Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
20 C 74/2022-68
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 56 347 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 640 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 11. 2. 2022, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil částku 29 563 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 203,00 Kč ročně od 8. 9. 2021 do 10. 2. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 563 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, částku 8 144,94 Kč a úrok ve výši 59,86 % p.a z částky 40 819,00 Kč od 8. 9. 2021 do 1. 10. 2021 ve výši 1 569,12 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a z částky 40 819,00 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 8. 9. 2021 dosáhne částky 122 515,00 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 18 640 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně z této částky od 11. 2. 2022, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil částku 29 563 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 203,00 Kč ročně od 8. 9. 2021 do 10. 2. 2022, se zákonným úrokem z prodlení z částky 29 563 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, částku 8 144,94 Kč a úrok ve výši 59,86 % p.a z částky 40 819,00 Kč od 8. 9. 2021 do 1. 10. 2021 ve výši 1 569,12 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a z částky 40 819,00 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 8. 9. 2021 dosáhne částky 122 515,00 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 56 347 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 47 000 Kč, když žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 59,86% ročně uhradit v 36 měsíčních splátkách ve výši 2 836 Kč. Žalovaný za celou dobu uhradil pouze 28 360 Kč, a proto žalobkyně předmětný úvěr zesplatnila. Po zesplatnění představuje dlužná částka žalovaného pohledávku ve výši 48 203 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 48 203 Kč ve výši 8,5% ročně od 8. 9. 2021 do zaplacení (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 40 819 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 5 986,31 Kč, smluvní pokutě ve výši 8 144,94 Kč a úroku ve výši 59,86 % p.a z částky 40 819 Kč od 8. 9. 2021 do 1. 10. 2021 ve výši 1 569,12 Kč, úrok ve výši 8,5 % p.a z částky 40 819 Kč od 2. 10. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 8. 9. 2021 dosáhne částky 122 515 Kč a zákonných úroků z prodlení. Žalobkyně rovněž uvedla, že zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr, a to z dokladů, které ji předložil žalovaný a lustrací žalovaného v systémech SOLUS, NRKI a ISIR.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením předložila žalobkyně, a zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně s žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku podepsala smlouvu o úvěru číslo ze dne datum, když žalovanému zaslala dne 31. 7. 2020 oznámení o schválení úvěru ze dne datum včetně splátkového kalendáře. Před podpisem smlouvy měl žalovaný k dispozici předsmluvní formulář. Žalobkyně upozornila žalovaného dopisy ze dne 3. 8. 2021 a ze dne 3. 9. 2021, že může dojít k zesplatnění celého úvěru a následně tento úvěr zesplatnila, o čemž byl žalovaný informován oznámením o zesplatnění a výzvou k okamžitému zaplacení ze dne 6. 9. 2021. Z výpisu nebankovních registru klientských informací NRKI soud zjistil, že skóre CBS činilo 241, to znamená kategorie I., nízké skóre, vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně zamítán. Z ověření v registru solus soud zjistil, že žalovaný záznam nemá. Před podpisem na dálku žalovaný žalobkyni zaslal kopii občanského a řidičského průkazu.
4. Před podpisem smlouvy žalovaný vyplnil formulář, ve kterém uvedl, že je starobní důchodce, jehož důchod činí 12 925 Kč měsíčně, za bydlení hradí 2 603 Kč, žalobkyně současně uvedla, že životní minimum v té době bylo 3 860 Kč, další příjmy ani výdaje neuvedl. Dále uvedl, že je svobodný a žije u rodičů.
5. Z karty klienta ke smlouvě číslo (číslo) soud zjistil, že dne 28. 7. 2020 byla žalovanému vyplacena částka 47 000 Kč, když žalovaný v období od 3. 9. 2020 do 3. 6. 2021 uhradil celkem 28 360 Kč.
6. Z prohlášení klienta soud zjistil, že žalovaný prostřednictvím komunikace na dálku podepsal základní informace o úvěru a další prohlášení, mimo jiné, že uvedl pravdivě informace.
