Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 254/2021-46
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 18. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 18. 7. 2018 do 17. 2. 2020 a úrok ve výši 25,85% ročně z částky 20 000 Kč od 18. 6. 2017 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10% ročně od 18. 2. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 18. 7. 2018 do 17. 2. 2020 a úrok ve výši 25,85% ročně z částky 20 000 Kč od 18. 6. 2017 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
1. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 7. 2018 do zaplacení a úrok ve výši 25,85% ročně z pohledávky 20 000 Kč od 18. 6. 2017 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba a žalovaným, došlo dne datum k uzavření smlouvy o úvěru číslo na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně celkovou částku ve výši 34 600 Kč, a to ve 13 splátkách, když poslední splátka byla splatná dne 17. 7. 2018. Žalovaný však ničeho nezaplatil. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalovaného splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného, lustrací v CEE, IR, databází anonymizována dvě slova.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a po celou dobu řízení byl nečinný.
3. Soud provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně. Z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti. Ze Smlouvy o úvěru číslo ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný podepsali tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit předchůdci žalobkyně částku ve výši 14 600 Kč jakožto celkové náklady spotřebitelského úvěru. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v 13 měsíčních splátkách po 2 600 Kč. Ve stejný den byl podepsán i formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpis splátek.
4. Z dohody o provedení práce soud zjistil, že žalovaný tuto dohodu ze dne datum podepsal s jméno příjmení a dohodli se, že za pomocné anonymizováno práce obdrží žalovaný odměnu 90 Kč/1hodin, když pracovní úkol bude od datum do datum, když maximální počet odpracovaných hodin může dosáhnout anonymizováno hodin/rok
5. Z platebního dokladu SIPO soud zjistil, že žalovaný hradí měsíčně na plyn zálohu ve výši 1 519 Kč, z nájemní smlouvy mezi žalovaným a panem příjmení příjmení zjistil, že nájem činí 6 000 Kč měsíčně a zálohy na vodu 500 Kč měsíčně. Současně bylo doloženo čestně prohlášení žalovaného, že chodí na brigády a vydělá si na nich měsíčně 3 100 Kč a jako kontaktní osobu uvedl anonymizována dvě slova. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru dále bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že jeho příjem činí 12 852 Kč, 3 100 Kč výdělek na brigádách, výdaje činí 8 019 Kč, strava 3 000 Kč, telefon 300 Kč. Z finanční analýzy soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaný má příjem 15 952 Kč, výdaje ve výši 11 319 Kč, tedy má volné finanční zdroje ve výši 3 633 Kč.
6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne datum včetně seznamu postoupených pohledávek ve spojení se smlouvou o prodeji části podniku mezi anonymizována dvě slova a právnická osoba ze dne datum a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2020 ve spojení s potvrzením o expedici zásilek ze dne 12. 12. 2020, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena na současnou žalobkyni. V oznámení současně byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. Tím tedy došlo k postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník , „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
8. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které byla poskytnuta žalovanému částka ve výši 20 000 Kč v hotovosti. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr.
9. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 ). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C -679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021 .
11. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila žalovaným vyplněnou žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, čestné prohlášení, sipo, nájemní smlouvu a dohodu o provedení práce. Z dohody o provedení práce vzal soud za prokázané, že průměrně měsíčně si může žalovaný vydělat 9 000 Kč (nikoliv jim tvrzených 12 852 Kč), když maximální počet odpracovaných hodin činí anonymizováno za rok. Co se týká čestného prohlášení, pak informace zde uloženy nebyly ničím podloženy. Minimální výdaje dle žalovaného činí 12 319 (8 019 Kč bydlení – sipo, plyn, nájem), strava 3 000 Kč a telefon 300 Kč. Již z uvedeného přehledu je zřejmé, že výdaje žalovaného jsou vyšší než jeho příjmy, když nebylo ničím doloženo, že by měl příjmy dva, a i kdyby si měsíčně vydělal 3 100 Kč na brigádách, pak by průměrný výdělek činil 12 100 Kč, tedy stále méně, než jeho výdaje. Z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování a v okamžiku, kdy je zjištěno, že výdaje převyšují příjmy, ji nezbude nic jiného, než zhodnotit, že žadatel není schopen úvěr splácet a úvěr mu tedy neposkytnout.
12. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou.
13. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení však bylo prokázáno, že žalovanému byla ze strany žalobkyně zaplacena částka 20 000 Kč a žalovaný na tuto částku nic neuhradil. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dluží celou poskytnutou částku 20 000 Kč.
14. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 20 000 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , a to od 18. 2. 2020, když bylo prokázáno, že žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván dopisem ze dne 6. 2. 2020, který byl odeslán dne 12. 2., tedy dle zákonné fikce (srov. § 573 o.z.) se má za to, že výzva byla doručena dne 17. 2. 2020, tedy od 18. 2. 2020 se žalovaný dostal do prodlení.
15. Ve zbývajících požadavcích soud žalobu zamítnul (zákonný úrok od 18. 7. 2018 do 17. 2. 2020 a úrok ve výši 25,85 % ročně z částky 20 000 Kč od 18. 6. 2017 do zaplacení), když se jednalo o požadavky vyplývající z absolutně neplatné smlouvy.
16. O náhradě nákladu řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. , když to byl žalovaný, který měl ve věci větší úspěch, když je potřeba do úspěchu a neúspěchu započítat rovněž požadované úroky z prodlení a při vyčíslení požadovaných úroků ve výši 25,85% ročně z částky 20 000 Kč od 18. 6. 2017 jen do vyhlášení rozsudku, soud zjistil, že neúspěch žalobkyně činí přes 24 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že žalovanému však žádné náklady nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů od jeho doručení ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně, Velkomoravská 4.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.