Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 182/2022-43
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 31 312,29 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 111 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 111 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 201,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 201,29 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem v částce 5 379,40 Kč a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 29 276,29 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 111 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 16 111 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 201,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 15 201,29 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem v částce 5 379,40 Kč a s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 29 276,29 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 31 312,29 Kč s příslušenstvím z titulu uzavřené smlouvy o poskytnutí účelově neurčeného úvěru číslo ze dne 20. 12. 2019 ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 854 Kč a dále účelově neurčeného revolvingového úvěru s úvěrovým rámcem ve výši 15 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet žalobkyni měsíčními splátkami spolu s úroky a sjednanými poplatky ve výši 4 % z dlužné částky měsíčně. Žalobkyně poskytla žalovanému úvěr celkem ve výši 36 300 Kč. K prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr žalobkyně uvedla, že bonita žalovaného byla prověřována zjišťováním tzv. kreditního skóre klienta prostřednictvím automatizovaného systému vytvořeného odbornými zaměstnanci, kterým je na základě vložených proměnných zjištěn limit nejvyšší měsíční splátky úvěru. Zohledněno bylo rovněž rodinné postavení žalovaného a další skutečnosti. Za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity žadatele o úvěr byla provedena rovněž kontrola v registrech SOLUS, NRKI, CEE a ISIR. Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil sjednané splátky úvěru řádně a včas, došlo k zesplatnění úvěru ke dni 27. 10. 2021 a ke dni podání žaloby pak vznikl žalobkyni nárok na zaplacení jistiny úvěru 31 312,29 Kč s úrokem ve výši 5 379,40 Kč, s úrokem ve výši 8,5 % ročně z částky 29 276,29 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 31 312,29 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, který žalobce za dobu od 11. 11. 2021 do 28. 2. 2022 kapitalizoval částkou 802,11 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. o. s. ř. ), proto soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne 20. 12. 2019 uzavřena smlouva o bezúčelovém revolvingovém úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr s úvěrovým rámcem 15 000 Kč a roční úrokovou sazbou ve výši 26,28 %. Bezúčelový revolvingový úvěr se žalovaný zavázal splatit měsíčními splátkami ve výši 4 % z dlužné částky. Dále byla sjednána smluvní pokuta 500 Kč pro případ prodlení se zaplacením splátky delšího než kalendářní měsíc a jednorázová smluvní pokuta ve výši 10 % ze splatné jistiny, úroků a pojistného pro případ zesplatnění úvěru (návrh smlouvy o úvěru číslo ze dne 20. 12. 2019). Dle čl. 5 úvěrových podmínek (úvěrové podmínky platné od 1. 11. 2019), které tvoří nedílnou součást úvěrové smlouvy, bylo sjednáno právo žalobkyně úvěr zesplatnit, a to v případě prodlení žalovaného se splácením alespoň dvou splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalovaný začal úvěr čerpat dne 24. 1. 2020. Dne 27. 10. 2021 došlo v důsledku prodlení žalovaného se splacením k zesplatnění úvěru. K datu zahájení řízení představovala jistina čerpaná žalovaným částku 36 300 Kč a celková částka uhrazená žalovaným z titulu úvěrové smlouvy částku 20 189 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad).
4. Z úvěrové karty klienta soud zjistil, že žalovaný zde uvedl, že je svobodný, žije ve vlastním domě/bytě a nemá děti. Příjem žalobce ze zaměstnání představuje 18 500 Kč, příjem ostatních členů domácnosti 16 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti 16 000 Kč.
5. Z úvěrových zpráv registru soud zjistil, že pro osobu žalovaného byly uvedeny tři existující osobní a spotřebitelské úvěry s celkovou částkou k úhradě ve výši 300 443 Kč a měsíčními splátkami celkem ve výši 7 104 Kč.
6. Výzvou ze dne 27. 10. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy (výzva ze dne 27. 10. 2021, podací arch ze dne 29. 10. 2021). Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána (předžalobní výzva ze dne 25. 11. 2021, podací arch ze dne 26. 11. 2021).
7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen "o. z."). Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
8. Podle § 2395 o. z., se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
9. Podle § 86 odst. 1 , 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru , neboť žalovaný je spotřebitel, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr. Soud se předně zabýval z úřední povinnosti tím, zda žalobkyně při uzavírání smlouvy řádně posoudila schopnost žalovaného splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 , 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně předložila úvěrovou kartu klienta a výpis z úvěrového registru, ze kterých vyplývá měsíční výše příjmů a výdajů tvrzených žalovaným a jeho dosavadní úvěrové zatížení.
12. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že žalobkyně sice poskytla žalovanému na základě uzavřené smlouvy o úvěru celkem částku 36 300 Kč, nicméně již neposoudila řádně schopnost žalovaného úvěr splatit, neboť se dostatečně nezabývala jeho pravidelnými měsíčními příjmy a výdaji a rovněž dosavadním úvěrovým zatížením žalovaného. V důsledku toho je smlouva o úvěru dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Podle § 588 o. z. se jedná o neplatnost absolutní, neboť smlouva odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Účastníkům z tohoto neplatného právního vztahu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 ).
13. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
14. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
15. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
16. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
17. Žalovaný je proto povinen žalobkyni vrátit pouze finanční prostředky, které mu žalobkyně poskytla a o které se tak žalovaný bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně dle § 2993 o. z. včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši 8,5 % ročně. Jedná se o část jistiny ve výši 16 111 Kč (36 300 Kč – 20 189 Kč). Z hlediska nároku na zaplacení zákonného úroku z prodlení jsou nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění, popřípadě ve lhůtě k plnění stanovené věřitelem. Prodlení žalovaného tak nastalo na základě zaslané výzvy k úhradě pohledávky ze dne 27. 10. 2021 dnem následujícím po uplynutí lhůty pro zaplacení, tj. 14 dnů od sepsání výzvy. Dle podacího lístku byla výzva odeslána 29. 10. 2021, třetím dnem od odeslání je považována za doručenou a žalovaný měl uhradit do 10. 11. 2021, od 11. 11. 2021 je v prodlení.
18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nepřiznal žádnému z účastníků náklady řízení, když úspěšný ve věci byl žalovaný. Ze spisu se však nepodává, že by úspěšnému žalovanému jakékoliv náklady řízení vznikly, když po celou dobu řízení byl nečinný.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 01 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.