Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 202/2021-56
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 10 863,87 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 071,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 10 071,92 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 791,50 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 10 071,92 Kč od 4. 9. 2018 do 2. 7. 2020, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 84 % z celkových nákladů, tj. 1 892 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 071,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 10 071,92 Kč od 3. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 791,50 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 10 071,92 Kč od 4. 9. 2018 do 2. 7. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 84 % z celkových nákladů, tj. 1 892 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán uhradit částku ve výši 10 863,87 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o tvrzení, že dne datum uzavřela předchůdkyně žalobkyně právnická osoba (dnes právnická osoba) se žalovaným smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které mohl žalovaný čerpat kontokorentní úvěr anonymizováno ve výši 7 000 Kč, dluh se žalovaný zavázel splácet v souladu se smluvními podmínkami spolu se sjednaným úrokem. Protože však žalovaný nesplácel dluh řádně a včas, zesplatnila předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 3. 9. 2018. Následně byla na základě smlouvy ze dne datum pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalobkyně tak za žalovaným eviduje dluh – jistinu ve výši 10 071,92 Kč, úrok z prodlení za dobu ke dni 3. 9. 2018 ve výši 791,95 Kč. Dále se žalobkyně domáhala úroku z prodlení 9 % ročně z částky 10 071,92 Kč od 4. 9. 2018 do zaplacení. Předchůdkyně žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splatit, a to zejména jeho lustrací v interních a externích databázích dlužníků. Předchůdkyně žalobkyně porovnala příjmy žalovaného, které uváděl ve výši 7 834 Kč měsíčně a jeho výdaje odhadnuté na základě historických dat z ČSÚ. Žalovaný měl současně závazky s celkovou výší měsíčních splátek 2 150,63 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci nařídil jednání. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Žalovaný dne datum požádal předchůdkyni žalobkyně právnická osoba o povolení debetního zůstatku anonymizováno (úvěru), žalovaný uvedl v žádosti výši průměrného čistého měsíčního příjmu 7834 Kč (výplatní doklad), který představuje starobní důchod, celkový čistý měsíční příjem domácnosti uvedl ve výši 45 000 Kč. Žalovaný uvedl, že bydlí v pronájmu. Žalovaný splácel měsíčně závazky ve výši 2 150,63 Kč (anonymizováno člena anonymizováno).
4. Předchůdkyně žalobkyně právnická osoba a žalovaný uzavřeli dne datum smlouvu o bankovních produktech a službách, na základě které se banka zavázala zřídit a vést žalovanému běžný účet. Dále mimo jiné banka poskytla žalovanému spotřebitelský kontokorentní úvěr anonymizováno povolením debetního zůstatku běžného účtu za podmínky dodržení měsíčního kreditního příjmu. Žalovaný se zavázal nepřekročit limit úvěru. Nedílnou součástí smlouvy byly i dispozice ke smlouvě o bankovních produktech a službách ze dne datum. K běžnému účtu byl sjednán povolený limit debetního zůstatku 7 000 Kč. Minimální měsíční kreditní příjem pro žalovaného byl stanoven na 50 % povoleného limitu. Úroková sazba byla 21,99 % ročně. Nedílnou součástí smlouvy byl sazebník poplatků. Nedílnou součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky, ve kterých bylo stanoveno, že v případě porušení smluvních povinností žalovaným, může předchůdkyně žalobkyně smlouvu ukončit.
5. Z výpisu z úvěrového účtu a platební historie bylo zjištěno, že žalovaný úvěr ve formě povoleného debetního zůstatku 7 000 Kč čerpal, žalovaný nedodržel podmínky smlouvy, když překročil povolený limit, ke dni 17. 6. 2020 byl dluh žalovaného na jistině 10 071,92 Kč, na úroku z prodlení 791,95 Kč.
6. Přípisem ze dne 2. 4. 2018 bylo oznámeno žalovanému ukončení poskytování úvěru. Dluh ze smlouvy byl převeden na nově zřízený úvěrový účet, o čemž byl žalovaný informován přípisem ze dne 4. 4. 2018. Dluh žalovaného byl dle přípisu ze dne 3. 9. 2018 ve výši 10 071,92 Kč a žalovaný byl vyzván k jeho úhradě. Následně byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum (potvrzení, protokol číslo) pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 25. 6. 2020. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva dne 29. 6. 2020 (poštovní podací arch), kterou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu s tím, že jinak bude podána žaloba.
