Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 234/2022-35
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Svačinovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 11 182 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 182 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 182 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba o zaplacení smluvní pokuty ve výši 11 182 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 182 Kč od 14. 5. 2022 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 11 182 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě, které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 42 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala společně s úrokem žalobkyni splatit ve splátkách. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalované, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, výpisy z bankovního účtu a prohlášení žalované. Dále si ověřila úvěrovou historii žalované v registrech SOLUS a NRKI. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně nesplácela, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 13. 11. 2017. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 52 587 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru, přičemž o těchto nárocích již bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 17. 1. 2019, č.j. číslo jednací, a dále právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny 42 000 Kč za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala za období od 13. 6. 2018 do 27. 4. 2022, tj. ve výši 11 182 Kč. S ohledem na prodlení žalované požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně za období od 1. 11. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 25. 7. 2017 soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 25. 7. 2017 smlouvu o úvěru, na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 42 000 Kč a žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem v 24 měsíčních splátkách po 4 165 Kč splatných vždy nejpozději k 17. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 166,89 % ročně. Dle článku 6.3 smlouvy bylo sjednáno, že v případě prodlení žalované s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 65 dnů dojde k zesplatnění úvěru. Dle článku 6.5 smlouvy o úvěru byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z nové jistiny úvěru po zesplatnění pro případ prodlení žalované s úhradou. Ohledně úvěruschopnosti žalované provedla žalobkyně pre-scoring v dokumentu označeném jako hodnocení klienta ze dne 27. 7. 2017, měla k dispozici záznam z registru SOLUS a CBS skóre. Nezjišťovala však nijak výdaje žalované a ohledně příjmu se spokojila pouze s prohlášením žalované (smlouva o úvěru, hodnocení klienta, karta klienta, spis 4 C 168/2018).
4. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 4 C 168/2018-52 rozhodl soud I. stupně o nároku stejné žalobkyně proti stejné žalované vyplývající z předmětné úvěrové smlouvy číslo tak, že žalobě v části vyhověl a v části zamítl pro rozpor s dobrými mravy a v části pro to, že žalobkyně požadovala budoucí náklady, na které neměla žalobkyně právo. K odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Brně dne 14. 12. 2021 č. j. 47 Co 101/2019-106 tak že rozsudek soudu v zamítavé části potvrdil. Dospěl však k závěru, že žalobkyně neposoudila řádně úvěruschopnost žalované podle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb, když se spokojila pouze s doloženým prohlášením klienta o jeho příjmech 12 000 Kč měsíčně, neověřila si žádné výdaje žalované, nadto si sama vyhodnotila smlouvu jako špatnou, přesto úvěr doporučila ke schválení a žalované vyplatila 42 000 Kč. Proto hodnotil uzavřenou smlouvu o úvěru jako neplatnou podle § 87 zák. o spotř. úvěru a žalovaná byla povinna vrátit jen poskytnutou jistinu s úrokem z prodlení. Sice soud I. stupně ohledně nároku nad jistinu žalobě v části vyhověl pravomocným rozsudkem, ale proti tomuto výroku žádný z účastníků nepodal odvolání (spis 4 C 168/2018, zejména rozsudek čl. spisu 52 a rozsudek odvolacího soudu čl. spisu 106).
5. Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že ačkoliv strany mezi sebou uzavřely smlouvu, na základě, které žalobkyně žalované poskytla úvěr a strany se také ve smlouvy dohodly na smluvních pokutách pro případ prodlení žalované, je smlouva o úvěru absolutně neplatná. Přestože v rozsudku ze dne 17. 1. 2019 č. j. 4 C 168/2018-52 soud I. stupně jistinu spolu se smluvní pokutou přiznal výrokem, který nabyl právní moci, následně odvolací soud konstatoval, že smlouva je neplatná pro neposouzení úvěruschopnosti žalované.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel
10. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
11. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.
12. Soud aplikoval zákon o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná je spotřebitelka, žalobkyně podnikatelka a je tedy nutno smluvní vztah účastníků posoudit jako spotřebitelský úvěr.
13. Soud se předně zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že nikoliv. Žalobkyně nenavrhla a ani nepředložila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení týkajících se ověření úvěruschopnosti žalované a rovněž z listin předložených žalobkyní nelze učinit závěr, že by žalobkyně řádně posoudila schopnost žalované splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru ověřením skutečné výše příjmů a výdajů žalované z jí předložených listin. To zjistil ohledně předmětné smlouvy i odvolací soud v řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 168/2018.
14. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Žalobkyně přes výzvu soudu nedoložila žádné dokumenty týkající se příjmové ani výdajové stránky žalované, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.
15. Soud si je vědom toho, že zákon nestanoví taxativní výčet postupu, které musí být ze strany věřitele pro jeho naplnění provedeny, stejně tak, že by výklad dané normy neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěru a také na žadatele o ně. Pokud však má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmu a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitelé rozumně očekávat. Zde soud odkazuje na judikaturu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18).
16. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek, a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
17. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako "Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele" zní následovně: "Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat." Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení "členské státy zajistí", pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako "Sankce" stanoví následující: "Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující." Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou "účinné, přiměřené a odrazující", tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že "Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů." Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
18. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
20. K témuž dospěl odvolací soud v řízení vedeném o stejné smlouvě stejných účastníků sp. zn. 4 C 168/2018 ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2021, když v mezidobí byl judikaturou najisto postaven výklad zákona o spotřebitelském úvěru v části týkající se následků neposouzení úvěruschopnosti.
21. Předmětnou smlouvu, včetně ustanovení o smluvní pokutě pro případ prodlení, je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované, žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit z titulu bezdůvodného obohacení žalobkyni pouze poskytnutou jistinu a soud tedy návrh žalobkyně jako nedůvodný zamítl.
22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dle kterého, účastníku, který měl ve věci částečný úspěch, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, případně vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci byla úspěšná žalovaná, a tak by měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalované dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.