Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 173/2022-77
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 192 607,55 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10 529,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 213,57 Kč od 16. 9. 2019 do 24.8.2020, úrok 11,2 % ročně z částky 191 575,55 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 191 575,55 Kč od 17. 9. 2021 do 18. 11. 2021 a z částky 10 529,29 Kč od 19. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 182 078,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5% ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladu řízení částku 35 125,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného, anonymizováno jméno příjmení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10 529,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 213,57 Kč od 16. 9. 2019 do 24.8.2020, úrok 11,2 % ročně z částky 191 575,55 Kč od 17. 9. 2021 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení z částky 191 575,55 Kč od 17. 9. 2021 do 18. 11. 2021 a z částky 10 529,29 Kč od 19. 11. 2021 do zaplacení, se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 182 078,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5% ročně od 19. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladu řízení částku 35 125,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného, [anonymizováno] [jméno] [příjmení].
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 192 607,55 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5 213,57 Kč od 16.9.2019 do 24.8.2020, úrok 11,2 % ročně z částky 191 575,55 Kč od 17.9.2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 191 575,55 Kč od 17.9.2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně. Uvedla, že předchůdkyně žalobkyně společnost právnická osoba, dále jen„ banka“ uzavřela s žalovaným dne datum Smlouvu o úvěru s pojištěním splácet Konsolidace půjček číslo na základě, které banka poskytla žalovanému částku 200 000 Kč za účelem konsolidace ve smlouvě specifikovaných dlužných závazků a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit ve 108 měsíčních splátkách po 3 239,33 Kč, ode dne 20. 10. 2019, s tím, že úvěr bude úročen sazbou 11,20% p.a. Protože žalovaný úvěr řádně nesplácel, prohlásila banka úvěr za splatný, dopisem ze dne 24. 8. 2020 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum došlo k postoupení předmětné neplacené pohledávky z banky na žalobkyni. Co se týká zkoumání úvěruschopnosti, pak banka vycházela z údajů, které ji sdělil sám žalovaný, a veškeré dostupné informace byly kontrolovány v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi Ministerstva vnitra České republiky. Současně vycházel z příjmu žalovaného ve výši 27 933 Kč, když současně bylo zjištěno, že žalovaný v době podání žádosti neměl závazky vůči bance ani jiné závazky, když současně uvedla, že byl konsolidován jeden interní závazek ve výši 1 255 Kč.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný.
3. Soud nařídil jednání, ke kterému se dostavil jen zástupce žalobkyně, když žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil. Na jednání soud provedl předložené listinné důkazy, ze kterých zjistil následující skutečnosti.
4. Banka dne datum podepsala s žalovaným Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, ve které se banka zavázala poskytnout žalovanému částku 200 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit 320 610,87 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 3 743,56 Kč RPSN činilo 12,01% Součástí smlouvy bylo Vysvětlení některých pojmů používaných ve standardní informaci o spotřebitelském úvěru, Doplnění předsmluvní informace pro konsolidaci půjček a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Spotřebitelský splátkový úvěr Základní produktové podmínky spotřebitelského splátkového úvěru účinného od 1. 12., Sazebník poplatků za produkty a služby pro fyzické osoby nepodnikatele platný od 18. 4. 2019 a Všeobecné produktové podmínky od 1. 8. 2019.
5. Z výpisu z úvěrového účtu od 3. 10. 2019 – 17. 9. 2021 soud zjistil, že dne datum banka poskytla žalovanému 200 000 Kč, s tím, že částka 70 700 Kč byla zaslána na technický účet anonymizováno, konsolidace anonymizováno a částka 129 300 Kč byla zaslána na běžný účet žalovaného. Dále bylo zjištěno, že žalovaný po poskytnutí úvěru hradil jen dva měsíce částku 3 239,33 Kč (tedy bez pojištění) a dále v lednu až dubnu 2020 vždy 2 860,77 Kč, tedy celkem bance uhradil 17 921,74 Kč.
6. Před poskytnutím úvěru žalovaný podal dne 13. 9. 2019 žádost, ve které uvedl, že jeho příjem činí 27 933 Kč, je zaměstnán na doba neurčitou jako anonymizováno ve obec, je svobodný, počet zdrojů příjmů 1, čistý měsíční příjem domácnosti 60 000 Kč, počet vyživovaných osob anonymizováno, dosavadní měsíční splátky 0, trvalé bydliště obec, korespondenční adresa obec, bydlí v bytě/domě v pronajatém již od roku 2013, má úvěr u anonymizováno – 70 000 Kč, splátka 1 255 Kč.
7. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 13. 9. 2019 soud zjistil, že zaměstnavatel žalovaného pan jméno příjmení potvrdil příjem žalovaného ve výši 27 393 Kč.
