Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
5 C 40/2022-78
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Šídovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 70 164 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 62 281 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 62 781,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 24.05.2022 do 25.05.2022 ve výši 20,49 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 62 281,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 26.05.2022 do zaplacení, zaplacení částky 7 883,91 Kč, úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 51 776,70 Kč od 24.05.2022 do 15.06.2022 ve výši 1 988,12 Kč a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 51 776,70 Kč od 16.06.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 236 088,00 Kč, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 62 281 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 62 781,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 24.05.2022 do 25.05.2022 ve výši 20,49 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 62 281,00 Kč ve výši 11,75% ročně od 26.05.2022 do zaplacení, zaplacení částky 7 883,91 Kč, úroku ve výši 62,46 % ročně z částky 51 776,70 Kč od 24.05.2022 do 15.06.2022 ve výši 1 988,12 Kč a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 51 776,70 Kč od 16.06.2022 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 24. 5. 2022 dosáhne částky 236 088,00 Kč, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se obrátila dne 4.10.2022 ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 70 164 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní uzavřel po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, k vyplacení úvěru došlo dne 6.11.2019. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se smluvními úroky ve výši nominální úrokové sazby 62,46 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 737 Kč, splatných vždy k 17. dni každého měsíce. Součástí splátek bylo vedle splátky jistiny a úroku i měsíční úhrada za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši 458 Kč. Žalovaný požádal o bezúplatný odklad splátky číslo čemuž žalobkyně vyhověla, a od 17.1.2022 do 16.2.2022 tedy neběžel sjednaný úrok za poskytnutí úvěru. Žalovaný úvěr čerpal, nedodržel však řádně podmínky pro splácení, když uhradil pouze 26 splátek po 3 737 Kč. Žalobkyně proto kromě vyúčtovaných smluvních pokut za prodlení s jednotlivými měsíčními splátkami ve výši 1 497 Kč a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 600 Kč dále uplatnila právo okamžitého splacení všech závazků vyplývajících ze smlouvy a úvěr zesplatnila ke dni 22.5.2022. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil dne 25.5.2022 částku 500 Kč. Žalovaná částka se skládá z dosud neuhrazené části nové jistiny úvěru ve výši 59 268,36 Kč, ze smluvních pokut v celkové výši 1 497 Kč, náhrady nákladů ve výši 600 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení od 24.5.2022 do data vyhotovení žaloby v kapitalizované výši 7 883,91 Kč, ze smluvního úroku v nominální úrokové výši 62,46 % ročně z (původní) jistiny úvěru ve výši 51 776,70 Kč od 24.5.2022 do 15.6.2022, dále úroku ve výši 11,75 % ročně z původní jistiny úvěru od 16.6.2022 do zaplacení a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr ve výši 916 Kč.
2. Žalovaný se ve věci vyjádřil podáním ze dne 22.11.2022 s tím, že nárok žalobce považuje za neoprávněný jak v oblasti úroků, odměny advokáta i náhrady nákladů řízení. Dostal se do prodlení se splátkami a platební neschopnosti, pokoušel se s žalobcem domluvit na snížení splátek nebo doložení, ale bezúspěšně. Není schopen uhradit dlužnou částku najednou a žádá o umožnění splácet ve splátkách.
3. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:
Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne datum úvěrovou smlouvu číslo na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet společně s úroky v nominální výši 62,46 % ročně v 60 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 737 Kč RPSN činila 83,83 %. Dle bodu 2.2 smlouvy přirůstají úroky z poskytnuté jistiny úvěru k jistině, úroky po zesplatnění úvěru však mohou být sjednány v maximální souhrnné výši 120 % celkové částky, kterou by měl žalovaný zaplatit v případě řádného splácení. V případě prodlení žalovaného se splácením byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále měla žalobkyně právo požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy) /viz návrh na uzavření smlouvy na č. l. 16-19, předsmluvní formulář na č. l. 20-22, prohlášení klienta na č. l. 11-12, hodnocení klienta na č. l. 23-24, doklad o vyplacení úvěru na č. l. 25, oznámení o schválení úvěru na č. l. 26-28, kopie OP na č.l. 45-46, sdělení právnická osoba na č.l. 68-69 Dále žalovaný s žalobkyní uzavřel pojištění schopnosti splácet úvěr, a to dne 5.11.2019, s tím, že měsíční úhrada takového pojištění činila 458 Kč /viz přihláška do pojištění na č.l. 14-15, příloha číslo ke smlouvě o úvěru na č.l. 13, všeobecné obchodní podmínky na č.l. 42-44 Žalovaný požádal žalobkyni o odklad splátek, kterému bylo vyhověno, a žalovanému byl zaslán upravený splátkový kalendář /žádost ze dne 20.1.2022 na č.l. 29, odpověď na č.l. 30, upravený splátkový kalendář na č.l. 31 Žalovaný úvěr čerpal, se splácením úvěrových splátek se však dostával do prodlení, žalobkyně proto přistoupila k zesplatnění úvěru a zůstatek úvěru se stal splatným /viz kartu klienta na č. l. 32, oznámení o zesplatnění na č. l. 36 Žalovaný byl několikrát vyzván k úhradě dlužné částky, naposledy předžalobní výzvou ze dne 13.9.2022 výzvy k úhradě na č.l. 33-35, předžalobní upomínku na č. l. 37, poštovní podací arch na č.l. 38 Žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku 97 662 Kč /viz kartu klienta na č. l. 32 Žalobkyně ohledně schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr zjistila, že žalovaný je od 14.6.2016 zaměstnancem společnosti právnická osoba, IČO, a to na neurčito. příjmení příjem žalovaného za srpen 2019 činil 27 381 Kč a za září 2019 potom činil 31 101 Kč /viz pracovní smlouva a její dodatek na č.l. 47-52, výplatní pásky na č.l. 53-54 Výdaje žalované na živobytí činí životní minimum ve výši 3 410 Kč, na bydlení 1 000 Kč, další výdaje nemá. Žalovaný uvedl, že je ženatý, žije s manželkou v jedné domácnosti, jako formu bydlení uvedl jiné a má středoškolské vzdělání. Žalovanému zbývá rezerva ve výši 23 831 Kč měsíčně /viz hodnocení klienta na č. l. 23-24 Žalovaný měl na běžném účtu v říjnu 2019 počáteční zůstatek ve výši – 19 511,36 Kč a konečný zůstatek ve výši – 16 052,17 Kč /viz výpis z účtu na č. l. 55-57 V databázi příjmení nebyly evidovány žádné dluhy žalovaného po splatnosti /viz výpis z registru příjmení na č. l. 10 spisu/.
4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu:
Žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru č číslo, na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši 62,46 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách. Smluvní strany si sjednaly pro případ prodlení žalovaného se splácením úvěru smluvní pokuty (ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 30 dnů dle bodu 6.1 smlouvy a ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny po zesplatnění dle bodu 6.5 smlouvy) a dále právo žalobkyně požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů (ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou kterékoli splátky delší než 15 dnů dle bodu 6.2 smlouvy). Žalobkyně s žalovaným sjednala pojištění schopnosti splácet úvěr, měsíční výše pojištění činila 458 Kč. Žalovaný uhradil žalobkyni 97 662 Kč. V důsledku prodlení žalovaného s platbou splátek došlo k zesplatnění dluhu. Žalovaný je od 14.6.2016 zaměstnancem společnosti právnická osoba, IČO, jeho čistý příjem v době uzavření úvěrové smlouvy činil cca 29 000 Kč měsíčně. Výdaje žalovaného činily na živobytí 3 410 Kč, na bydlení 1 000 Kč. Žalovanému zbývala rezerva ve výši 23 831 Kč měsíčně. Žalovaný bydlel ve společné domácnosti s manželkou, byl ženatý a dosáhl středoškolského vzdělání. Žalovaný měl v říjnu 2019 na běžném účtu počáteční zůstatek ve výši – 19 511,36 Kč a konečný zůstatek ve výši – 16 052,17 Kč. V databázi příjmení nebyly evidovány žádné dluhy žalovaného po splatnosti.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , (dále jen„ o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Dle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).
