Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 369/2022-56
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
s datovou schránkou p9perxf
pro zaplacení 24 310 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 350 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.
II. Co do částky 11 310 Kč se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 392 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 13 000 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně 1 350 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek. II. Co do částky 11 310 Kč se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právní zástupkyně žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení 392 Kč, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení ve výrocích I. a II. shora uvedeného plnění z titulu úvěrové smlouvy číslo ze dne datum, sjednané pro jistinu 13 000 Kč, navýšenou o poplatek 4 810 Kč a smluvní pokutu 6 500 Kč, když žalovaný úvěr nesplatil v dohodnuté splatnosti 28 dní. Žalobkyně výslovně uvedla, že úvěruschopnost s kladným výsledkem zkoumala, a to výpisem z databází EUCB nebo CRIF.
2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, písemnost mu byla doručena do jeho datové schránky – náhradním doručením.
3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Dle registru obyvatel č. l. 9 sice žalovaný od dubna 2021 má trvalý pobyt v obec, dle insolvenčního návrhu č. l. 37 však jako korespondenční adresu v závěru roku 2021 uváděl i přesto ulice a číslo v obec, a proto soud k vyslovení místní nepříslušnosti nepřistupoval. Žalobkyně předložila úvěrovou smlouvu o délce 17 stran, podepisovanou žalovaným prostřednictvím SMS kódu. Dle ní byla poskytnuta jistina 13 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit po pouhých 28 dnech navýšenou o 2 405 Kč, jinak se navyšuje o 4 810 Kč (smluvní pokuta je však současně upravena v jiné pasáži). I při řádném splacení tak úroková sazba činí 809 % p. a. a je tak zřejmé, že takové ujednání by po právní stránce neobstálo, stejně jako kumulace smluvní pokuty 6 500 Kč se sankčním navýšením poplatku, čímž je zjevně obcházeno omezení § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. Soud se však v prvé řadě zabýval splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost, což se pro výsledek řízení ukázalo být rozhodujícím a obsahem úvěrové smlouvy se tak bude blíže zabývat až v následném trestním oznámení pro podezření z přečinu lichvy. Žalobkyně prokázala, že jednala se žalovaným, neboť disponuje fotografií žalovaného a jeho číslo obč. průkazu (č. l. 26). Poskytnutí jistiny 13 000 Kč žalobkyně prokázala výpisem č. l. 25 na účet žalovaného č. bankovní účet dnem datum. Výpisem z tohoto účtu č. bankovní účet za listopad 2019 (č. l. 27) žalobkyně prokázala, že žalovaný vzhledem ke svému příjmu od právnická osoba, 22 tis. Kč, excesivně sázel u právnická osoba, a. s., dále splácel nejméně dva úvěry a jeden konsolidační úvěr refinancoval (platba„ příjmení jméno příjmení“ 70 000 Kč. Takové zjištění je pro posuzování úvěruschopnosti doslova alarmující a žalobkyně soudu nesdělila, jaké závěry z takové listin y vyvozovala (což však výsledek řízení nemohlo ovlivnit). Soudu není zřejmé, proč žalobkyně disponuje a předložila výpis právě za listopad 2019, není vyloučeno, že se žalovaným o úvěru jednala již v této době. To však soud v podrobnostech ponechá na jiném řízení. Žalobkyně předložila výpis EUCB č. l. 29, z nějž vyplývá, že žalovaný ke dni poskytnutí předmětného úvěru čerpal úvěr od příjmení credit ve výši 61 000 Kč a průměrná měsíční splátka činila 70 352 Kč. Opět jde o údaj, který si přinejmenším zasluhuje bližší šetření, či přinejmenším vysvětlení věřitele, jak s ním při zkoumání úvěruschopnosti zacházel. Emailem č. l. 30 žalobkyně prokázala, že dne datum její právní zástupkyně žalovaného upomínala, emailem č. l. 31 ze dne datum pak prokázala, že se pokoušela od žalovaného získat uznání závazku. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 32) vypracování jednoduché předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. o. s. ř. do dispoziční sféry žalované.
