Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 300/2021-77
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 38 789 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 484 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 12. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 12 299 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 32 783 Kč od 25. 5. 2021 do 11. 11. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 299 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení, částku ve výši 6 006,77 Kč, úrok ve výši 59,84 % ročně z částky 25 782,54 Kč od 25. 5. 2021 do 15. 6. 2021 ve výši 908,38 Kč, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 25 782,54 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 5. 2021 dosáhne částky 70 372,00 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 484 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 12. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 12 299 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 32 783 Kč od 25. 5. 2021 do 11. 11. 2021 a se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 299 Kč od 12. 11. 2021 do zaplacení, částku ve výši 6 006,77 Kč, úrok ve výši 59,84 % ročně z částky 25 782,54 Kč od 25. 5. 2021 do 15. 6. 2021 ve výši 908,38 Kč, úrok ve výši 8,25 % ročně z částky 25 782,54 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od 25. 5. 2021 dosáhne částky 70 372,00 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 38 789 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne 7. 10. 2020 finanční prostředky ve výši 27 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši sazby 59,84 % ročně, a to v celkem 36 měsíčních splátkách ve výši 1 629 Kč. Žalovaný zaplatil na dluh nejprve 6 516 Kč ke dni 23. 5. 2021. Jelikož neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 23. 5. 2021. Dlužná částka žalovaného nyní sestává z nové jistiny úvěru ve výši 29 587,64 Kč (původní dlužná jistina úvěru byla ve výši 25 782,54 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 3 805,10 Kč), smluvní pokuty ve výši 1 996 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 4 splátek po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 1 200 Kč (za prodlení u 6 splátek o délce 15 dnů), smluvní pokuty výši 6 006,77 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z jistiny včetně přirostlého úroku 29 587,64 Kč za dobu od 25. 5. 2021 do 13. 12. 2021) a úroku za poskytnutí úvěru v nominální výši 59,84 % ročně z jistiny za dobu od 25. 5. 2021 do 15. 6. 2021 ve výši 908,38 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 25 782,54 Kč od 16. 6. 2021 do zaplacení, maximálně do doby, kdy celkový úrok za dobu od 25. 5. 2021 dosáhne částky 70 372 Kč. Dále se žalobkyně domáhá zákonného úroku z prodlení 8,25 % ročně z částky 32 783 Kč od 25. 5. 2021 do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav. Žalovaný si otevřel běžný účet dne datum (výpis z běžného účtu). Žalovaný ověřil svou identitu předložením fotokopie občanského a řidičského průkazu žalobkyni. Žalobkyně podepsala se žalovaným dne datum návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru číslo dodatek číslo. Na základě smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 27 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit i s úrokem v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 1 629 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 59,84 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 58 644 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny.
4. Dopisem ze dne datum žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klienta, údaje o podpisu na dálku.
5. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 27 500 Kč ze zaměstnání. Z výpisu z účtu bylo zjištěno, že dne 11. 6. 2020 obdržel jako mzdu celkem 34 809 Kč, dne 13. 7. 2020 mzdu ve výši 31 855 Kč, dne 13. 8. 2020 obdržel jako mzdu částku 31 427 Kč, dne 14. 9. 2020 celkem 24 874 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 6 560 Kč měsíčně, částka 3 860 Kč připadala na životní minimum a 2 700 Kč na bydlení. Rezerva žalovaného byla 19 940 Kč. Žalovaný uvedl, že má vlastní bydlení. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný CBS skóre 330, což dle vysvětlivek znamená menší riziko. Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam.
6. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky 27 000 Kč dne 7. 10. 2020 na jím označený účet (doklad o vyplacení úvěru). Dle karty klienta žalovaný uhradil na dluh celkem částku 6 516 Kč, poslední platba byla uhrazena dne 9. 3. 2021. Poté již na dluh ničeho dalšího nezaplatil. Výzvami ze dne 18. 12. 2020, 17. 2. 2021, 19. 4. 2021, 18. 5. 2021, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne 23. 5. 2021 žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 32 783 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 11. 2021 byl žalovaný vyzván opětovně k okamžité úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána 23. 11. 2021.
7. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o úvěru číslo ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle kterého„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ Na základě smlouvy žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 27 000 Kč.
8. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr, a to ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), podle kterého„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
9. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ vyplývá, že„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z., který stanovuje, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Jedná se o absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23. Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
10. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
11. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde je záznam, že klient přestavuje nízké riziko. Žalovaný vyplnil rovněž listinu ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této listiny, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Přezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele je myšlenkový postup, který musí být přezkoumatelný a údaje poskytnuté spotřebitelem musí být ve smyslu shora citované judikatury doloženy objektivními podklady.
12. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě hodnocení klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání zhruba 27 500 Kč, k čemuž si žalobkyně správně vyžádala výpisy z účtu, z nichž plyne, že žalovanému byla mzda skutečně poukazována na jeho účet. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli relevantně prověřovány. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila, jakým způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí ve vlastním, kdy za„ bydlení (inkaso)“ hradí 2 700 Kč měsíčně, což je částka poměrně nízká. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit, kupříkladu požadovat po žalovaném doložení dokladu SIPO. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 860 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o jeho konkrétních pravidelných výdajích. Soud dále považuje rovněž za vysoce nepravděpodobné, aby žalovaný neměl vyjma bydlení žádné další výdaje. Tyto skutečnosti podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalovaného. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila, např. dotvrzením skutečností a vyžádáním podkladů ohledně způsobu dopravy do zaměstnání nebo vyzváním k doložení dalších listin, kupříkladu úplného bankovního výpisu žalovaného, z něhož by bylo možné relevantně ověřit tvrzení o výši jeho výdajů a zjistit cokoliv konkrétnějšího o jeho faktických dalších pravidelných a očekávatelných výdajích. Žalobkyně ovšem soudu žádné takové listiny nedoložila.
13. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 36 měsíců splátky ve výši po 1 629 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána, a to s kladným výsledkem. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
14. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou, jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 27 000 Kč a žalovaný na tuto částku uhradil 6 516 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo na částku 20 484 Kč.
15. Žalobkyně požadovala dále úroky z prodlení od 25. 5. 2021 do zaplacení ve smyslu § 1970 o. z., který stanovuje, že„ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne po dni, do kterého měl žalovaný plnit na základě výzvy k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému v oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 23. 5. 2021. V oznámení žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se za to, že se tak stalo 11. 11. 2021, s ohledem na § 573 o. z., dle kterého„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.“ První den prodlení žalovaného nastal dne 12. 11. 2021. Žalobkyni tak vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení z 20 484 Kč ve výši 8,25 % ročně od 12. 11. 2021 do zaplacení.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný (po započtení kapitalizovaných úroků a úroků z prodlení ke dni vyhlášení rozsudku), ze spisu se však nepodává, že by mu náklady řízení vznikly, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.