Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 286/2022-30

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 79 298 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 48 298 Kč s úrokem z prodlení v částce 6 754,69 Kč, s úrokem v částce 18 712,81 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 56 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 31 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 31 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 48 298 Kč s úrokem z prodlení v částce 6 754,69 Kč, s úrokem v částce 18 712,81 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 56 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, úrokem ve výši 24,81 % ročně z částky 25 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení a úrokem ve výši 21,27 % ročně z částky 31 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 79 298 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 4. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce číslo dne 1. 2. 2019 smlouvu o zápůjčce číslo na jejímž základě žalovanému poskytla finanční prostředky celkem ve výši 56 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr ve výši 25 000 čerpal v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázal se k jeho řádnému splácení spolu s poplatkem a úroky celkem ve výši 20 000 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 750 Kč. Úvěr ve výši 31 000 čerpal žalovaný rovněž v hotovosti při podpisu smlouvy a zavázal se k jeho řádnému splácení spolu s poplatkem a úroky celkem ve výši 27 590 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 752 Kč. Tuto svoji povinnost si však neplnil a uhradil dosud na pohledávku žalobkyně celkem částku 25 000 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům předloženými žalovaným. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalovaného a ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. Přesto však žalovaný posléze přestal sjednané splátky hradit, poslední splátku uhradil dne 13. 8. 2020. Následně byla pohledávka postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 na žalobkyni. Dlužná částka se v případě smlouvu o zápůjčce číslo skládá z jistiny ve výši 25 000 Kč, poplatku ve výši 11 500 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 25 000 Kč od 29. 7. 2020 do zaplacení, který žalobkyně za dobu od 29. 7. 2020 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 3 025 Kč a úroku ve výši 24,81 % ročně z částky 25 000 Kč od 29. 7. 2020 do zaplacení, který žalobkyně za dobu od 29. 7. 2020 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 9 097 Kč. Dlužná částka se v případě smlouvu o zápůjčce číslo skládá z jistiny ve výši 31 000 Kč, poplatku ve výši 11 798 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 000 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, který žalobkyně za dobu do 1. 8. 2020 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 3 729,69 Kč a úroku ve výši 21,27 % ročně z částky 31 000 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, který žalobkyně za dobu do 1. 8. 2020 do 7. 1. 2022 kapitalizovala částkou 9 615,81 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle , , (dále jen „ ”), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 1. 2. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalovanému finanční prostředky ve výši 25 659 Kč a částka 5 341 Kč byla dohodou stran účelově určena k refinancování úvěru číslo. Žalovaný se zavázal splatit úvěr 78 pravidelnými týdenními hotovostními splátkami ve výši 752 Kč spolu s úrokem sjednaným ve výši 5 270 Kč, administrativním poplatkem ve výši 6 200 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 16 120 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle smlouvy byla úroková sazba sjednána ve výši 21,27 % p. a. Dle čl. 5, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle vyjádření žalobkyně uhradil dosud žalovaný na pohledávku žalobkyně částku 16 500 Kč.

4. Ze smlouvy o zápůjčce číslo ze dne 4. 6. 2019 soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost právnická osoba, uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalovanému finanční prostředky ve výši 25 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit úvěr 60 pravidelnými týdenními hotovostními splátkami ve výši 750 Kč spolu s úrokem sjednaným ve výši 5 000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 5 000 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 10 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. Dle smlouvy byla úroková sazba sjednána ve výši 32,15 % p. a. Dle čl. 5, pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Dle vyjádření žalobkyně uhradil dosud žalovaný na pohledávku žalobce částku 8 500 Kč.

5. Ze zákaznické karty ze dne 1. 2. 2019 soud zjistil, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření jeho úvěruschopnosti, a to pracovní smlouvu, výplatní pásky a faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO. Žalovaný zde dále uvedl, že je svobodný, má jedno nezaopatřené dítě a bydlí v samostatné domácnosti s jiným rodinným příslušníkem jejímž je vlastníkem. Jako příjem z hlavního pracovního poměru uvedl částku 17 627 Kč měsíčně a další blíže neurčené vedlejší příjmy částku 10 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného představují výdaje na bydlení ve výši 5 800 Kč, osobní výdaje ve výši 6 500 Kč a splátky blíže neurčeného úvěru.

