Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (6)No categories available
11 C 226/2022-80
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 374 159,24 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 289 509,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 289 509,10 Kč od 18. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 84 650,14 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 369,92 Kč, úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 9 548,20 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení a z částky 360 310,75 Kč od 2. 12. 2019 a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 374 159,24 Kč od 2. 12. 2019 do 17. 1. 2020 a z částky 84 650,14 Kč od 18. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 544,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 289 509,10 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 289 509,10 Kč od 18. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 84 650,14 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 6 369,92 Kč, úrok ve výši 15,9 % ročně z částky 9 548,20 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení a z částky 360 310,75 Kč od 2. 12. 2019 a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 374 159,24 Kč od 2. 12. 2019 do 17. 1. 2020 a z částky 84 650,14 Kč od 18. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 544,40 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 374 159,24 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 4. 9. 2018, na podkladě níž byl žalovanému poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně, tj. společností právnická osoba, úvěr ve výši 350 000 Kč na úvěrový účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal platit úvěr spolu s úroky ve výši 15,9 % ročně, a to společně s poplatky za služby spojené s vedením úvěrového účtu a poplatků vyúčtovaných za daný měsíc. Pro případ prodlení s úhradou jakékoliv splátky úvěru, úroku z úvěru či poplatku, byl žalovaný povinen platit z nesplacených částek také úrok z prodlení a náklady spojené se správou úvěru, tj. smluvní pokutu za prodlení a další poplatky. Vzhledem k tomu, že žalovaný úvěr neplatil řádně a včas ani přes opakované výzvy právní předchůdkyně žalobkyně, využila právní předchůdkyně žalobkyně svého oprávnění a úvěr s účinnosti ke dni 2. 10. 2019 zesplatnila. O této skutečnosti byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 2. 10. 2019, ve kterém byl rovněž vyzván k úhradě svého dluhu. Dlužná částka nebyla ze strany žalovaného uhrazena. Předmětná pohledávka byla následně ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 26. 11. 2019, a to s účinností ke dni 1. 12. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem, který byl žalovanému odeslán doporučeně dne 27. 12. 2019, i přesto svůj dluh dále neplatil. Žalobkyně tak požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 369 858,95 Kč a poplatku ve výši 4 300,29 Kč a dále požaduje zaplacení úroku z prodlení v kapitalizované výši ke dni postoupení pohledávky 6 369,92 Kč, a také úroky z úvěru ve výši 15,90 % ročně z částky 9 548,20 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení, úroky z úvěru ve výši 15,90 % ročně z částky 360 310,75 Kč od 2. 12. 2019 a zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 374 159,24 Kč od 2. 12. 2019 do zaplacení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby. Na výzvu soudu pak žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně jako poskytovatel úvěru, splnila svou zákonnou povinnost ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného, které získala při zpracovávání žádosti žalovaného o poskytnutí úvěrového produktu, v rámci něhož byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry. S ohledem na informace, které žalovaný uvedl při žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, zejména výši jeho příjmu, dospěla právní předchůdkyně žalobkyně k názoru, že schopnost žalovaného splácet tento úvěr je dostatečná. Dále sdělila, že žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 350 000 Kč, a to v pravidelných 108 měsíčních splátkách ve výši 6 218 Kč, splatných vždy 20. dni kalendářního měsíce vyjma první splátky splatné 22. 10. 2018. Žalovaný na předmětnou pohledávku za dobu trvání smluvního vztahu uhradil celkem částku 60 490,90 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 25. 11. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 12. 12. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů, a to listinami označenými jako žádost o poskytnutí úvěrového produktu ze dne 3. 9. 2018, záznam o poskytnutí a vysvětlení předsmluvních informací ze dne 4. 9. 2018, smlouva o úvěru ze dne 4. 9. 2018, posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 1. 9. 2018, ceník právní předchůdkyně žalobkyně, výpis z interního systému právní předchůdkyně žalobkyně (podklady pre súdne konanie), poslední výzva k úhradě dlužné částky ze dne 30. 8. 2019, rozhodnutí o okamžité splatnosti celkového dluhu ze dne 2. 10. 2019, výpis z osobního účtu žalovaného za období 9/2017-9/2018, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 26. 11. 2019 vč. přílohy č. 1 (seznam postoupených pohledávek) a přílohy č. 7 (potvrzení o zaplacení kupní ceny), dohoda o úplatě ze dne 29. 11. 2019, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 12. 2019 včetně podacího lístku ze dne 27. 12. 