Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
38 C 380/2022-20
Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Chaloupkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 500 Kč od 6. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbytku se žaloba zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 423,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 39 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 39 500 Kč od 6. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 423,24 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 22. 8. 2022 domáhala proti žalovanému vydání soudního rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba, IČO smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo to dne datum, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky v hotovosti při podpisu smlouvy ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku 90 000 Kč (jistinu, úrok ve výši 10 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 10 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso 20 000 Kč), a to formou 60. týdenních splátek ve výši 1 500 Kč počínaje 22. 6. 2019 do 8. 8. 2020. Žalovaný nehradil své smluvní závazky řádně a včas, zaplatil jen 10 500 Kč. Dne datum původní věřitel uzavřel se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 7. 1. 2022. Hodnota pohledávky ke dni postoupení činila 85 750 Kč, když tato částka se sestává z jistiny ve výši 50 000 Kč, dlužného úroku ve výši 1 833,31 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 10 000 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso ve výši 17 666,69 Kč a příslušenství v podobě úroku z prodlení a úroku. V žalobě požaduje žalobkyně přiznání jistiny ve výši 50 000 Kč, úroky ve výši 24,81 % ročně částečně kapitalizované, zákonné úroky z prodlení částečně kapitalizované. Žalovaný uvedenou částku žalobkyni ani přes upomínku neuhradil.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal pasivní.
3. V daném případě soud postupoval dle § 115a občanského soudního řádu , kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobce svůj souhlas vyjádřil již v návrhu, žalovaný se na výzvu soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve lhůtě poskytnuté soudem, nevyjádřil, proto soud předpokládal dle § 101 odst. 4 občanského soudního řádu její konkludentní souhlas, věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů. Jelikož žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, vycházel soud pouze z důkazů, které předložil žalobce.
4. Na základě předložených listinných důkazů má soud v tomto sporu za prokázané následující skutečnosti. Žalovaný podepsal dne datum s právním předchůdcem žalobce společností právnická osoba, IČO listin u nazvanou smlouva o spotřebitelském úvěru číslo na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 50 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit v 60 ti týdenních splátkách po 1 500 Kč celkem 90 000 Kč, přičemž 50 000 představuje dle smlouvy úvěr a částka ve výši 40 000 Kč je rozčleněna na úrok ve výši 10 000 Kč, administrativní poplatek ve výši 10 000 Kč, odměna za hotovostní inkaso 20 000 Kč. První splátka byla splatná 7 kalendářní den po uzavření smlouvy a následující pak do konce následujícího kalendářního týdne. RPSN je ve smlouvě uvedena ve výši 206,15 %. Z žalovaným podepsané karty zákazníka je patrné, že předchůdkyně žalobkyně od žalovaného žádala sdělení a prokázání údajů o jeho příjmech, výdajích, bydlení, zaměstnání, závazcích a společně vyživovaných osobách. Pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, jak vyplývá ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum a přílohy k postupní smlouvě. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem označeným jako oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 1. 2022, kterým byl žalovaný vyzvána k vrácení dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Z podacího lístku je patrné, že oznámení o postoupení pohledávek bylo podáno k poštovní přepravě dne 4. 2. 2022. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022 byl žalovaný zástupcem žalobkyně vyzván k zaplacení dlužné částky. Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný zaplatil částku 10 500 Kč.
5. Po zhodnocení uvedených skutkových zjištění, dospěl soud k závěru, že mezi žalovaným a původním věřitelem nevznikl uzavřením shora uvedené smlouvy závazek v podobě úročného úvěru podle ust. § 2395 občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 ve spojení se zákonem č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském (úročeném) úvěru, byť strany uvedené smlouvy zjevně uzavření tohoto druhu závazku zamýšlely, což je zřejmé z obsahu smluv, a dále z odkazu na ustanovení občanského zákoníku v úvodních ustanoveních smlouvy.
