Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
42 C 238/2022-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 23 618 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 018 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 87,66 Kč za dobu od 21. 3. 2022 do 5. 4. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17 018 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 6 600 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33,99 Kč za dobu od 21. 3. 2022 do 5. 4. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 600 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 311,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 17 018 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 87,66 Kč za dobu od 21. 3. 2022 do 5. 4. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 17 018 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byl žalovaný povinen zaplatit částku 6 600 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 33,99 Kč za dobu od 21. 3. 2022 do 5. 4. 2022 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 600 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 311,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 23 618 Kč spolu s příslušenstvím tak, jak toto bylo specifikováno ve výroku rozsudku, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě úvěrové smlouvy, uzavřené mezi žalovaným a žalobkyní (dále i jen banka) dne 10. 5. 2021. K uzavření smlouvy přitom došlo prostřednictvím internetových stránek banky webová adresa v chráněném internetovém prostředí, které je přístupné jen na základě zvoleného hesla. Žalovaný jako zájemce o uzavření smlouvy vyplnil požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces, kdy na telefonní číslo žalovaného, jenž je součástí smlouvy o úvěru, byl zaslán podpisový SMS kód. V okamžiku, kdy žalovaný zadal tento kód na webové stránce webová adresa, byla uzavřena smlouva a následně byla odeslána na e-mailovou adresu žalovaného, která je rovněž součástí smlouvy, a to email. Následně pro ověření identity žalovaného tento musel zaplatit částku 1 Kč na bankovní účet žalobkyně. Pokud je bankovní účet veden na jméno, které se shoduje se jménem žadatele o úvěr, je následně na daný účet schválená výše úvěru převedena. Na základě této smlouvy tak byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 20 000 Kč, která byla převedena na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet, žalovaný se ve smlouvě zavázal k úhradě celé dlužné částky, dále poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč a poplatků za„ korunový odklad“,„ desetiprocentní odklad“, za online platbu, poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za SMS servis, poplatek za bezpečnou splátku, poplatek za expres výplatu, poplatek za výplatu v hotovosti, smluvní pokutu a jiné závazky, přičemž ujednání o těchto poplatcích byly součástí smlouvy. Celková výše bezúročného úvěru společně s poplatkem za jeho poskytnutí a ostatními sjednanými poplatky byla splatná jednorázově do 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalovaný si prodloužil dvakrát splatnost úvěru o 30 dní tzv. korunovým odkladem, kdy podle smlouvy uhradil ve dnech 16. 6. 2021 a 20. 7. 2021 vždy částku ve výši 1 Kč, dále si prodloužil splatnost úvěru o 30 dní tzv. desetiprocentním odkladem, kdy v souladu ze smlouvou uhradil dne 6. 9. 2021 částku ve výši 2 980 Kč. Žalovaný však neplnil své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou dlužné částky. V souladu s ujednáním ve smlouvě proto žalobkyně žalovanému za prodlení se splácením vyúčtovala ve dnech 16. 6. 2021, 26. 8. 2021, 13. 10. 2021 a 6. 1. 2022 účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 4 x 100 Kč a dále dne 19. 11. 2021 smluvní pokutu ve výši 600 Kč, vypočtenou podle smlouvy jako 3 % z nezaplacené jistiny úvěru. Žalovaný však ani poté na půjčku ničeho neuhradil, pročež žalobkyně ke dni sepsání žaloby eviduje pohledávku za žalovaným právě ve výši 23 618 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 19 999 Kč, z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč, z poplatku za prodloužení splatnosti„ korunovým odkladem“ ve výši 979 Kč, z poplatku za prodloužení splatnosti desetiprocentním odkladem ve výši 980 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 400 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 600 Kč. Dále žalobkyně na výzvu soudu doplnila, že posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalovaného tak, že zkoumala, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, a to prostřednictvím registrů NRKI; dále zjišťovala, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, zda tyto hradí a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Taktéž podrobila klienta důslednému credit scoringu, posuzovala jeho příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou rodinné postavení klienta, zejména vyživovací povinnosti, příjem partnera, případně další skutečnosti.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 14. 9. 2022 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále i jen o.s.ř. ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 3. 10. 2022 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.
4. Na základě provedeného dokazování soud vzal za prokázané následující skutečnosti: Z listin y nazvané Úvěrová smlouva č. ID číslo ze dne 10. 5. 2021, z Formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru z téhož dne a Sazebníku žalobkyně platného ke dni 8. 4. 2018 má soud za prokázáno, že žalobkyně a žalovaný se dne 10. 5. 2021 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč; žalovaný se zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit jednorázově do 9. 6. 2021 a to společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč; RPSN byla stanovena na 48,3 %, dále se žalovaný zavázal k úhradě poplatků za další sjednané služby, a to za desetiprocentní odklad, kdy platba pro případ prodloužení doby splatnosti úvěru (10 % z jistiny úvěru) měla činit 2 980 Kč a poplatek za desetiprocentní odklad pak 980 Kč, za korunový odklad, kdy platba pro případ prodloužení doby splatnosti úvěru měla činit 1 Kč a poplatek za korunový odklad pak 1 980 Kč, za Online platbu, pokud klient tuto možnost využije, poplatek za online platbu měl činit 1 % z převáděné finanční částky, dále se žalovaný zavázal, že za účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním zaplatí minimálně 100 Kč za měsíc vymáhání a v případě prodlení je povinen zaplatit i smluvní pokutu ve výši 3 % z jistiny úvěru, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení.