4. K osobě žalovaného soud dále z výpisu řízení č. l. 36 zjistil, že již dvakráte podával návrh na oddlužení ke zdejšímu insolvenčnímu soudu, v roce 2020 však až po načerpání předmětného úvěru. Pro posouzení zkoumání úvěruschopnosti to tak nemělo bezprostřední význam, pro rozhodnutí o pariční lhůtě lze však konstatovat, že žalovaný je předlužen a mimo jiné čelí pohledávce od právnická osoba ve výši nejméně 72 tis. Kč, kde soud rovněž pravidelně shledává lichevní podmínky úvěru. Vedle toho měl žalovaný pohledávky u dalších věřitelů ve výši přes 400 tis. Kč. Žalobkyní tvrzená lustrace u„ EUCB“ pravděpodobně obnáší výstup od„ European United Credit Bureau“, která dle své veřejně přístupné webové prezentace čerpá informace od 14 institucionálních věřitelů (soudu relativně neznámých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, včetně žalobkyně, právnická osoba, právnická osoba či právnická osoba). Výčet těchto společností však v žádném případě nepostihuje celé portfolio poskytovatelů nebankovních spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně dále tvrdila lustraci skrze“ CRIF“, tedy zřejmě Czech Credit Bureau, která dle své veřejně dostupné webové prezentace uvádí ve svém portfoliu dostupných databází jak CNCB, tak dokonce i CBCB. Z listin y č. l. 29 však soud není schopen vyčíst údaje, které by bylo možno bez dalšího smysluplně interpretovat, proto si vyžádal výstupy přímo z podkladových databází. Z těchto důvodů soud učinil dotaz na Centrální evidenci exekucí a vyžádal si výpisy CBCB a CNCB. Dle Exekutorské komory ČR žalovaný překvapivě žádnou exekuci ke dni datum neměl (č. l. 41), což svědčí o tom, že se i nadále snaží exekuci předejít – pravděpodobně však bohužel právě čerpáním dalších úvěrů, resp. právně nezpůsobilými pokusy o oddlužení.
5. Dle výpisu CBCB (č. l. 44) žalovaný několikrát navyšoval úvěr od právnická osoba Poprvé čerpal v dubnu 2019 jistinu 150 000 Kč, v květnu 2019 úvěr refinancoval úvěrem s jistinou 240 000 Kč, v srpnu 2019 úvěr opět refinancoval úvěrem s jistinou 271 173 Kč a konečně v listopadu 2019 úvěr opět refinancoval úvěrem s jistinou 371 382 Kč (který je od ledna 2021 zesplatněn). V průběhu této úvěrové anabáze čerpal v září 2019 úvěr od právnická osoba, s jistinou 30 000 Kč, který po dvou měsících doplatil právě v listopadu 2019. Již však nedoplatil revolvingový úvěr od právnická osoba, ze září 2019 s úvěrovým rámcem 20 000 Kč, který zřejmě vyčerpal velmi záhy, neboť již v prosinci 2020 měl úvěr nepovoleně přečerpán a nacházel se tři měsíce v prodlení (dál historie úvěru nebyla poskytnuta). Obdobně nebyl doplacen ani podstatně starší revolvingový úvěr od právnická osoba, s rámcem 30 000 Kč, kde se žalovaný rovněž v prosinci 2020 již nacházel ve stavu přečerpání a téměř čtyři měsíce v prodlení (ani zde úvěrová historie dále nesahá).
6. Dle výpisu CNCB (č. l. 49) žalovaný v době poskytnutí předmětného úvěru nepochybně měl několik předchozích závazků. V květnu 2020 čerpal revolvingový úvěr od právnická osoba, s jistinou 20 000 Kč, nejpozději v prosinci 2020 již byl úvěr přečerpán o celých 15 000 Kč a žalovaný byl téměř pět měsíců v prodlení (u všech následujících úvěrů opět platí, že data jsou dostupná nejdále k prosinci 2020, pro dostupnost starších dat by soud musel žádat podrobný, mimořádný výpis). V červnu 2020 čerpal revolvingový úvěr od právnická osoba, s jistinou 5 000 Kč, nejpozději v prosinci 2020 již byl úvěr přečerpán o 3 811 Kč a žalovaný byl téměř pět měsíců v prodlení. V květnu 2020 žalovaný čerpal úvěr od právnická osoba, s jistinou 9 000 Kč, který v prosinci 2020 již na dlužném zůstatku činil 14 565 Kč a žalovaný byl téměř pět měsíců v prodlení. V červnu 2020 žalovaný čerpal úvěr od právnická osoba, s jistinou 5 000 Kč, který v prosinci 2020 již na dlužném zůstatku činil 6 602 Kč a žalovaný byl přes tři měsíce v prodlení. K úvěru z datum od právnická osoba, již soud v tomto řízení nepřihlíží, neboť byl čerpán po předmětném úvěru.
