Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
10 C 232/2021-80
Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Tomášem Bělohlávkem ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený opatrovnicí příjmení jméno příjmení, anonymizována dvě slova adresa
o zaplacení 20 300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p.a. od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
II. Zamítá se žaloba v části požadavku na úhradu nákladů na vymáhání dluhu ve výši 300 Kč, dále v požadavku na úhradu kapitalizovaného úroku ve výši 1 027,61 Kč, dále v požadavku na úhradu smluvních úroků ve výši 18,9% p.a. z částky 20 000 Kč za období od datum do datum, a dále v požadavku na úhradu smluvních úroků ve výši 8,25% p.a. z částky 20 000 Kč za období od datum do zaplacení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 812 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % p.a. od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. II. Zamítá se žaloba v části požadavku na úhradu nákladů na vymáhání dluhu ve výši 300 Kč, dále v požadavku na úhradu kapitalizovaného úroku ve výši 1 027,61 Kč, dále v požadavku na úhradu smluvních úroků ve výši 18,9% p.a. z částky 20 000 Kč za období od [datum] do [datum], a dále v požadavku na úhradu smluvních úroků ve výši 8,25% p.a. z částky 20 000 Kč za období od [datum] do zaplacení. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 812 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalovaném nároků vyplývajících z dodatku číslo k rámcové smlouvě, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne datum. Na základě tohoto dodatku byl schválen žalovanému žalobcem dne datum kontokorent a umožněno jeho čerpání až do výše 20 000 Kč. Žalobce uvádí, že žalovaný tento úvěr vyčerpal, avšak nevrátil, a proto jej žalobce zesplatnil k datum Úvěruschopnost žalovaného žalobce prověřoval tím, že čerpal informace z interních a externích databází, umožňujících posouzení úvěruschopnosti klienta, a z registru klientských informací, a dále z informací, které předložil sám žalovaný. Žalobce se podanou žalobou domáhá úhrady jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, smluvního úroku z této jistiny ve výši 18,9 % ročně od datum do datum, a ve výši 8,25 % ročně od datum do zaplacení, dále se domáhá zákonných úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně z jistiny úvěru od datum do zaplacení, dále kapitalizovaného zákonného úroku ve výši 1 027,61 Kč, a dále částky 300 Kč jakožto nákladů účelně vynaložených na vymáhání úvěru.
2. Žalovanému byl ustanoven opatrovník a tento se ve věci vyjádřil podáním ze dne datum. Opatrovník namítl, že není dostatečně určitě tvrzeno ani prokázáno, jaké byly podmínky sjednaného kontokorentu, jakým způsobem tento byl čerpán, a že žalovaný skutečně své povinnosti neplnil. Dále namítl, že žalobce nedostatečně prověřil úvěruschopnost žalovaného.
3. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce a žalovaný uzavřeli dne datum rámcovou smlouvu o bankovních službách, včetně služeb platebních, což soud zjistil z rámcové smlouvy číslo. Z dodatku číslo této rámcové smlouvy z datum soud zjistil, že žalobce a žalovaný ujednali poskytnutí kontokorentu až do výše 20 000 Kč. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že žalovaný byl žalobcem v souvislosti s čerpáním tohoto spotřebitelského úvěru informován o základních podmínkách a právech žalovaného. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období datum rok až datum, a dále z přehledu čerpání a splácení kontokorentu soud zjistil, že žalovaný čerpal na sjednaném kontokorentu částku ve výši 20 000 Kč, která k datu datum nebyla uhrazena. Z výzvy k zaplacení dluhu z datum a dokladu o jejím odeslání soud zjistil, že žalobce žalovaného vyzval k navrácení jistiny poskytnutého úvěru a jejího příslušenství se splatností k datum a soud rovněž zjistil, že tato upomínka byla žalované žalobcem skutečně odeslána. Z přehledu nákladů vynaložených bankou na vymáhání dluhu soud zjistil, že žalobce tyto vyúčtoval na základě podmínek sjednaného kontokorentu, tedy na základě smluvních ujednání mezi stranami. Z přehledu žádostí o úvěr soud zjistil, že žalovaný se na žalobce obrátil datum se žádostí o půjčku ve výši 150 000 Kč, a dále dvakrát dne datum se žádostí o kontokorent ve výši 20 000 Kč. Prvá žádost o půjčku byla stornována žalovaným a prvá žádost o kontokorent byla podána fakticky současně s druhou žádostí, respektive cca 45 vteřin dříve. Toto soud zjistil i z datových údajů o přihlášení žalovaného do mobilní aplikace žalobce. Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, pak z dokladů založených žalobcem soud zjistil, že žalobce získal informace o vzdělání žalovaného, jeho rodinném stavu, a informace o předchozích zaměstnáních žalovaného. Z úvěrové zprávy dále soud zjistil, že žalobce k datum prověřil žalovaného v tom směru, že tento nemá zaneseny v tomto registru žádné úvěry.
