Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 187/2022-34
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 18 231,36 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 689 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 283,09 Kč od datum do datum a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 11 689 Kč od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 542,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 101,82 Kč, úrok ve výši 8,50 % ročně z částky 17 169,36 Kč od datum do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 157,27 Kč od datum do datum a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 542,36 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 225,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 689 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 283,09 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 11 689 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 6 542,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 101,82 Kč, úrok ve výši 8,50 % ročně z částky 17 169,36 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 157,27 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 6 542,36 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 225,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 18 231,36 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak to bylo specifikováno v žalobě, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní dne datum. Na základě této smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 28 084 Kč a žalovaný se ve smlouvě zavázal úvěr řádně a včas splácet v 25 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 487 Kč měsíčně. Splatnost první splátky nastala po měsíci od data poskytnutí úvěru, kdy k čerpání došlo dne datum, splatnost první splátky tedy nastala datum. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil částku ve výši 16 400 Kč. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně využila svého práva úvěr zesplatnit, k čemuž došlo dne datum, kdy žalobkyně vyzvala dopisem z téhož dne žalovaného k úhradě celého zbytku dluhu. Aktuálně žalovaná částka 18 231,36 Kč sestává z neuhrazené jistiny ve výši 17 169,36 Kč, poplatků za pojištění ve výši 332 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 500 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že při uzavírání smlouvy o úvěru hodnotila schopnost žalovaného úvěr splácet prostřednictvím odborných pracovníků, kteří podrobili žalovaného důslednému kreditnímu skóre, posoudili jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumali několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Soud ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalobkyni k doplnění svých tvrzení, ohledně prověřování úvěruschopnosti žalovaného a k označení důkazů k prokázání těchto tvrzení. Tato dne datum zaslala soudu sdělení ohledně prověřování bonity spotřebitele pomoci tzv. statistického modelu a úvěrovou zprávu včetně lustrace žalovaného v registrech NRKI, CEE, ISIR a SOLUS.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud dále ve věci usnesením ze dne datum vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne datum náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o spotřebitelském úvěru a smlouva o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum, úvěrovými podmínkami žalobkyně – anonymizováno platné od datum, výpisem čerpání splátek a úhrad žalovaného, výzvou ke splacení celého úvěru ze dne datum včetně poštovního podacího archu, předžalobní upomínkou ze dne datum včetně poštovního podacího archu, úvěrovou zprávou z nebankovního registru klientských informací a z úvěrové karty klienta. Z předložených listinných důkazů byl soudem zjištěn skutkový stav, dle kterého účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru, ve které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 28 084 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto jistinu, navýšenou o úhradu roční úrokové sazby ve výši 21,84 %, roční procentní sazby 24,2 %, pojištění ve výši 83 Kč měsíčně a dalších nákladů. Celkovou částku 37 175 Kč se žalovaný zavázal splácet měsíčně ve 25 splátkách ve výši 1 487 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána pouze dle jeho informací o příjmech a příjmech ostatních členů domácnosti, počtu vyživovaných osob a druhu bydlení uvedených v úvěrové smlouvě a dále dle lustrace v registrech NRKI, CEE a ISIR. Příjem žalovaného měl činit v době podpisu smlouvy 20 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti 33 000 Kč měsíčně, celkové příjmy představovaly částku 53 000 Kč měsíčně. Výdaje domácnosti měly činit 4 000 Kč měsíčně (normativní náklady na bydlení 6 227 Kč měsíčně), životní minimum dospělých členů domácnosti 3 550 Kč měsíčně, životní minimum na jedno vyživované dítě 2 420 Kč měsíčně, splátky u žalobkyně 2 666 Kč, splátky jiným společnostem 824 Kč měsíčně a výše splátky schváleného úvěru 1 487 Kč měsíčně. Celkové výdaje měly činit částku 17 174 Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že žalovaný je svobodný, má jednu vyživovací povinnost a bydlí v nájmu. Žalovaný do podání žaloby uhradil částku 16 400 Kč. Dopisem ze dne datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do 14 dnů od sepsání výzvy, který byl odeslán datum. Dne datum byl vyzván předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky ve lhůtě 7 dnů, která byla odeslána dne datum.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 28 084 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Žalobkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
14. V daném konkrétním případě však žalobkyně na výzvu soudu uvedla, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyni poskytl žalovaný a dále informací, které čerpala z registrů NRKI, CEE a ISIR. K ověřování příjmových a výdajových poměrů žalovaného žalobkyně uvádí, že jakékoli ověřování příjmů u zaměstnavatele žalovaného považuje za nadbytečné pro možnost padělání takového potvrzení a rovněž z důvodu jeho zastarávání. Prokazování výdajů pak žalobkyně rovněž považuje za neefektivní a nespolehlivé, vzhledem ke skutečnosti, že si klienti svých výdajů většinou nejsou vědomi, proto rovněž v této rovině vycházela pouze z tvrzení žalovaného. Soudu, i přes jeho výzvu, tak žádné doklady o prokázání úvěruschopnosti žalovaného nepředložila, pouze doplnila, že v rámci postupu v poskytování úvěru naplňuje žalobkyně svoji zákonnou povinnost prověřování bonity spotřebitele důsledným zjišťováním jeho kreditního skóre a popsala interní proces posuzování spotřebitele prostřednictvím statistického modelu. Příjmy žalovaného uvedla ve výši 20 000 Kč měsíčně bez bližší specifikace či označení (předložení) důkazu, rovněž u výše příjmů domácnosti chybí jakákoli bližší specifikace částky 33 000 Kč. Z předložené úvěrové zprávy dále vyplývá, že žalovaný má další dosud nesplacené úvěry, aktivní kreditní splátkové karty a celkové výdaje domácnosti přesahují částku 17 174 Kč. Za této situace má soud za to, že žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí, když si neověřila reálnou schopnost splácet úvěr ze strany žalovaného. Soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne datum neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne datum žalovanému peněžní prostředky ve výši 28 089 Kč. Žalovaný dosud uhradil toliko 16 400 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 11 689 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne datum, který mu byl doručován datum prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 20. 12. 2021 a čtrnáctidenní lhůta od sepsání dopisu k vrácení poskytnutého úvěru uplynula datum. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 11 689 Kč dne datum a dle § 1970 o. z., a je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v zákonné výši 8,5 % ročně od datum do zaplacení. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 23 040,65 Kč (18 231,36 Kč jistina, 4 809,29 Kč příslušenství) a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 12 720,66 Kč spolu s příslušenstvím (tj. 11 689 Kč + 1 031,66 Kč), jež představuje 55 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta činí 10 319,99 Kč (6 542,36 Kč + 3 777,63 Kč), což představuje 45 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 10 %.
17. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 300 Kč (za 3 úkony právní služby učiněné právním zástupcem žalobkyně do podání žaloby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepsání předžalobní výzvy a sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 900 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. 3 x 100 Kč a 21% DPH (z částky 1 200 Kč) ve výši 252 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč by činily 2 252 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 10 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 225,20 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.