním poplatkem z prodlení 0,1 % denně z částky 13.310 Kč od 17. 5. 2021 do 27. 10. 2021, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 475 Kč, k rukám zástupce žalobkyně, do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 27. 10. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 13.310 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 13.310 Kč od 17. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, smluvním poplatkem z prodlení 0,1 % denně z částky 13.310 Kč od 17. 5. 2021 do 27. 10. 2021 a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1.070 Kč. Návrh byl odůvodněn tím, že dne 15. 4. 2021 byla mezi žalobkyní jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem pomocí prostředků dálkové komunikace uzavřena smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru číslo datum. Žalované byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 11.000 Kč s poplatkem za poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 2.310 Kč a datem splatnosti 16. 5. 2021. Žalovaná byla prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 14. 7. 2021 vyzvána k úhradě dlužné částky. Podle všeobecných obchodních podmínek žalobkyně v případě prodlení dlužníka se splacením spotřebitelského úvěru je žalobkyně dále oprávněna požadovat zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně které je žalovaná v prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů, které vznikly v souvislosti s prodlením žalované a spojených s dalším vymáháním splatného dluhu (dluh byl takto navýšen o účelně vynaložené náklady ve výši 430 Kč za vyhotovení a zaslání 1. výzvy, 210 Kč za lustraci, zasílání SMS upomínek, telefonické kontaktování a vyhotovení a zaslání 2. výzvy a 430 Kč za lustraci zasílání SMS upomínek, telefonické kontaktování a vyhotovení a zaslání 3. výzvy).
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci vyjádřila tak, že nezpochybňuje uzavření smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru na částku 11.000 Kč dne 15. 4. 2021, ani skutečnost, že úvěr nevrátila. Měla více dluhů a nebyla schopna je splácet. V současné době má novou práci, avšak není schopna dluh uhradit jednorázově, snad ve splátkách zhruba 800 Kč měsíčně.
3. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 15. 4. 2021 soud zjistil, že byla uzavřena mezi žalovanou jako dlužníkem a žalobkyní jako věřitelem pod číslo datum. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalované bezúčelový jednorázový úvěr 11.000 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 0 %. Žalovaná se pak zavázala žalobkyni vrátit úvěr s poplatkem za poskytnutí úvěru 2.310 kč ve lhůtě do 30 kalendářní dnů. Z výpisu z účtu bylo dále zjištěno, že částka 11.000 Kč byla žalované odeslána na účet specifikovaný ve smlouvě dne 15. 4. 2021. Poskytnutí úvěru nakonec žalovaná nijak nezpochybňovala, stejně jako skutečnost, že dosud nevrátila ničeho.
4. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 14. 1. 2022. K němu byly připojeny některé doklady, na jejichž základě žalobkyně proces posouzení úvěruschopnosti provedla.
8. Z doložených výplatních lístků k tomu bylo zjištěno, že čistá mzda žalované v lednu 2021 činila 29.610 Kč a v únoru 2021 částku 25.409 Kč. Dále byly doloženy výpisy z účtu žalované za období od 26. 11. 2020 do 25. 2. 2021, z nichž se podává, že kromě příjmů od zaměstnavatele z pracovního poměru nejsou vykázány jiné pravidelné příjmy, žalované však byla poskytnuta řada jiných úvěrů či zápůjček od různých společností (např. dne 18. 12. 2020 částka 10.000 Kč, dne 27. 1. 2021 částka 20.000 Kč, dne 28. 1. 2021 částka 5.000 Kč, dne 29. 1. 2021 částka 7.000 Kč, dne 15. 2. 2021 částka 20.000 Kč, dne 16. 2. 2021 částky 2 x 5.000 Kč a 12.000 Kč, dne 17. 2. 2021 částka 5.000 Kč, dne 18. 2. 2021 částka 6.000 Kč, dne 19. 2. 2021 částka 8.500 Kč, dne 22. 2. 2021 částka 2.500 Kč, dne 24. 2. 2021 částka 10.350 Kč, dne 24. 2. 2021 částka 20.000 Kč, dne 25. 2. 2021 částka 5.000 Kč a 9.000 Kč) a výpisy jinak obsahují značné množství transakcí (řádově stovky) se sázkovými kancelářemi. Počáteční zůstatek na účtu v uvedeném období činil - 4.887,51 Kč a konečný zůstatek 10.499,36 Kč. Podle žalobkyně měla být dále žalovaná kontrolována v příslušných databázích, zda vůči ní nebyly vedené dluhy v prodlení a soudu byl rovněž předložen detail dotazu na insolvenční řízení žalované, podle něhož bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích vedeno oddlužení pod sp. zn. spisová značka. Jiné důkazy k posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně v průběhu řízení nenabídla. Lze dodat, že žalobkyně se před poskytnutím úvěru zřejmě nezabývala výdajovou stránkou hospodaření žalované (např. pravidelné výdaje na bydlení), resp. nic relevantního v tomto smyslu netvrdila ani nedoložila.