4. Soud ve věci nehodnotil obchodní podmínky žalobce ani ceníky žalobce ani podmínky pro používání kontokorentu, neboť jak uvedeno níže, soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, tedy hodnocení těchto dokumentů by bylo zbytečným.
5. Soud posoudil věc podle následujících ustanovení:
Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (o.z.), ve znění pozdějších předpisů, se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. (ZSU) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet; podle odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 téhož zákona pak poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
6. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobce je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s podnikatelskou činností a nic takového žalobce ostatně ani netvrdil.
7. Dle § 86 odst. 1 ZSU poskytovatel posoudí úvěruschopnost spotřebitele„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Dle § 86 odst. 2 ZSU by měl poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vycházet (především) z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSU je poskytovatel povinen provozovat svou činnost„ s odbornou péčí.“ Podle § 76 odst. 1 ZSU poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Co se rozumí odbornou péčí, pak stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele. Jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“
8. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C - 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ).
9. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C - 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C - 240/98 až C - 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C - 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C - 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C - 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C - 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
10. Na základě výše uvedeného tedy soud uzavírá, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
11. I podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
12. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
13. Soud v tomto ohledu proto žalobce poučil na jednání konaném datum ve smyslu § 118a odst. 1 , 3 o.s.ř. , zejména o nutnosti doplnění skutkových tvrzení ohledně řádnosti prověření úvěruschopnosti žalovaného za situace, kdy tento předtím již žalobce žádal o úvěr ve výši 150 000 Kč, a to konkrétně datum. Žalobce k tomuto pouze uvedl, že předchozí žádost byla stornována, tedy žalobce neměl pochyby o úvěruschopnosti žalovaného, a pokud jde o dvě současné podané žádosti o kontokorentní úvěr, pak žalobce fakticky vyhověl té, která ze systému byla vyhodnocena jakožto trvá. Ze zbytku žalobních tvrzení žalobce se podává, že žalobce vyšel z údajů z registrů evidujících závazky žadatelů o úvěry a z veřejně přístupných databází a z informací od žalovaného. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení k prokázání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobce zejména netvrdil, že by od žalovaného či jinak vyžádal dokumenty, na základě kterých by bylo možné objektivní porovnání faktických příjmů a výdajů žalovaného, a to na základě reálně dosahovaných příjmů a reálně vynakládaných výdajů. Rovněž žalobce netvrdil, že by od žalovaného vyžádal způsob plnění dosavadních závazků u případných jiných subjektů. Žalobce ani nedoplnil, jak vyhodnotil úvěruschopnost žalovaného ohledně účtu, který již žalovaný u žalobce měl veden (jaká byla jeho finanční situaci takto zjištěná).
14. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že žalobce před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem“ a na ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.“. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být spotřebitelem předloženy, nelze mít za zcela prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
15. Předmětnou smlouvu o poskytnutí kontokorentního úvěru z datum je tak nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobci pouze poskytnutou jistinu ve výši 20 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, jak je toto upraveno v § 2993 o.z.
16. Žalobce v řízení prokázal, že žalovanému poskytl částku 20 000 Kč a že tato k datum nebyla žalovaným vrácena. Žalobce rovněž prokázal, že žalovaného vyzval přípisem z datum, který žalovanému odeslal, k navrácení, mj. i jistiny úvěru, a to se splatností k datum.
17. Soud proto shledal důvodným žalobní požadavek na úhradu jistiny poskytnuté částky ve výši 20 000 Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl.
18. Soud však žalobu zamítl co do žalobních nároků, které byly založeny na právním titulu smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru, tedy zejména pokud jde o náklady na vymáhání dluhu, které měly svůj základ v této smlouvě, a dále v požadavku na úhradu smluvních úroků z poskytnutého úvěru, který rovněž měl být založen předmětnou smlouvou.
19. Dále soud zamítl žalobu v požadavku na úhradu zákonného úroku z prodlení do datum, který žalobce kapitalizoval částkou 1 027,61 Kč, neboť z provedeného dokazování má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k navrácení jistiny jakožto bezdůvodného obohacení až od data datum, respektive se splatností do datum.
20. Pokud jde o zbývající požadované příslušenství ve formě zákonných úroků z prodlení, pak soud na základě upomínky z datum zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do datum. K prvému dni prodlení – datum - činila výše zákonných úroků z prodlení 8,5 % p.a., žalobce žádá úroky ve výši 8,25%, což je výše nižší, a soud proto tomuto požadavku ode dne následujícího po splatnosti, tj. ode dne datum vyhověl.
21. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný, pokud jde o jistinu žalované částky, v rozsahu 20 000 Kč, neúspěšný byl jen v rozsahu 300 Kč, což soud vyhodnotil jako neúspěch nepatrný a přiznal žalobci plný nárok na náhradu nákladů řízení. Žalobci by obecně z tohoto důvodu soud přiznal náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 1 , 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. , nicméně žalobce výslovně žádal náhradu nákladů pouze ve výši uhrazeného soudního poplatku, proto mu soud přiznal nárok náhradu nákladů řízení pouze ve výši 812 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení k Městskému soudu v Praze prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).