6. Soud dospěl k závěru o neplatnosti závazku – smlouvy o úvěru, kterou dovozuje z ujednání o výši úroků a poplatku, které měl žalovaný z půjčených peněz předchůdci žalobkyně zaplatit. Soud totiž dospěl k závěru, že částka z titulu smlouvy o úvěru ve výši 40 000 Kč (u jistiny ve výši 50 000 Kč), kterou měl žalovaný vedle jistin zaplatit navíc, byť je ve smlouvě rozčleněna, by v případě platné smlouvy nemohla představovat nic jiného, než zmíněné úroky ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku , tedy formu úplaty za poskytnuté finanční prostředky. Předchůdce žalobkyně je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček a spotřebitelských úvěrů, a zmíněné částky, bez ohledu na skutečnost, jak jsou ve formulářových smlouvách nazvány, by za předpokladu platnosti závazku nemohly být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným, než zmíněným úrokem. Na tomto závěru nemůže bez dalšího nic změnit ani fakt, že jednotlivé částky byly ve smlouvě o úvěru rozděleny na další části. Je tomu tak proto, že podle názoru soudu se jedná pouze o formální rozčlenění tak, aby vypadal příznivěji, aniž by však toto rozdělení reflektovalo skutečné rozdělení žalobkyní (resp. jejím právním předchůdcem) poskytovaných služeb. Je zřejmé, že za zjištěného skutkového stavu nebylo možno učinit jakýkoli jiný závěr, než že celé rozčlenění částek je ryze formální a že celá částka nemůže představovat nic jiného než právě úroky, tedy úplatu za poskytnutí peněz. Takto požadovaný nárok tedy zastírá další úročení peněz vedle sjednaných úroků, slouží toliko pouze ke generování dalšího zisku, neboť zcela zjevně nekryje individuálně finančně náročnější či rizikovější obchody. V tomto kontextu soud dodává, že vedle úroků lze nepochybně sjednat i poplatky, které kryjí různé služby související s poskytnutím finančních prostředků, nicméně soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje celý nárok z titulu poplatku a úroku jako ujednání o úrocích, které ve svém součtu vyjádřeném v procentech v porovnání s jistinou představuje úrok ve výši 80 % za dobu 60 týdnů, (za 1 rok tedy 69%, ve smlouvě je dokonce uváděna RPSN 206,15 %), a je tedy ujednáním neplatným dle § 588 obč. zák. pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Pro zjednodušení odůvodnění těchto závěrů lze rovněž odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , v němž je vyřčen názor na rozpor určité výše úroků sjednaných ve smyslu ust. § 658 odst. 1 občanského zákoníku v porovnání s úrokovou mírou obvyklou v době jejich sjednání, tj. s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze tedy dovodit, že za přiměřený úrok by bylo možno ještě považovat úrok v sazbě, která by nepřevyšovala trojnásobek obvyklého úroku poskytovaného bankami, pokud by zde neexistovaly jiné mimořádné okolnosti v době uzavření smlouvy o zápůjčce. Jelikož je v daném případě již na první pohled ve smlouvách vyjádřen úrok, zjišťoval soud průměrnou výši úrokových sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice v témže období, kdy bylo zjištěno, že tato sazba v dané době nepřekračovala v průměru 15 % ročně (www.cnb.cz, systém časových řad ARAD). Soud v daném případě nezjistil ani žádné mimořádné okolnosti, pro které by bylo možno takto vysokou sazbu úroků v daném případě akceptovat. Naopak z dostupných zjištění vyplývá, že se jednalo o standardní nabídku spotřebitelského úvěru.
7. Z podstaty (základních skutkových náležitostí) smlouvy o úvěru je navíc zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích tedy nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná.
8. Žalovanému tudíž nevznikla jiná povinnost než žalobkyni vrátit zapůjčenou jistinu ve výši 50 000 Kč. Soud současně zohlednil žalobkyní tvrzenou platbu ve výši 10 500 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o úvěru jako celku představovalo plnění předchůdce žalobkyně žalované plnění z neplatného právního jednání, kterým se žalovaná bezdůvodně obohatila. Z hlediska právního posouzení se tu jedná o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 obč. zák. Podle § 2991 odst. 1 obč. zák. přitom platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Žalovaný vrátil plnění ve výši 10 500 Kč, aktuální výše bezdůvodného obohacení tedy činí 39 500 Kč představující rozdíl poskytnuté částky 50 000 Kč a vráceného plnění ve výši 10 500 Kč.
9. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení, uložil mu soud povinnost vrátit jistinu dluhu spolu se zákonným úrokem z prodlení v souladu s ust. § 1970 občanského zákoníku , jehož výše požadovaná žalobcem neodporuje ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud jde o počátek prodlení žalované s vrácením bezdůvodného obohacení, pak k tomuto soud uvádí, že z obsahu spisu bylo zjištěno, že poprvé byl žalovaný vyzván žalobkyní k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 7. 2. 2022, kterým byl vyzván k vrácení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího lístku bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 4. 2. 2022. Podle § 573 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. , se oznámení dostalo do sféry žalovaného dnem 5. 2. 2022 a do 10. dne od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 5. 3. 2021. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 6. 3. 2021 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku.
