Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
9 C 240/2022-40
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; příjmení jméno a právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem anonymizováno jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 25 501,85 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 501,85 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 782,15 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 086,69 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 001,85 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 17 193,97 Kč, zamítá.
III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 25 501,85 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 782,15 Kč, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 086,69 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 17 001,85 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 17 193,97 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 662 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 26. 10. 2022 domáhala po žalované zaplacení 25 501,85 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 17 976,12 Kč, kapitalizovaný zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 086,69 Kč odpovídajícím sazbě 8,25 % ročně z částky 17 001,85 Kč od 24. 10. 2020 do 20. 4. 2022 a zákonným úrokem z prodlení z částky 17 001,85 Kč od 7. 6. 2022 do zaplacení, a to z titulu smlouvy o úvěru, která měla být uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou dne 23. 8. 2019. Žalobkyně tvrdila, že na základě uvedené smlouvy poskytl její právní předchůdce žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se měla zavázat uvedenou částku vrátit spolu se sjednanými platbami souvisejícími s poskytnutým úvěrem, jejichž celková výše činila 17 184 Kč, to vše v ujednaných měsíčních splátkách. Celkem však na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila pouze částku 6 000 Kč, která odpovídala dvěma sjednaným splátkám. Tyto platby právní předchůdce žalobkyně započetl v rozsahu 2 998,15 Kč na jistinu úvěru a v rozsahu 3 001,85 Kč na sjednané poplatky. S ohledem na prodlení žalované s úhradou sjednaných splátek úvěru došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého dluhu žalované z předmětné úvěrové smlouvy ke dni 23. 10. 2020. Právní předchůdce žalobkyně následně postoupil svou pohledávku z uvedené smlouvy na žalobkyni. Po tomto postoupení již žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Žalobou požadovaná částka ve výši 25 501,85 Kč sestává z dlužné jistiny úvěru ve výši 17 001,85 Kč a ze smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč nárokované žalobkyní s odkazem na čtvrtý odstavec smlouvy, přičemž absolutní výše smluvní pokuty odpovídá sazbě 0,1 % denně z částky 17 001,85 Kč za dobu od 24. 10. 2020 do 7. 3. 2022. Částka označená v žalobě jako„ kapitalizovaný úrok“ ve výši 17 976,12 Kč pak sestává ze smluvního úroku ve výši 1 385,70 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 3 793,97 Kč odpovídajícího sazbě 15 % ročně z částky 17 001,85 Kč za dobu od 24. 10. 2020 do 20. 4. 2022, dlužného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 8 218,67 Kč, dlužného poplatku za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 558,67 Kč a dlužného inkasního poplatku ve výši 3 019,11 Kč. V neposlední řadě žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny ve výši 17 001,85 Kč, a to zčásti kapitalizovaného na částku 2 086,69 Kč za dobu od 24. 10. 2022 do 20. 4. 2022, dále pak za dobu od 7. 6. 2022 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě, kterou jí soud zaslal na adresu, na níž je hlášena k trvalému pobytu, ani přes výzvu soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Souhlas účastníků s tímto postupem přitom předpokládal, neboť žádný z nich se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. nevyjádřil, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí.
4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 23. 8. 2019 mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně poskytl při podpisu smlouvy žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně mu zaplatit úrok ve výši 1 925 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 3 600 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč, kdy první splátka byla dle smlouvy splatná do měsíce od jejího podpisu, každá další pak vždy do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Ve smlouvě byla dále ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž se žalovaná ocitne v prodlení, a to za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta byla splatná v den následující po dni vzniku prodlení.
5. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi žalobkyní a jejím právním předchůdcem 4. 4. 2022 (ve znění jejího dodatku z 3. 6. 2022), z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek z 3. 6. 2022, jakož i z oznámení o postoupení pohledávky z 21. 6. 2022 soud zjistil, že pohledávka vzniklá z titulu shora uvedené úvěrové smlouvy byla jejím právním předchůdcem postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována.