9. Dle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Dle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
15. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 60 000 Kč. Soud vzal dále za prokázané, že žalobkyně a žalovaný chtěli uzavřít smlouvu o úvěru, ve které by se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, a žalovaný by se zavázal vrátit žalobkyni jistinu úvěru spolu s příslušenstvím. Podle soudu tato smlouva nebyla platně sjednána, neboť žalobkyně řádně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně správně zjistila a ověřila příjmy žalovaného, když vyšla především z pracovní smlouvy žalovaného včetně jejího dodatku a výplatních pásek za dva měsíce. Při posuzování výdajů žalovaného však vyšla pouze z jeho osobního prohlášení o majetkových a výdělkových poměrech. Na základě toho žalobkyně uzavřela, že žalovaný má výdaje v celkové měsíční výši 4 410 Kč (když u výdajů na živobytí byla uvedena jen zákonná paušální částka životního minima a u výdajů na bydlení částka 1 000 Kč) a zbývá mu rezerva ve výši 23 831 Kč. Žalobkyně nezkoumala žádné další výdaje žalovaného a ani nijak neověřovala výdaje žalovaným uvedené, přestože jejich výše je velmi nízká. Pouhé doplnění informací do formuláře bez dalšího ověření, není možné podle soudu považovat za posouzení úvěruschopnosti na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Je třeba podotknout, že žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za měsíc říjen 2019, ve kterém je sice uveden jen počáteční a konečný zůstatek žalovaného za toto období, nelze však přehlédnout, že jak počáteční, tak končený zůstatek byly záporné a dosahovaly téměř 20 000 Kč. Je tak zřejmé, že výdaje žalovaného musely být podstatně vyšší než uvedených 4 410 Kč. Tuto skutečnost však žalobkyně při posuzování schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nezohlednila. Soud uzavírá, že takový postup žalobkyně nesplňuje znaky odborné péče, neboť ta předpokládá, že žalobkyně tvrzení žalované řádně ověří, což se v daném případě nestalo (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Žalobkyně sice ověřila příjmy žalovaného, ale nedostatečně ověřovala jeho výdaje. Pokud žalovaný měl počáteční i konečný záporný zůstatek na bankovním účtu, měla žalobkyně mnohem pečlivěji zkoumat, zda bude schopen platit měsíční splátku ve výši 3 737 Kč, a to zvláště za situace, kdy chtěla žalovanému půjčit peněžní prostředky v relativně vysoké výši 60 000 Kč. K závěru žalobkyně, že z toho, že žalovaný úvěr dlouho splácel, lze dovodit, že měl dostatek prostředků k jeho splácení, soud dodává, že tento není správný. Jednak nelze přehlédnout, že platby jednotlivých splátek až na výjimky prováděla třetí osoba (jméno anonymizováno), ale i kdyby tomu tak nebylo, pak samotné dlouhodobé hrazení splátek není samo o sobě důkazem, že byl žadatel o úvěr v době poskytnutí úvěru schopen tento splácet, neboť nelze zjistit, zda si prostředky na hrazení úvěru neobstarával např. dalšími půjčkami. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobkyně nezkoumala schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí, pročež je předmětná smlouva o úvěru absolutně neúplatná.
16. Soud k výše uvedenému dodává, že tyto závěry jsou zcela v souladu i s judikaturou. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , mj. zdůraznil, že„ poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“ s tím, že by„ státní moc neměla poskytovat ochranu právům subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Konečně uvedl, že„ obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“ V daném případě však s ohledem na nedostatečné zkoumání výdajů žalovaného nelze uzavřít, že by se ze strany žalobkyně o takové přesvědčivé zkoumání, s ohledem na zjištění, která z hodnocení klienta a předložených listin vyplývala, skutečně jednalo. S těmito závěry pak nekoliduje ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 , který se věcí zabýval zejména v trestní rovině. Nicméně rovněž uvedl, že„ úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů, když za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl.“ Žalobkyně však nepřistoupila k následnému prověřování údajů získaných od žalovaného ve výdajové stránce a vyšla pouze z obecného zákonem stanoveného životního minima, aniž by pečlivěji prověřila reálnou finanční situaci žalovaného, čímž nebyla naplněna ani přiměřená míra obezřetnosti, o které Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uvažoval.
17. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele v zákoně je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadlužeností domácností (viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz příjmení, L.; příjmení, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod číslo použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb. ).
18. Ohledně následku absolutní neplatnosti soud konstatuje, že v § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, neboť dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018 -77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 -97 nebo ze dne 25. 6. 2019, č. j. 23 Co 128/2019 -129, v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v §§ 86 a 87 ZoSÚ a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.
19. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že žalobkyně svou povinnost stanovenou jí zákonem nesplnila. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy a redukce nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla žalobkyně nárok na smluvní pokuty, ani na příslušenství ve formě smluvních úroků a na jiné související poplatky. Žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši 60 000 Kč bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Jelikož však žalovaný doposud uhradil žalobkyni již celkem 97 662 Kč, splnil tak zcela svůj závazek vůči žalobkyni z bezdůvodného obohacení, soudu tedy nezbylo, než žalobu v celém rozsahu zamítnout (výrok I. tohoto rozsudku).
20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají z paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za každý ze dvou úkonů (vyjádření ze dne 22.11.2022 a účast na jednání dne 7.2.2023) dle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jejich zaplacení soud uložil v obecné třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.