7. Z přehledu transakcí u jméno příjmení příjmení soud zjistil, že starobní důchod žalovaného činí 12 925 Kč.
8. Z pracovní smlouvy ze dne datum soud zjistil, že žalovaný, až poté, co uzavřel smlouvu, byl zaměstnán jako obsluha anonymizována dvě slova ve právnická osoba anonymizována dvě slova ve obec, a to na dobu neurčitou a dále z oznámení obec správy sociálního zabezpečení ze dne 4. 1. 2021 soud zjistil, že důchod žalovaného se zvedá na částku 13 655 Kč měsíčně.
9. Z výpisu z účtu žalovaného vedeného u jméno příjmení příjmení, z dubna 2020 soud zjistil, že na účet žalovanému přišel důchod ve výši 12 925 Kč. Jeho počáteční zůstatek byl - 14 787,83 Kč a konečný zůstatek byl - 14 759 Kč.
10. Z předžalobní výzvy ze dne 14. 2. 2022, která byla stejného data odeslána, soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení částky 116 913 Kč a smluvní pokuty a úroku z prodlení.
1. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o úvěru číslo ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem dne 28. 7. 2020 žalovanému peněžní prostředky ve výši 47 000 Kč.
1. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
1. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
1. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
1. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde je záznam, že klient přestavuje vysoké riziko, kdy úvěr je výrazněji limitován výši vyplacené částky, případně je rovnou zamítán. Žalovaný vyplnil rovněž listinu ohledně hodnocení bonity klienta, předložil výpis z účtu, ze kterého se bylo prokázáno, že jeho finanční situace není dobrá, když jak jeho počáteční zůstatek tak konečný činil cca -14 tis. Kč. Žalovaný uvedl, že má důchod ve výši 12 925 Kč, za bydlení vydá 2 603 Kč měsíčně a životní minimum v té době činilo 3 860 Kč. Dále uvedl, že bydlí s rodiči. Jiné výdaje ani příjmy neuvedl. Přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je myšlenkový postup, který musí být přezkoumatelný a údaje poskytnuté spotřebitelem musí být ve smyslu shora citované judikatury doloženy objektivními podklady, kdy je potřeba zkoumat nejen příjmy spotřebitele, ale také jeho výdaje, tedy zda je skutečně schopen předmětný úvěr splácet a nelze se pouze bezmyšlenkovitě spoléhat na údaje, které jsou klientem uvedeny.
1. Pokud jde o příjmy spotřebitele, bylo prokázáno, že žalovanému je vyplácen důchod ve výši 12 925 Kč. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli relevantně prověřovány. Soudu sice byl předložen výpis z účtu, ale z něj žádné pravidelné výdaje nebyly zjistitelné a žalobkyně sama žalovaného hodnotila jako rizikového klienta. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila, jakým konkrétním způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného, když ty nebyly nijak prokazovány. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí s rodiči, kdy hradí 2 603 Kč měsíčně, což je částka poměrně nízká. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 860 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o jeho konkrétních pravidelných výdajích. Soud dále považuje rovněž za vysoce nepravděpodobné, aby žalovaný neměl vyjma bydlení žádné další výdaje. Tyto skutečnosti podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalovaného. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila. Soudu pouze předložila pracovní smlouvu a oznámení o zvýšení důchodu, když však tyto dvě listiny nemohly mít na posouzení úvěruschopnosti žalovaného vliv, když byly datovány až po poskytnutí úvěru.
1. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 36 měsíců splátky ve výši po 2 836 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána, a to s kladným výsledkem. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
1. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou, jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 47 000 Kč a žalovaný na tuto částku uhradil 28 360 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na částku 18 640 Kč.
1. Žalobkyně požadovala dále úroky z prodlení od 8. 9. 2021 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého měl žalovaný plnit na základě výzvy k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovené ve výzvě ze dne 7. 2. 2022. Tato výzva byla žalovanému v souladu s § 573 o. z. doručena dne 10. 2. 2022, tedy první den prodlení žalovaného nastal dne 11. 2. 2022. Žalobkyni tak vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení z 18 640 Kč ve výši 11,75 % ročně od 11. 2. 2022 do zaplacení.
1. Zbývající část soud zamítl, když se jednalo o požadavky plynoucí z absolutně neplatné smlouvy.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný (po započtení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku), ze spisu se však nepodává, že by mu náklady řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.