6. Ze zákaznické karty ze dne 4. 6. 2019 soud zjistil, že žalovaný předložil právní předchůdkyni žalobkyně doklady k prověření jeho úvěruschopnosti, a to výplatní pásky a faktury za elektřinu, vodu, plyn, telefon, TV/SIPO. Žalovaný zde dále uvedl, že je svobodný, má jedno nezaopatřené dítě a bydlí v samostatné domácnosti jejímž je vlastníkem. Jako příjem z hlavního pracovního poměru uvedl částku 17 436 Kč měsíčně a další blíže neurčené vedlejší příjmy částku 3 000 Kč. Měsíční výdaje žalovaného představují výdaje na bydlení ve výši 4 720 Kč, osobní výdaje ve výši 7 000 Kč, vyživovací ve výši 3 300 Kč a měsíční splátka úvěru ve výši 3 300 Kč.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 a přílohy ke smlouvě o postoupení pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. V oznámení o postoupení pohledávek ze dne 3. 2. 2022, odeslaného dle podacího archu žalovanému dne 4. 2. 2022, byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve lhůtě deseti dnů. Předžalobní výzva ze dne 6. 5. 2022 byla žalovanému odeslána dle podacího archu téhož dne.

8. Při právním posouzení věci vycházel soud ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Podle o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

10. Podle § 2392 o. z., při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru (dále jen „ “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smluv, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

14. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě uzavřených smluv o zápůjčce finanční prostředky celkem ve výši 56 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, poplatkem a poplatkem za hotovostní inkaso splátek v pravidelných měsíčních splátkách. Tuto svou povinnost si však neplnil, když uhradil celkem pouze částku 25 000 Kč. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 o. z.

16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smluv úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v žádosti o úvěr měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatních pásek, které žalobkyně soudu nepředložila. Žalobkyně rovněž nedoložila žádné dokumenty týkající se výdajové stránky žalovaného, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Žalobkyně dále dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného.

17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM ( ), ze dne 4. června 2015, Faber ( ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska ( ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis ( ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.

21. Předmětné smlouvy je proto nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení na základě ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně jako poskytovatel zápůjčky má nárok pouze na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků v nové době splatnosti, která není závislá na výzvě věřitele, nýbrž na možnostech dlužníka. Z gramatického výkladu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení, představuje toto ustanovení dle systematického výkladu speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 4. 2022, sp. zn ). Tato zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy je především projevem ochrany spotřebitele, když stanoví, že spotřebitel není poskytnutou jistinu povinen vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem, případně ve splátkách, které je schopen splácet. Pokud tedy spotřebitel vrací dle shora uvedeného ustanovení poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli pak nevzniká ani právo na zákonné úroky z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., jako v případě postupu dle obecných ustanovení dle § 2993 o. z o vypořádání bezdůvodného obohacení ze zaniklé smlouvy.

22. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy dle výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky označit:„ …za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“

23. S ohledem na zjištěnou neplatnost smluv o zápůjčce má tedy žalobkyně v souladu s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru právo na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která byla žalovanému poskytnuta a kterou vrátil (56 000 Kč – 25 000 Kč) a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud nevyhověl žalobkyni ani co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení dle ustanovení § 1970 o. z., neboť splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran, případně na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala. Dobu splatnosti stanovil žalovanému rozsudkem soud a teprve po jejím marném uplynutí se žalovaný dostane do prodlení. Neboť žalovaný byl po celou dobu řízení nečinný a nebylo tak možné zjistit jeho aktuální poměry a možnosti splácení, stanovil mu soud povinnost zaplatit zbývající dlužnou jistinu úvěru v obecné lhůtě k plnění dle ustanovení

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když převážně úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by převážně procesně úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.