9. Na základě uvedených zjištění soud dospěl k přesvědčení, že proces posouzení schopnosti žalované úvěr splácet nelze považovat za dostatečný. Žalobkyně se podle obsahu spisu spokojila jen s neúplnými údaji o finančních schopnostech a možnostech žalované, kdy zejm. nezjišťovala ani neověřovala, jaké jsou její pravidelné výdaje (které však rovněž významně ovlivňují celkovou platební bilanci domácnosti) a vycházela zjednodušeně pouze z žalovanou doložených příjmů, aniž by se zabývala dalšími skutečnostmi patrnými z výše uvedených dokladů. Zejména bylo na místě hodnotit skutečnost vedeného oddlužení žalované, dále poskytování poměrně značného množství úvěrů nebo zápůjček v době předcházející poskytnutí předmětného úvěru, omezené množství finančních prostředků na účtu (zpočátku dokonce se záporným zůstatkem) a nakonec i obrovské množství transakcí u sázkových kanceláří (které už z povahy věci ne vždy vedou k výhře). Vše přinejmenším nasvědčuje závěru, že v rozhodné době nebyla finanční situace žalované stabilní a neskýtala záruku řádného splacení úvěru, což mělo podle přesvědčení soudu vést žalobkyni k důslednému a pečlivému přezkoumání úvěruschopnosti žalované (včetně alespoň základních pravidelných výdajů) nebo k rozhodnutí o neposkytnutí úvěru. Takto však v daném případě žalobkyně nepostupovala.
10. Lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda žalovanou uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o žalované se žalobkyně dostatečně nezabývala nebo je neověřovala, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani skutečnost, zda žalovaná úvěr v určité době řádně splácela. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala poskytovateli u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.
11. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. V posuzované věci byly navíc zjištěny určité rizikové faktory, jako zejm. nadměrné sázení žalovanou, braní jiných úvěrů či probíhající oddlužení.
12. Již na tomto základě proto soud uzavřel, že žalobkyně v postavení věřitele nedostála povinnosti stanovené jí zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupovala s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, přičemž se spokojila s neúplnými informacemi od žalované, které dále nezjišťovala (nedoplňovala) a neověřovala, a žalované úvěr poskytla zjevně jen na základě jejích příjmů a bez zohlednění celé řady rizikových faktorů vedoucích k pochybnostem o platební schopnosti žalované.
13. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
14. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, nákladů na vymáhání apod.
15. V posuzované věci byla žalované poskytnuta částka úvěru 11.000 Kč, z níž podle obsahu spisu neuhradila ničeho (ani žalovaná v průběhu řízení netvrdila byť jen částečnou úhradu). Soud proto z uvedených důvodů žalobkyni přiznal pouze částku 11.000 Kč a ve zbytku předmětu řízení byla žaloba zamítnuta.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené jeho možnostem“. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.
17. K tomu soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021 -262, dodává, že již z textu (tj. gramatického výkladu) ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad).
18. Spotřebitel je tak povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud pak spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Pokud je o vrácení jistiny spor, rozhodne o jejím splácení soud. Často dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec.
19. Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru.
20. V posuzované věci tedy splatnost dlužné jistiny ještě nenastala (není zde ani dohody stran, ani rozhodnutí soudu o lhůtě k plnění podle možností spotřebitele) a zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Soud proto žalobkyni nepřiznal ani požadované příslušenství ve formě úroku z prodlení a rovněž v tomto rozsahu byla žaloba zamítnuta.
21. Jak již bylo uvedeno, podle citované právní úpravy určí dobu plnění soud podle možností spotřebitele (dohoda stran o době plnění tvrzena nebyla).
22. K tomu soud z výpovědi žalované zjistil, že žije ve společné domácnosti s přítelem, bydlí v nájmu, kde nájemné a energie se hradí měsíčně částkou asi 12.500 Kč. Nyní pracuje jako anonymizována dvě slova s příjmem 22.000 – 23.000 Kč měsíčně. Přítel je zaměstnán jako anonymizována dvě slova, také jen krátce a měl by dosahovat příjmu asi 24.000 Kč čistého měsíčně. Má ještě další dluhy, celkem ve výši asi 300.000 - 350.000 Kč, nemá žádné vyživovací povinnosti, ani nějaký majetek větší hodnoty.
23. Soud pak na základě posouzení zjištěných poměrů žalované (a především jejího celkového zadlužení) dospěl k přesvědčení, že není ve schopnostech a možnostech žalované vrátit přiznanou částku jednorázově, a proto jí podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. umožnil dluh splácet v přiměřených měsíčních splátkách, přičemž jako odpovídající shledal částku 800 Kč měsíčně (kterou by nakonec žalovaná i podle vlastního vyjádření měla být schopna splácet).
24. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nejsou pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů (vč. smluvních ujednání vztahujících se k zamítnutým nárokům) a soud je proto pro stručnost neuvádí.
25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla ve věci úspěch jen částečný, a to v rozsahu 59,69 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo žalobě v rozsahu 11.000 Kč a zamítnuta byla v částce 7.428,06 Kč). Žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni 19,38 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně v částce 2.452 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13.310 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč. Z toho bylo přiznáno 19,38 %, tedy částka 475 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.