2019, předžalobní výzva ze dne 7. 1. 2020 včetně podacího lístku ze dne 8. 1. 2020. Na základě provedeného dokazování učinil soud skutkový závěr spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako smlouva o úvěru se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému k dispozici peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč, vedeném na úvěrovém účtu č. bankovní účet a žalovaný se naopak zavázal úvěr splatit nejpozději do 20. 9. 2027 formou pravidelných měsíčních 108 splátek ve výši 6 218 Kč, přičemž poslední splátka bude ve výši 3 210 Kč. V dohodnuté době měl žalovaný poskytnuté finanční prostředky vrátit a zaplatit z nich dohodnuté úroky ve výši 15,9 % ročně a dále zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně ceny za poskytnuté služby uvedené v bodě 4.2 smlouvy. Žalovaný svůj závazek z uvedené dohody neplnil, když ke dni 30. 8. 2019 byl vyzván k úhradě dluhu ve výši 21 101 Kč, tuto však nesplnil, a proto právní předchůdkyně žalobkyně dopisem ze dne 2. 10. 2019 zesplatnila celkový dluh vyčíslený ve výši 364 976 Kč. Žalovaný na předmětnou pohledávku za dobu trvání smluvního vztahu uhradil celkem 60 490,90 Kč Smlouvou ze dne 26. 11. 2019 došlo k postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 27. 12. 2019. Předžalobní upomínka byla vyhotovena dne 7. 1. 2020, odeslána 8. 1. 2020, ve které byl žalovaný vyzván ke splnění svého dluhu nejpozději ve lhůtě do 17. 1. 2020.
5. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
10. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
11. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
12. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdkyně žalobkyně si měla rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdkyně byla povinna postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ).
13. V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána dostatečně, a to jen na základě informací sepsaných žalovaným o jeho příjmu, které byly ověřeny výpisem z účtu žalovaného a dále nahlédnutím do registru dlužníků. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného za období 9/2017-9/2018 vyplývá, že žalovaný hospodařil se záporným nebo nulovým zůstatkem na účtu ke konci každého kalendářního měsíce, z čehož vyplývá, že neměl žádné volné finanční prostředky ke splácení poskytnutého úvěru. Žalobkyně netvrdila, tím méně prokázala, konkrétní příjmy a konkrétní výdaje žalovaného, aby byla schopna posoudit schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Dle názoru soudu argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Z těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 4. 9. 2018 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla dle smlouvy ze dne 4. 9. 2018 žalovanému peněžní prostředky ve výši 350 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 60 490,90 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 289 509,10 Kč, a to na základě plnění poskytnutého bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalovaného na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky ze smlouvy vázán. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky prokazatelně až předžalobní výzvou ze dne 7. 1. 2020, která mu byla doručována prostřednictvím České pošty dne 8. 1. 2020. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 13. 1. 2020. Žalobkyně žalovanému v této výzvě stanovila lhůtu nejpozději do 17. 1. 2020. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 289 509,10 Kč dne 18. 1. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 10 % ročně od 18. 1. 2020 do zaplacení, jak stanoví vládní nařízení č. 351/2013 Sb. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 soud kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem co do jistiny vč. příslušenství 376 841,41 Kč (289 509,10 Kč + 87 332,31 Kč), tj. úspěch ve výši 55 %, zatímco částka představující zbývající část jistiny a příslušenství, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí po kapitalizaci částku 306 067,33 Kč (84 650,14 Kč + 6 369,92 Kč + 4 771 Kč + 180 030 Kč + 4 711 Kč + 25 535,27 Kč), tj. neúspěch 45 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak představuje 10 %. Žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. vzniklo právo na náhradu jí účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 10 %.
17. Tyto celkové náklady jsou přitom představovány jednak zaplaceným soudním poplatkem ve výši 18 708 Kč a jednak částkou 36 736 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 29 460 Kč jako odměnou dle § 7 bodu 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu předžalobní výzvy a sepisu žaloby dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. , dále 900 Kč jako tři režijní paušály po 300 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 13 odst. 1 , 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. , to vše pak včetně 21% DPH (počítáno ze základu 30 360 Kč) ve výši 6 376 Kč. Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 10 % z částky 55 444 Kč, tj. částku 5 544,40 Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
18. Za úkon právní služby ze dne 20. 12. 2021, 14. 7. 2022, 10. 11. 2022 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko zaslala listinné důkazy nebo doplnila skutková tvrzení, která měla být obsažena již v podané žalobě.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.