7. Zjištěné skutečnosti soud právně hodnotil podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen„ o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Smlouvu o úvěru upravuje občanský zákoník v § 2395 tak, že„ smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Předchůdkyně žalobkyně právnická osoba a žalovaný podepsali úvěrovou smlouvu dne datum. Žalovaný jednal jako spotřebitel. Předchůdkyně žalobkyně jakožto úvěrující či věřitel si svoji povinnost ze smlouvy o úvěru splnila tím, že poskytla žalovanému dohodnutou částku, když žalovaný běžný účet vedený předchůdkyní žalobkyně přečerpal do debetního zůstatku. Následně byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, a to v souladu s § 1879 o. z., který stanovuje, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“
8. Smlouvu o úvěru z hlediska její platnosti bylo však třeba posoudit také podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Předchůdkyně žalobkyně měla povinnost posoudit před sjednáním smlouvy úvěruschopnost žalovaného, který jednal jako spotřebitel, v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, když„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Soud vzal z předložených důkazů za prokázané, že příjmy žalovaného asi 7 834 Kč měsíčně byly ze strany předchůdkyně žalobkyně ověřeny výplatním dokladem, tvrzené příjmy ostatních členů domácnosti ve výši 45 000 Kč měsíčně nebyly ověřeny, výdaje žalovaného nebyly ověřeny žádnými doklady. Náklady spojené s bydlením navíc tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Žalovaný měl ověřený příjem 7 834 Kč měsíčně. V případě započtení výdajů na zjištěné splátky úvěrů žalovaného 2 150,63 Kč měsíčně, životního minima jednotlivce ve výši 3 410 Kč k úhradě stravy a nezbytných výdajů ve smyslu zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu a normativních (průměrných) nákladů na nájemní bydlení 4 763 Kč měsíčně ve smyslu zákona č. 117/1995 Sb. , o státní sociální podpoře, vychází, že žalovaný nebyl schopen úvěr splatit. Soud byl nucen, při výpočtu schopnosti splatit úvěr, vycházet z normativních (průměrných) nákladů na bydlení a částky životního minima, když žalobkyně výši výdajů na nájemní bydlení žalovaného nedoložila ani nesdělila, jaké měsíční výdaje žalovaný uváděl, nedoložila ani, že by její předchůdkyně prověřovala další tvrzené příjmy domácnosti. Poskytovatel úvěru je přitom povinen aktivně úvěruschopnost žalovaného zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Lze tedy uzavřít, že ohledně výdajů žalovaného žalobkyně na jejich zjišťování v podstatě rezignovala, tyto výdaje přitom byly snadno zjistitelné, a to např. doložením nájemní smlouvy.
9. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit příjmovou a výdajovou stránku žalovaného a tedy to, zda je schopen úvěr splatit. Předchůdkyně žalobkyně nejednala v souladu s § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, který stanovuje, že„ poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 (poskytování úvěru) uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1“, když žalobkyně dostatečně nedoložila dokumenty o výdajové a příjmové stránce žalovaného a tím neprokázala, že její předchůdkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru je neplatná, když podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ,„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.“ Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009 , dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C- 76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance) konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. S ohledem na to, že žalobkyně nesplnila svou povinnost dostatečně doložit, že její předchůdkyně (s kladným výsledkem) zkoumala úvěruschopnost žalovaného, i když mu poskytla předmětný úvěr, soud konstatuje, že předložená smlouva o úvěru je absolutně neplatná a soud k této neplatnosti přihlíží i bez námitky účastníků, neboť smlouva je v rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu § 588 o. z., který stanoví, že„ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“
10. Avšak soud má na základě shora předložených listinných důkazů za prokázané, že žalovaný čerpal na základě úvěrové smlouvy částku 10 071,92 Kč. Žalovaný žalobkyni, na kterou byla pohledávka postoupena, z titulu bezdůvodného obohacení (podle § 2991 odst. 2 o. z.), dluží celkem 10 071,92 Kč. K vrácení bezdůvodného obohacení byl žalovaný vyzván předžalobní výzvou ze dne 29. 6. 2020 (odeslanou žalovanému téhož dne), ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému uvedená výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z., tedy dne 2. 7. 2020. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl žalovaný žalobkyní vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud tak přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení ve smyslu § 1970 o. z.. Soud přiznal žalobkyni úrok z prodlení z částky 10 071,92 Kč za dobu od 3. 7. 2020 do zaplacení, a to v zákonné výši 8,25 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku požadovaného nároku soud žalobu zamítl.
11. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. , neboť žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu v částce 10 071,92 Kč (92 %) a neúspěchu co do 791,50 Kč (8 %), což v tomto případě odpovídá 84 % Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 800 Kč a náklady právního zastoupení – odměnou advokáta za tři úkony právní služby dle ustanovení § 14b ) odst. 1 písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání ve věci samé, jednoduchá výzva k plnění). Sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle ustanovení § 14b ) odst. 1 písm. c) odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. 300 Kč (při určování výše odměny soud vycházel z tarifní hodnoty sporu ve výši 10 071,92 Kč). Dále jsou náklady řízení tvořeny náhradou hotových výdajů dle ust. § 14b ) odst. 5 písm. a) vyhlášky ve výši 100 Kč za každý provedený úkon právní služby a 21 % DPH z odměny. Celkem tak veškeré náklady řízení činí 2 252 Kč. Žalobkyni přísluší náhrada nákladů řízení ve výši 84 %, tedy 1 892 Kč. Soud aplikoval § 14b vyhlášky, když má za to, že ve věci se jedná o formulářovou žalobu v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 , tj. o návrh mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj odlišuje jen v minimální míře, a to takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob a účastníků předmětu řízení dostatečně individualizován, kdy základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření bude totožný či jen s drobnými odchylkami, z rozhodovací praxe soudu je známo, že obdobné návrhy žalobkyně podala mnohokrát (např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 326/2021 , 5 C 209/2021 ). Navíc je nárok uplatňován vůči spotřebiteli ze spotřebitelského úvěru, který je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem. Soud nepřiznal odměnu za doplnění žaloby, neboť toto podání mělo být součástí žaloby a je tudíž neúčelné.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.