10. Obrátila-li se žalobkyně na soud s nárokem převyšujícím částku bezdůvodného obohacení, neučinila tak po právu, jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění a soud proto žalobu ve zbytku pod výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.
11. Soud nad rámec shora uvedeného současně upozorňuje na povinnost poskytovatele spotřebitelských zápůjček a úvěrů prověřit schopnost dlužníka splácet poskytnutý úvěr či zápůjčku podle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud pro zjednodušení ohledně posuzování úvěruschopnosti odkazuje na závěry plynoucí z rozhodnutí vyšších soudů, a to z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 z 26. 2. 2019, rozsudků Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 z 25. 7. 2018, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 , Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 a dále pak z rozhodnutí Soudního dvora EU, sp. zn. C -679/18. Ze zákonných ustanovení a citovaných rozhodnutí plyne, že obecně je povinností poskytovatele úvěru při prověřování schopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr prověření, zda tento úvěr v budoucnu bude žadatel schopen splácet. Při tom musí vycházet především z porovnání příjmů žadatele o úvěr a jeho výdajů, ale také z plnění dosavadních dluhů žadatelem. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k požadavku na doložení těchto tvrzení žadatelem. Poskytovatel by tak měl při zjišťování informací od spotřebitele provádět prověřování sdělovaných údajů z jemu dostupných zdrojů alespoň v určitém rozsahu a trvat na jejich spolehlivém a objektivním doložení žadatelem (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek či jiného příjmu, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Pokud pak některé informace není poskytovatel úvěru schopen zjistit (prověřit) jinak než z tvrzení spotřebitele, lze považovat za vhodné, aby byl spotřebitel v zájmu pravdivosti zjišťovaných údajů a v zájmu předcházení jejich zkreslení poskytovatelem alespoň přiměřeně poučen též o možných trestně právních následcích, tj. o tom, že pokud by uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, mohl by se tím spotřebitel dopustit úvěrového podvodu. Je sice pravdou, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů, a tedy nelze od něj očekávat nějaké hlubší systematické až detektivní prověřování pravosti a pravdivosti všech spotřebitelem poskytnutých informací. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel normy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného přístupu ze strany poskytovatele, nelze uvažovat o tom, že posouzení úvěruschopnosti bylo řádné, pokud proběhlo bez zjištění (prověření či doložení) spotřebitelem poskytnutých tvrzení. Mělo by tedy dojít k porovnání příjmů a výdajů spotřebitele poskytovatelem úvěru a způsobu plnění dosavadních dluhů na základě konkrétních a v daném případě určitých skutečností plynoucích ze žadatelem uvedených údajů a předložených listin či jiných důkazů. V prvé řadě by pozornost věřitele měla směřovat ke zjištění reálných příjmů spotřebitele na jedné straně (např. z výplatních pásek či mzdových listů za delší časový úsek v závislosti na výši úvěru a délce jeho splácení) a současně jeho výdajů na straně druhé. S výdaji pak souvisí i druhá návazná oblast, a to zkoumání způsobu plnění dosavadních dluhů zahrnující jak zjištění dosavadního zatížení spotřebitele dalšími závazky, jejich rozsahem, výší a délkou dalšího předpokládaného splácení, tak dosavadní historií jejich plnění, zejména pokud se jedná o závazky již ve fázi vymáhání či exekuce. Nad rámec shora uvedené argumentace tak soud dodává, že byl sice předložen dokument nazvaný karta zákazníka, z něhož plyne, že si předchůdkyně žalobkyně informace od žalované vyžadovala, nakolik však byla pravdivost informací ověřována, doloženo není. Tyto argumenty soud uvádí však jen na okraj. Soud sice na straně jedné nepovažoval tvrzení o splnění povinností předchůdkyně žalobkyně o splnění povinností vztahujících se k prověřování úvěruschopnosti žalovaného za prokázaná, nicméně s ohledem na závěr o neplatnosti závazku již považoval za nadbytečné se touto otázkou dále zabývat.
12. Lhůta k plnění byla uložena dle § 160 o.s.ř.
13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 423,24 Kč, přičemž tato částka představuje 58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a) , § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.