7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku (tj. že žalovaný dosud na úvěr ničeho neuhradil) ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti bylo třeba i před datum zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb. ). Od datum je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně.
9. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení. Právní předchůdce žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, rostoucí výší poskytované jistiny a jejího požadovaného navýšení.
10. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné, když tvrzenou lustraci v CRIF žalobkyně ani předkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, příjmení či příjmení, s nimiž však měla žalobkyně (přinejmenším prostřednictvím služby CRIF, kterou sama tvrdí) také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků. Náklady ověření stavu databází se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý poplatek za úvěr (který však zjevně představuje především úrokovou odměnu věřitele). Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe v době poskytování zápůjček, když soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let, resp. nejpozději k prosinci 2020). Od dubna 2021 již zdejší soud není s ohledem na formální trvalý pobyt žalovaného v obec (č. l. 9) obecným soudem žalovaného, není tak jisté, že žalovaný dosud žádné exekuci nečelí, jak vyplývalo z příjmení ještě ke dni datum (č. l. 41). V opačném případě žalovaný zřejmě pokračuje v neudržitelném (a pravděpodobně trestně postižitelném) jednání, kde k oddálení exekučního vymáhání čerpá další a další úvěry od společností, které majetkové a závazkové poměry dlužníků neprověřují řádně – tak jako to neudělala žalobkyně.
11. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, předložila lustraci EUCB, nikoliv však již od CRIF. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu.
12. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, nemluvě o excesivním navýšení jistiny o úrok v řádu stovek procent ročně (i při řádném splácení!), čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, že neověřila existující finanční závazky žalovaného, ani cokoliv dalšího nad rámec historického výpisu z účtu, resp. když i dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu) – výpis z účtu č. l. 27 i lustrace EUCB č. l. 29 měly žalovaného z poskytnutí úvěru zcela zjevně diskvalifikovat bez dalšího. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat (byť v jiných, podstatně křiklavějších a zřetězených případech, tak již sám učinil). Ostatně žalobkyně má o dalších závazcích a okolnostech splácení zřejmě dostatek informací (když tvrdí přístup k informacím CRIF, která by měla mít v souhrnu ještě více informací, než má soud z výpisů CNCB a CBCB).
13. V projednávaném případě žalobkyně neprokázala, že by kontrolovala informace od CRIF, natož z jakých údajů při posuzování bonity žalovaného vycházela. Dle zjištění soudu byl stav finančních závazků žalovaného doslova katastrofální již v červenci 2020, kdy se dostával do prodlení se splatností některých čerpaných spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně přitom výpisem č. l. 29 deklarovala znalost přinejmenším jednoho z nich, přičemž pokud lze tyto údaje interpretovat z obecné tabulky, žalovaný měl v daném měsíci splatit 70 tis. Kč, což je skutečně alarmující údaj, doslova volající po bližším zkoumání jeho poměrů. Nadto z výpisu z účtu č. l. 27 z listopadu předchozího roku vyplývá, že již tehdy se žalovaný ocitnul na šikmé ploše rozvinuté (nebo přinejmenším teprve se rozvíjející) hráčské závislosti, projevující se sázením částek, blížící se v daném měsíci příjmu z pracovní činnosti (dělníka). Ještě podstatnější je však údaj o existujících úvěrech žalovaného (dvě splátky v celkové výši přes 3 tis. Kč a čerpání jiného úvěru (s přívlastkem„ konsolidační“) částkou 70 000 Kč. Ostatně žalovaný je právní laik a není vyloučeno, že žalovaný čerpání dalšího úvěru považuje za přijatelné jednání v rámci prevence exekučního vymáhání (byť dvěma žádostmi o oddlužení již projevil značnou míru reflexe problému). Existence předchozích závazků sice úvěruschopnost nevylučuje, zakládá to však potřebu zkoumat i zamýšlený účel úvěru a jeho proporcionalitu k poměrům a základním potřebám dlužníka. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. S ohledem na výši celkem splatných částek (s ohledem na značné navýšení jistiny nelze vycházet z jistiny, ale až z částky, kterou má dlužník reálně uhradit) je zřejmé, že posouzení dlužníka mělo být pečlivé, a to již proto, že žalovaný již měl jiný závazek s měsíční splátkou v takové výši, že byl existenčně závislý na jiném příjmu. Poskytnutý úvěr však zjevně nebyl způsobilý refinancovat závazky žalovaného, neboť byl splatný ve 28 dnech. V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. V tomto případě se projevila její shovívavost (či spíše ziskuchtivost) k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Soud tak již ex post nemůže přezkoumat ani další parametry (příjmy a jejich perspektivnost, životní výdaje, souhrn závazků atd.) ekonomické situace žalovaného, bez nichž nebylo možno žalovaného považovat za klienta, schopného ani ochotného uhradit takto nákladný krátkodobý úvěr. Vůle hradit závazek se splatností 28 dnů při navýšení v řádu stovek procent ročně s vyhlídkou na násobně vyšší smluvní sankce, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy aplikaci dispozice § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu (tedy bez dalšího upřesnění) nemohl poskytnout (nemluvě o aspektu možné lichvy, pro který by takový úvěr neměl vůbec existovat). Žalovanému přitom účtovala nemalý úvěrový poplatek, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupovala takto lehkovážně. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího.
14. Soud se tak nemusel zabývat jinými aspekty úvěru, zejména excesivní smluvní pokutou (navýšení poplatku je zcela zjevně skrytou částí smluvní pokuty a nemůže žalobkyni opravňovat k požadavku na cokoliv nad hranici 6 500 Kč) a formou právního jednání, kdy v kontextu § 562 odst. 1 o. z. by bylo nutno žalobkyni vyzvat k prokázání podoby dokumentu, který žalovaný formou SMS podepisoval, když smlouva je zachycena na 17 stranách spisu a je tak nezbytné znát reálnou podobu webového rozhraní v okamžiku činění takové podpisu spotřebitelem, neboť předložený výpis není sám o sobě důkazem takové skutečnosti, ale spíše pouhým tvrzením, neboť jde o výstup z informačního systému žalobkyně na straně věřitele, který nemusí být shodný s uživatelským rozhraním/výstupem z pohledu dlužníka.
15. V daném případě lze s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. přiznat nárok pouze v rozsahu jistiny, a s odkazem na § 1970 tamtéž i na úrok z prodlení, který je sazbou v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a počátkem prodlení je rovněž důvodný (ve skutečnosti prodlení nastalo již okamžikem čerpání z absolutně neplatného závazku).
16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v rozsahu 58,09 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení (16,18 %). Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, po 300 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 100 Kč ve smyslu § 14b odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, se zasláním kvalifikované předžalobní výzvy a s podáním žalobního návrhu. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 973 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.
17. Pokud se týká podřazení úkonů právních služeb v řízení pod § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , lze uvést toliko, že takováto podání naplňují beze zbytku všechna kritéria dle § 14b odst. 1 tamtéž, když žaloba je podávána na ustáleném vzoru, který se od své předlohy odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohla být žaloba co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizována. Ostatně vzor je používán prakticky doslovně v dalších žalobách stejné žalobkyně a právního zástupce jen u zdejšího soudu (např. sp. zn. 21 C 291/2022 , 21 C 146/2022 , 12 C 214/2022 a 12 C 216/2022 ), když neměnný text s vyplněnými individualizovanými údaji lze vyplnit i proškolenou osobou bez právnického vzdělání, která formulářovou žalobou dále doplní o standardizované důkazní návrhy.
18. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že trvá energetická, inflační a uprchlická krize a žalovaný je masivně předlužen a jakákoliv částka nad hranici nezabavitelné částky by mohla vést k protiprávnímu jednání sama o sobě (zvýhodněním věřitele). Je také více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla. Ostatně žalobkyně nesplnila povinnost ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru a musí tak počítat s nejvýše postupnou vymahatelností jistiny, kterou nezodpovědně poskytla. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně roční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o„ nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a finančně nezodpovědné jednání žalovaného zjevně samo o žádného dobrodiní soudu nezasluhuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti se soudními exekutory, pokud již exekuci čelí od jiného soudu (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což výše splátky zřejmě umožňuje), aby se případně nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.