Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 170/2022-102
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 452 730,28 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 189 972,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 189 972,17 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 262 758,11 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 262 758,11 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 189 972,17 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 189 972,17 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 262 758,11 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 262 758,11 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 452 730,28 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba příjmení příjmení (v době uzavření smlouvy právnická osoba příjmení příjmení) dne 8. 6. 2015 smlouvu o úvěru s pojištěním schopností splácet – konsolidace půjček, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 450 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit peněžní prostředky formou 120 měsíčních splátek ve výši 8 291,40 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 7. 2015. Splátka se skládala z platby za jistinu a úroky (7 792,40 Kč) a úhrady pojištění (499 Kč). Dále byl žalovaný povinen platit poplatek za poskytnutí úvěru. Jistina byla úročena úrokovou sazbou ve výši 16,9 % ročně. Původní žalobce byl oprávněn požadovat po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 20 % z celkové částky všech splátek splatných po dni prohlášení úvěru za splatný. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto právní předchůdce žalobkyně využil oprávnění ze smlouvy a úvěr ke dni 20. 6. 2018 zesplatnil. Oznámení o zesplatnění bylo žalovanému odesláno 22. 6. 2018. Po dni zesplatnění žalovaný ničeho neuhradil. Ke dni 24. 4. 2019 (převzetí právního zastoupení) dlužná částka činila celkem 452 730,28 Kč (skládající se z jistiny ve výši 396 417,11 Kč a poplatků vč. příslušenství ve výši 56 313,17 Kč). Žalovaný ničeho neuhradil ani přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Právní předchůdce žalobkyně k dotazu soudu doplnil, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z údajů poskytnutých žalovaným a dále z dostupných informací v interních a externích databázích, zejména NRKI, BRKI, ISIR a další. Žalovaný doložil čistou průměrnou mzdu ve výši 16 332 Kč, že je zaměstnán u právnická osoba jako profese na dobu neurčitou. Celkový čistý měsíční příjem domácnosti žalovaného činí 31 132 Kč, přičemž žalovaný má vlastní bydlení. Žalovaný na předmětný úvěr uhradil pouze částku ve výši 260 027,83 Kč.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 18. 8. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 5. 9. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 6. 2021 a předložil soudu návrh na změnu účastníků, kterému bylo usnesením soudu ze dne 27. 10. 2022 vyhověno a toto usnesení nabylo právní moci dne 7. 12. 2022.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako žádost o úvěr Konsolidace půjček ze dne 5. 6. 2015, smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček ze dne 8. 6. 2015 vč. smluvních podmínek, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, sazebník poplatků, potvrzení o výši příjmu ze dne 5. 6. 2015, platební historií, vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 28. 7. 2022, výpis z úvěrového účtu za období od 1/2015 do 3/2019 a za období 9-10/2021, všeobecné obchodní podmínky, oznámení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 20. 6. 2018 vč. podacího archu, předžalobní upomínkou ze dne 2. 5. 2019 vč. podacího archu a Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 2021 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek). Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 8. 6. 2015 smlouvu nazvanou jako smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček, podle které právnická osoba příjmení příjmení poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 450 000 Kč bezhotovostním převodem a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o poplatky a příslušenství v celkové výši 943 828,61 Kč a to formou 120 měsíčních splátek ve výši 8 291,40 Kč (7 792,40 Kč měsíční splátka jistiny a úroku a 499 Kč úhrada pojištění) splatných vždy k 15. dni v měsíci počínaje dnem 15. 7. 2015. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Ze žádosti o úvěr spolu s potvrzením o výši příjmu bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný ve právnická osoba na pozici profese na dobu neurčitou s čistou měsíční mzdou 16 632 Kč, přičemž celkový čistý měsíční příjem domácnosti činí 31 132 Kč. Výdaje nebyly žádným způsobem zjišťovány. Právní předchůdce žalobkyně zjistil, že žalovaný má zajištěno vlastní bydlení a je ženatý. Dopisem ze dne 20. 6. 2018, odeslaným dne 22. 6. 2018, bylo žalovanému oznámeno zesplatnění pohledávky, přičemž nesplacená jistina byla vyčíslena na částku 396 417,11 Kč, kterou měl žalovaný zaplatit spolu s příslušenstvím nejpozději do 4. 7. 2018. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 2. 5. 2019 a odeslána 2. 5. 2019. V průběhu řízení došlo smlouvou ze dne 17. 6. 2021 k postoupení pohledávky z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.
7. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 450 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
14. V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měl mít k dispozici pouze potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele žalovaného a žádost o úvěr vyplněnou žalovaným. Z údajů v žádosti o úvěr vyplývá, že nebylo nijak ověřováno ani zjišťováno, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného. Na základě provedeného dokazování nemohl soud dospět k závěru, že žalovaný je schopen splácet poskytnutý úvěr, když právní předchůdce žalobkyně nezjišťoval ani neověřoval, jaké jsou skutečné výdaje žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 8. 6. 2015 neplatná.
15. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 8. 6. 2015 žalovanému peněžní prostředky ve výši 450 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 260 027,83 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 189 972,17 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 20. 6. 2018, který mu byl doručován 22. 6. 2018 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 27. 6. 2018 a lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 4. 7. 2018. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 189 972,17 Kč dne 5. 7. 2018 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,5 % ročně od žalobou požadovaného data 25. 4. 2019 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší (i nárok na zaplacení zákonného úroku z prodlení vznikl dříve), avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší z dřívějšího data, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
16. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
17. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 189 972,17 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 262 758,11 Kč (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.