6. Z předžalobní výzvy z 3. 10. 2022 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve výši 51 082,01 Kč s příslušenstvím vzniklé na základě shora uvedené úvěrové smlouvy a byla současně upozorněna na to, že pokud dluh nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.
7. Na podkladě shora uvedených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 23. 8. 2019 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátit a současně zaplatit úrok ve výši 1 925 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, poplatek za vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované ve výši 3 600 Kč, to vše ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož byla žalovaná v případě svého prodlení s úhradou některé splátky úvěru povinna uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení, přičemž smluvní pokuta byla vždy splatná následující den po vzniku prodlení. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k plnění prostřednictvím předžalobní výzvy jejího zástupce.
8. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
9. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci ve sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se podle § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelem žalobou uplatněné pohledávky. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl na základě úvěrové smlouvy uzavřené ve smyslu § 2395 o. z. závazkový právní vztah. Právní předchůdce žalobkyně svým smluvním povinnostem prokazatelně dostál, neboť žalované poskytl peněžní prostředky v ujednané výši v hotovosti při podpisu smlouvy. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že žalovaná nesplácela řádně a včas sjednané splátky úvěru. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že splátky hradila v dohodnutých termínech splatnosti, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Žalovaná však zůstala nečinnou, na podanou žalobu ani k výzvě soudu nijak nereagovala. Soud proto vycházel z toho, že se skutečně dostala do prodlení s hrazením splátek úvěru.
14. Žalovaná byla nepochybně povinna dle smlouvy i dle § 2395 o. z. vrátit právnímu předchůdci žalobkyně, respektive následně žalobkyni samotné poskytnutou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.
15. Ujednání o úroku je ve smyslu § 2395 o. z. jednou z podstatných náležitostí úvěrové smlouvy. V daném případě byl mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou sjednán úrok v absolutní výši 1 925 Kč. Takový úrok by sám o sobě ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků nepochybně nebyl nepřiměřený, žalovaná se však ve smlouvě zavázala nejen k úhradě tohoto úroku, ale rovněž k zaplacení poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč Tyto platby přitom nelze považovat za nic jiného, než za další formu úplaty za poskytnutí peněžních prostředků žalované. Stejně jako úrok z úvěru totiž v sobě zahrnují na jedné straně náklady, které právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s administrací a poskytnutím úvěru vznikly, na straně druhé dozajista alespoň částečně i obchodní zisk právního předchůdce žalobkyně z daného obchodního případu, neboť je vyloučeno, že by právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy a vyplacením peněžních prostředků žalované, k němuž došlo v hotovosti, vznikly celkové náklady převyšující částku 10 000 Kč. Všechny shora uvedené platby navíc v souhrnu vyjadřují nákladovost celého úvěru pro žalovanou jakožto spotřebitele. Soudu je z jeho úřední činnosti velmi dobře známá zavedená praxe zejména nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (právního předchůdce žalobkyně nevyjímaje), kteří velmi často ve svých formulářových smlouvách namísto transparentně vyjádřeného úroku využívají institutu nejrůznějších poplatků (např. poplatek za sjednání smlouvy, administrativní poplatek, inkasní poplatek, atd.) a tímto způsobem v podstatě„ maskují“ skutečnou výši nákladů spojených s daným spotřebitelským úvěrem. Takový postup je přitom pro běžného spotřebitele velmi nepřehledný a soud jej považuje za zneužití postavení silnější smluvní strany, kterou poskytovatel úvěru nepochybně je. Je totiž třeba zdůraznit, že formulářový charakter smluv o spotřebitelských úvěrech v podstatě znemožňuje spotřebitelům jakkoliv ovlivnit smluvní podmínky, které jsou již dopředu nastaveny poskytovatelem úvěru, mimo jiné tedy i výši úplaty za poskytnutí úvěru. Autonomie vůle spotřebitele se při uzavírání smlouvy omezuje v podstatě pouze na to, zda poskytovatelem nabízené podmínky jako celek přijme či nikoliv. Jen stěží si lze představit, že by spotřebitel v rámci předsmluvního vyjednávání docílil například snížení výše úplaty za poskytnutí úvěru, apod.