5. Listinami označenými jako úvěrová zpráva bez uvedení data a Potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 16. 9. 2022 je pak dále prokázáno, že žalovanému bylo v období od 11/ 2020 do 3/2021 odmítnuto celkem 23 žádostí o poskytnutí splátkového kontraktu, v roce 2020 pak 11 žádostí o nesplátkový kontrakt, v letech 2018 až 2020 měl žalovaný jeden kontokorentní úvěr, který byl zesplatněn pro jeho neplacení a v r. 2018 6 splátkových kontraktů, které byly již ukončeny; přitom žalovaný žalobkyni v rámci ověření bonity klienta uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost, je OSVČ s průměrným čistým příjmem ve výši 35 000 Kč, bez příjmů ostatních členů domácnosti, bez splátek jiným společnostem, s minimálními výdaji na bydlení ve výši 4 380 Kč.
6. Kopií občanského průkazu žalovaného a výpisem z běžného účtu žalovaného č. bankovní účet za období od 1. 8. 2018 do 31. 8. 2018, je pak prokázána totožnost žalovaného při uzavírání smlouvy, jakož i to, že v srpnu 2018 byl majitelem běžného účtu výše uvedeného čísla, na němž k 31. 8. 2018 činil zůstatek - 26,74 Kč, z tohoto výpisu nejsou patrné ani výdaje na bydlení ani pravidelný příjem žalovaného.
7. Z listin y nazvané Opis výpisu proplacení smlouvy ze dne 10. 5. 2021 je dále prokázáno, že tohoto dne byla na bankovní účet žalovaného č. bankovní účet poukázána ze strany banky částka 20 000 Kč.
8. Z listin y nazvané Výpis čerpání, splátek a úhrad ke smlouvě číslo ke dni 5. 4. 2022 má soud v řízení za prokázáno, že žalovaný za celou dobu uhradil toliko dne 2 982 Kč.
9. Z listin y nazvané Předžalobní výzva k plnění ze dne 18. 2. 2022 a z připojeného poštovního podacího archu ze dne 21. 2. 2022, má soud za to, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 23 618 Kč, a to do 30 dnů ode dne sepsání výzvy s upozorněním, že v opačném případě se žalobkyně obrátí na soud.
10. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Žalobkyně přitom byla soudem vyzvána písemnou formou, aby předložila soudu listinné důkazy, dokládající její tvrzení o posuzování úvěruschopnosti žalovaného, na tuto výzvu soudu reagovala právě předložením shora provedených důkazů v podobě úvěrové zprávy bez uvedení data a potvrzení o provedení ověření bonity klienta ze dne 16. 9. 2022.
11. Na základě výše uvedených zjištěných skutečností učinil soud skutkový závěr, že žalobkyně a žalovaný se dne 10. 5. 2021 dohodli na tom, že žalobkyně poskytne žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, které vyplatila na účet žalovaného č. bankovní účet; žalovaný se naopak zavázal poskytnutou částku žalobkyni vrátit jednorázově do 9. 6. 2021 a to společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 660 Kč; RPSN byla stanovena na 48,3 %, dále se žalovaný zavázal k úhradě poplatků za další sjednané služby, a to za desetiprocentní odklad, kdy platba pro případ prodloužení doby splatnosti úvěru (10 % z jistiny úvěru) měla činit 2 980 Kč a poplatek za desetiprocentní odklad pak 980 Kč, za korunový odklad, kdy platba pro případ prodloužení doby splatnosti úvěru měla činit 1 Kč a poplatek za korunový odklad pak 1 980 Kč, za Online platbu, pokud klient tuto možnost využije, poplatek za online platbu měl činit 1 % z převáděné finanční částky, dále se žalovaný zavázal, že za účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním zaplatí minimálně 100 Kč za měsíc vymáhání a v případě prodlení je povinen zaplatit i smluvní pokutu ve výši 3 % z jistiny úvěru, maximálně však 0,1% denně z dlužné částky a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný přitom žalobkyni uhradil pouze 2 982 Kč. Při uzavírání úvěrové smlouvy žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila nedostatečně, když pouze zkoumala, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, konečně měla k dispozici i zcela neaktuální výpis z běžného účtu žalovaného, z něhož vyplývalo, že necelé dva roky před uzavřením smlouvy o úvěru byl na tomto v mínusovém zůstatku, z tohoto výpisu nejsou patrné ani výdaje na bydlení ani pravidelný příjem žalovaného.
12. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
13. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni 10. 5. 2021, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
14. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
15. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
16. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti a je na místě jí částečně vyhovět, avšak z jiných právních důvodů, než tvrdila žalobkyně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli (kdy sice žalovaný byl podle sdělení osobou samostatně výdělečně činnou, avšak z obsahu samotné úvěrové smlouvy je jednoznačně zřejmé, že tuto uzavíral mimo svou podnikatelskou činnost, uvedl svoje rodné číslo a bydliště, nikoli IČO a sídlo podnikání) byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. . V daném konkrétním případě však žalobkyně výslovně tvrdila na výzvu soudu, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze v tom směru, zda žadatel o úvěr má u dalších společností jiné úvěry a zda tyto platí, a to prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, dále měla zjišťovat, zda v případě, že již nějaké jiné závazky má, zda tyto hradí a to prostřednictvím registru SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku, konečně pak podrobila žalovaného credit scoringu, posuzovala jeho příjmovou a výdajovou stránku, a měla k dispozici jeho naprosto neaktuální výpis z bankovního účtu. Dle názoru soudu však tato argumentace žalobkyně nemůže v řízení obstát. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. 27 Co 221/2019 ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě žalobkyně ani netvrdila, že by vycházela ze skutečně zjištěných příjmových a výdajových poměrů žalovaného, z doložených listin pak ani nevyplývá, že by se žalobkyně jakkoliv dotazovala na jeho osobní poměry, na to kde bydlí a jaké výdaje na bydlení má, jaký je jeho skutečný příjem z podnikatelské činnosti. Dle názoru soudu však pro řádné ověření úvěruschopnosti nemohou stačit pouze data vycházející z jakýchkoliv statistických modelů, navíc za situace, když žalovaný bance předložil zcela neaktuální výpis ze svého běžného účtu, z něhož navíc vyplývá, že tento v době pořizování výpisu neměl na tomto vůbec žádné finanční prostředky. Ze všech těchto důvodů má proto soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Tento nedostatek ze strany žalobkyně při uzavírání smlouvy pak má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
18. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 20 000 Kč, žalovaný ji doposud vrátil částku 2 982 Kč a s ohledem na tuto skutečnost tak nadále žalobkyni dluží na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 17 018 Kč (20 000 Kč – 2 982 Kč), když není možno žalobkyni přiznat další nároky z titulu neplatné smlouvy. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovaného, aby ji žalobkyni uhradil. Žalobkyně přitom vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem odeslaným žalovanému dne 21. 2. 2022, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j. 15 Co 128/2019 -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 24. 2. 2022. Od této chvíle běžela ve smyslu § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , žalovanému lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. 32 Cdo 2484/2012 , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k § 1958 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721 –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 7. 3. 2022. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 8. 3. 2022 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , do prodlení a žalobkyně by měla právo i na úrok z prodlení z této části. Žalobkyně však požadovala tento zákonný úrok z prodlení až od 21. 3. 2022, kdy s ohledem na jí učiněnou kapitalizaci úroku ke dni 5. 4. 2022, z částky 17 018 Kč činí tento zákonný úrok za tuto dobu právě přiznaných 87,66 Kč a dále byl přiznán zákonný úrok od 6. 4. 2022 do zaplacení z částky 17 018 Kč, a to v žalobou požadované výši 11,75 %, která odpovídá úrokové sazbě stanovené vládním nařízením č. 351/2013 Sb. pro první den prodlení. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.
19. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalovaného, pro který soud nemohl zjistit jeho přiměřené možnosti pro splácení dluhu ve smyslu § 87 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.
20. Výrok o nákladech řízení pak má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 17 018 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015 a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 1 287,57 (87,66 Kč + 1 199,91 Kč), takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 18 305,57 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 72 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 25 435,13 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 28 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 44 % a žalobkyni proto ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. vzniklo právo na náhradu 44 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. 120/2014 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 6. 4. 2022, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na listin y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j. 51 Co 263/2014 – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu § 14b odst. 1 písm. b) advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu § 14b odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. 120/2014 Sb. účinné od 1. 7. 2014.
21. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 5 252,60 Kč, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 945 Kč a z nákladů právního zastoupení ve výši 4 307,60 Kč mající oporu ve vyhl. č. 177/1996 Sb. (tvořené částkou 900 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 2 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 300 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, částkou 2 060 Kč jako odměnou dle § 7 bod 5 , § 8 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za jeden tři žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci v podobě sepisu podání ze dne 21. 9. 2022 učiněného na výzvu soudu, částkou 300 Kč jako jedním režijním paušálem po 300 Kč za tento jeden žalobkyni účelně poskytnutý úkon právní pomoci dle § 13 odst. 1 , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 44 % těchto nákladů, tedy částku 2 311,10 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.