8. Dále soud zjistil, že banka sdělila žalovanému zesplatnění úvěru dopisem ze dne 26. 8. 2020, který mu byl odeslán dne 27. 8. 2020.
9. Z vyjádření se banky k procesu posouzení úvěruschopnosti ze dne 28. 7. 2022 včetně tabulky o poměrech žalovaného soud zjistil, že banka evidovala, že žalovaný má příjem 27 933 Kč, že je svobodný, počet zdrojů příjmů je 1, čistý měsíční příjem domácnosti činí 60 000 Kč, počet vyživovaných osob 3, je zde uvedeno 0 interní i externí splátky, že se podílí na nákladech bydlení v rozsahu 46,56%. Součástí byla také tabulka, dle které banka evidovala skutečnost, že žalovaný má úvěr ve výši 70 000 Kč, kdy splátka činí 1 255 Kč měsíčně.
10. Dále soud zjistil, že banka Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne datum ve spojení se seznamem postoupených pohledávek (číslo) postoupila předmětnou pohledávku ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , dále jen „o.z.“ na žalobkyni, když o této skutečnosti byl žalovaný informován Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2021, ve kterém byl odkaz na číslo smlouvy. Toto oznámení mu bylo odesláno dne 4. 10. 2021.
11. Z platební historie soud zjistil, že banka eviduje, že žalovaný čerpal úvěr dne datum, smlouva byla uzavřena datum a ukončena dne 24. 8. 2020.
12. Předžalobní výzvou ze dne 12.11.2021 žalobkyně vyzvala žalovaného, aby ji uhradil dlužnou částku ve lhůtě 7 dnů od odeslání výzvy, když výzva byla téhož dne odeslána.
13. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
14. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
15. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že banka a žalovaný podepsali dne datum Smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet, Konsolidace půjček, na základě, které banka poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr.
16. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 ). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
17. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021 .
18. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila smlouvu o úvěru, potvrzení o příjmu, žádost o úvěr a sdělení banky, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Ze všech údajů, které měla banka k dispozici vzal soud za prokázané, že žalovaný měl příjem ve výši 27 933 Kč. Výdajovou stránku banka nezkoumala. Uvedla sice, že ověřovala jeho výdaje v rejstřících, a že měl úvěr u jiné společnosti ve výši 70 000 Kč, při splátce 1 255 Kč, avšak současně uvedla, že závazky ani u externí společnosti ani u ní neměl. To, že závazky měl, bylo prokázáno už tím, že žádal o konsolidaci. Avšak banka si měla vyžádat bližší informace, když konsolidací úvěru ve výši 70 000 Kč, při splátce 1 225 Kč, byl nahrazen úvěrem ve výši 200 000 Kč, při splátce 3 743,56 Kč (včetně pojištění). Současně v žádosti je uvedeno, že přispívá ve výši 46,56% na náklady na bydlení bez toho, že by bylo uvedeno, jaké to náklady vlastně jsou a s kým a jak bydlí, když uvádí 0 dětí, svobodný, ale anonymizováno vyživované osoby.
19. Z výše uvedeného důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu.
20. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení však bylo prokázáno, že žalovanému byl ze strany žalobkyně poskytnut finanční úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný z této vrátil 17 921,74 Kč, jak bylo prokázáno výpisem z úvěrového účtu. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dluží 182 078,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 19. 11. 2021, když sama žalobkyně ve výzvě ze dne 12. 11. 2021 stanovila lhůtu k plnění. Soud současně uvádí, že toto byla první výzva, u které bylo prokázáno odeslání žalovanému a současně zde existovalo určení dluhu, když v oznámení o postoupení pohledávky byl pouhý odkaz na číslo neplatné smlouvy.
21. Ve zbytku požadavku žalobkyně soud žalobu zamítnul, když se jednalo o požadavky plynoucí z absolutně neplatné smlouvy.
22. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 35 125,40 Kč, přičemž tato částka představuje 62 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 7 705 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 192 607,55 Kč sestávající z částky 8 820 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci, sepis žaloby, předžalobní výzva, účast na jednání), tj. 35 280 Kč, včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., tj. 1 200 Kč. V souvislosti s cestou realizovanou dne 28. 11. 2022 náhrada 3 973,60 Kč za 360 ujetých km v částce 2 973,60 Kč (44,50 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 8 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 10 × 30 minut v částce 1 000 Kč podle § 14 a. t. S ohledem na skutečnost, že zástupce žalobkyně je plátcem DPH, soud přiznal 21% DPH z částky 40 453,60 Kč, tj, 8 495,30 Kč. Celkové náklady tak činí 56 633,90 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.