16. Za těchto okolností je třeba klást zvýšené nároky na poskytovatele úvěru v tom směru, aby výše jím nárokovaných plateb za poskytnutí peněžních prostředků spotřebiteli (bez ohledu na to, jak tyto platby poskytovatel úvěru nazve) nepřesáhla přípustnou mez. Soud si je vědom toho, že hranice mezi přiměřenou a nepřiměřenou výší úplaty za poskytnutí úvěru není zákonem striktně upravena. Z ustálené judikatury však lze dovodit, že při posouzení přiměřenosti výše smluveného úroku (a podle názoru soudu tím pádem i úplaty za poskytnutí úvěru jako celku) je třeba vycházet v prvé řadě z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétní smlouvy. Zároveň je nutné zohlednit okolnosti daného případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 ). Za rozpornou s dobrými mravy pak zpravidla je třeba považovat takovou výši úroků, která obvyklou úrokovou sazbu v době sjednání úroků podstatně převyšuje. Současně platí, že v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků u peněžité půjčky (a nepochybně tedy i u úvěru) je pouze takové jednání věřitele, který se„ spokojí“ – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá„ zhodnotit“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, kdy dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ).
17. Nahlédnutím do databáze časových řad ARAD, která je dostupná na webových stránkách České národní banky, soud zjistil, že průměrná úroková sazba korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na spotřebu u nových obchodů činila v srpnu 2019, tj. v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, 9,51 % ročně (viz tabulka B2 .1.2, číslo ukazatele 5 – Domácnosti a NISD (S.14+S.15) – na spotřebu celkem). V řešeném případě byl úvěr žalované poskytnut na dobu 14 měsíců při sjednané celkové úplatě ve výši 13 584 Kč (úrok + poplatek za poskytnutí úvěru + poplatek za vyhodnocení úvěru). Výše úplaty tedy odpovídá roční úrokové sazbě 58,2 % (výše úplaty přepočtená na dobu 1 měsíce činí 970 Kč, což odpovídá roční výši úplaty 11 640 Kč a roční úrokové sazbě 58,2 % z poskytnuté jistiny úvěru). Je tedy zřejmé, že sjednaná úplata převyšovala obvyklou úrokovou sazbu bankovních spotřebitelských úvěrů více než pětinásobně, tedy velmi výrazně.
18. Soud na druhou stranu nepominul, že žalovaná obdržela peněžní prostředky hned při podpisu smlouvy, v hotovosti a bez nutnosti zajištění či jejich účelové vázanosti. To pro ni nepochybně znamenalo mnohem snazší a rychlejší přístup k potřebným financím, než kdyby o úvěr žádala u některé banky, kde by musela absolvovat jistě nepoměrně přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by mohl v krajním případě vést i k tomu, že by jí banka úvěr vůbec nemusela poskytnout. S tím souvisí i zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně. Právě z těchto důvodů je soud v daném případě ochoten akceptovat vyšší úrok (respektive úplatu), než jaký by odpovídal obvyklé úrokové sazbě v době uzavření smlouvy. Tak vysokou úplatu, jaká byla sjednána v předmětné úvěrové smlouvě, však již nelze odůvodnit ani shora uvedenými hledisky. Soud proto jako oprávněný posoudil toliko nárok na zaplacení úroku ve výši 1 925 Kč a poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč, neboť takto sjednaná úplata v celkové výši 3 784 Kč odpovídá roční úrokové sazbě 16,22 %, což je výše, která je s ohledem na okolnosti, za nichž byl úvěr žalované poskytnut, akceptovatelná. Naopak ujednání zavazující žalovanou k zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč je již podle názoru soudu zjevně v rozporu s dobrými mravy, neboť nepřípustným způsobem navyšuje celkové náklady spotřebitelského úvěru. Toto ujednání je proto neplatné podle § 580 odst. 1 o. z., přičemž soud k této neplatnosti přihlédl ve smyslu § 588 o. z. přihlédl z úřední činnosti i bez návrhu žalované.
19. Žalovaná se dále ve smlouvě zavázala zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně inkasní poplatek, jehož výše činila 3 600 Kč. Jak plyne z příslušného políčka formulářové smlouvy, tento poplatek měl být právním předchůdcem žalobkyně účtován za to, že veškeré platby žalované v souvislosti s předmětnou smlouvou budou inkasovány právním předchůdcem žalobkyně v hotovosti přímo v bydlišti žalované. Soud připouští, že s touto formou splacení úvěru (pokud tedy právní předchůdce žalobkyně skutečně inkasoval platby od žalované v hotovosti v místě jejího bydliště) mohly být spojeny dodatečné náklady právního předchůdce žalobkyně. Nelze však připustit, aby za takovou službu byla účtována úplata, jejíž výše odpovídá téměř 20 % z celkové částky poskytnuté žalované. Ze smlouvy ani z žalobních tvrzení navíc nelze dovodit, že by měla žalovaná při uzavření smlouvy reálnou možnost zvolit si způsob, jakým bude svůj dluh ze smlouvy o úvěru splácet. Je všeobecně známou skutečností, že mnohé bankovní domy již delší dobu provádí bezhotovostní platby či inkasa z účtu bez jakýchkoliv poplatků. I kdyby však soud tuto skutečnost pominul a vycházel z toho, že i bezhotovostní způsob splacení úvěru by byl zpoplatněn, je evidentní, že pokud by žalovaná splácela svůj dluh bezhotovostně, náklady s tím spojené by byly oproti sjednanému inkasnímu poplatku naprosto minimální. Za této situace si lze jen stěží představit, že žalovaná, která má možnost vybrat si způsob splácení svého dluhu, si zvolí variantu nepoměrně finančně náročnější. Soud je navíc přesvědčen o tom, že předmětný inkasní poplatek přinejmenším zčásti rovněž plnil funkci odměny za poskytnutí úvěru, neboť jak vyplývá z úvěrové smlouvy, právní předchůdce žalobkyně měl nárok na jeho zaplacení vždy, bez ohledu na to, zda bude úvěr splacen žalovanou řádně či předčasně. Je přitom nasnadě, že pokud by žalovaná úvěr splatila předčasně (což jí smlouva umožňovala), pak by náklady vynaložené právním předchůdcem žalobkyně na hotovostní inkaso splátek musely být nepoměrně nižší, než pokud by byl řádně dodržen sjednaný splátkový kalendář. Tento fakt přitom smlouva nijak nezohledňovala. Sluší se navíc poukázat na tvrzení žalobkyně, podle něhož žalovaná řádně uhradila pouze první dvě splátky úvěru. Jestliže tedy další splátky již nehradila, právní předchůdce žalobkyně reálně nemohl žádná inkasa plateb z její strany provádět a nemohly mu tak v této souvislosti vznikat žádné další náklady. Přesto byl na žalované nárokován inkasní poplatek v plné výši. Ze všech shora popsaných důvodů soud uzavřel, že i ujednání o inkasním poplatku je podle § 580 odst. 1 ve spojení s § 588 o. z. ujednáním absolutně neplatným, neboť i toto ujednání se zjevně příčí dobrým mravům.
20. Žalovanou naopak stíhá povinnost zaplatit žalobkyni nárokovanou smluvní pokutu ve výši 8 500 Kč. Ve smlouvě byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně, kterou byla utvrzena povinnost žalované hradit řádně a včas sjednané splátky úvěru. Tuto povinnost však žalovaná nesplnila. Celková výše požadované smluvní pokuty nepřesahuje limit stanovený v § 122 odst. 3 ZSÚ, soud tedy neshledal důvod, proč požadovanou smluvní pokutu žalobkyni nepřiznat.
21. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že žalované vznikla na základě uzavřené smlouvy o úvěru povinnost vrátit poskytnutou jistinu úvěru ve výši 20 000 Kč a zaplatit úrok ve výši 1 925 Kč a poplatek za vyhodnocení úvěru ve výši 1 859 Kč Celkem tak byla povinna k úhradě částky ve výši 23 784 Kč. Z žaloby lze dovodit, že žalovaná uhradila celkem částku 6 000 Kč. Z toho plyne, že k žalobkyní uváděnému dni splatnosti poslední splátky úvěru, tj. k datu 23. 10. 2020, dlužila právnímu předchůdci předchůdci žalobkyně celkem 17 784 Kč, z čehož s ohledem na zápočet provedený právním předchůdcem žalobkyně činila dlužná jistina 17 001,85 Kč a dlužné platby související s úvěrem 782,15 Kč. V tomto rozsahu tedy byla žaloba oprávněná, přičemž soud vedle zaplacení těchto částek žalovanou dále zavázal k úhradě smluvní pokuty ve výši 8 500 Kč a požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru, na který žalobkyni, potažmo jejímu právnímu předchůdci, vzniklo právo s odkazem na § 1970 o. z. Výše přiznaného úroku z prodlení vychází z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to z důvodů, které byly popsány v předchozích odstavcích tohoto odůvodnění. Pro úplnost soud zdůrazňuje, že žalobu zamítl mimo jiné i co do částky 3 793,97 Kč požadované z titulu smluvního úroku ve výši 15 % ročně z částky 17 001,85 Kč za dobu od 24. 10. 2020 do 20. 4. 2022. Žalobkyně svůj nárok na zaplacení tohoto úroku evidentně dovozovala z příslušného ustanovení smlouvy„ Splatnost, úrok a RPSN úvěru“, podle něhož činila sjednaná úroková sazba úvěru 15 % ročně. Na jiném místě smlouvy, a to v pasáži, která obsahovala souhrn všech plateb, k nimž se žalovaná v souvislosti s uzavřením smlouvy zavázala, byl však sjednán úrok v absolutní výši 1 925 Kč. Vzhledem k tomu, že z této výše úroku bylo zjevně vycházeno i při výpočtu celkové žalovanou splatné částky 37 184 Kč, vyložil soud smluvní ujednání o úroku z úvěru způsobem příznivějším pro žalovanou jakožto spotřebitele a dospěl k závěru, že je třeba vycházet z toho, že žalovaná se zavázala k zaplacení úroku toliko ve výši 1 925 Kč. Uvedený nárok přitom soud, jak je uvedeno shora, posoudil jako oprávněný. Jestliže se tedy žalobkyně domáhala vedle této částky z titulu smluvního úroku ještě další částky, pak v tomto rozsahu již nebylo možno žalobě vyhovět.
22. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 46 648,66 Kč (jistina ve výši 25 501,85 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 086,69 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 17 976,12 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení, který soud vyčíslil k datu vydání rozsudku, tj. k 21. 12. 2022, na částku 1 084 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 29 454,69 Kč (jistina ve výši 25 501,85 Kč + kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 086,69 Kč + kapitalizovaný úrok ve výši 782,15 Kč + běžící zákonný úrok z prodlení ve výši 1 084 Kč), žaloba pak byla zamítnuta co do kapitalizovaného úroku ve výši 17 193,97 Kč, přičemž v tomto rozsahu měla procesní úspěch žalovaná. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastnic ve vztahu k předmětu řízení tak činí 63 % ku 37 % ve prospěch žalobkyně. Té proto dle shora citovaného ustanovení svědčí vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 26 % (63 – 37 = 26).
23. Náklady řízení žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 276 Kč a dále náklady jejího zastoupení ve výši 1 270,50 Kč. Ty sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 750 Kč za dva úkony právní služby učiněné ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“), a to za převzetí a přípravu zastoupení a sepis žaloby, kdy každý z těchto úkonů je podle § 14b odst. 1 bodu 2 AT honorován sazbou odměny ve výši 300 Kč, a za jeden úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 2 AT (jednoduchá výzva k plnění), za který náleží sazba odměny v poloviční výši 150 Kč, dále ze tří paušálních náhrad hotových výdajů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) AT a z náhrady za 21% DPH z uvedených položek ve výši 220,50 Kč podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. Soud tak uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 662 Kč (26 % z celkových nákladů ve výši 2 546,50 Kč) k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
24. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích. Odvolání je třeba podat u Okresního soudu ve Svitavách.
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.