Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
9 C 201/2022-70
Okresní soud v Pardubicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Sádovskou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 24 133 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 450 Kč od 24. 8. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.
II. Žalobní návrh se zamítá co do částky 22 683 Kč, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 7 353,53 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zbývajících úroků z prodlení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobce je povinen uhradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích na státem zálohované svědečné částku 104 Kč do 3 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 1 450 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 450 Kč od 24. 8. 2020 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žalobní návrh se zamítá co do částky 22 683 Kč, smluvního úroku ve výši 29 % ročně z částky 7 353,53 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a zbývajících úroků z prodlení.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> <b>IV. Žalobce je povinen uhradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích na státem zálohované svědečné částku 104 Kč do 3 dnů od právní moci výroku tohoto rozsudku.</b>
1. Žalobce se žalobou podanou proti žalovanému domáhal zaplacení částky 24 133 Kč s příslušenstvím, představované jistinou ve výši 7 353,53 Kč, poplatkem za poskytnutí a správu úvěru ve výši 6 379,47 Kč, kapitalizovanou smluvní pokutou ve výši 7 000 Kč a sankčních poplatků ve výši 3 400 Kč. Dále požadoval přiznat i příslušenství této pohledávky, tj. zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % a smluvní úrok ve výši 29 % ročně, obojí vždy z částky 7 353,53 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení. Uvedl, že jeho právní předchůdce, společnost právnická osoba, uzavřela dne 30. 6. 2019 s žalovaným smlouvu číslo s produktovým názvem D zelená v hotovosti týdenní číslo s tím, že neoddělitelnou částí smlouvy jsou též smluvní podmínky, které jsou obsaženy na stejném listu jako smlouva. Kromě zapůjčené částky ve výši 14 000 Kč se žalovaný zavázal zaplatit žalobci i částku 12 283 Kč jako přesně vyčíslený a neměnný poplatek. Zápůjční úroková sazba ve výši 29 % ročně byla stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Žalovaný se zavázal celkovou dlužnou částku ve výši 26 283 Kč splatit v 60 týdenních splátkách po 439 Kč. Splátky nehradil řádně a včas, byla uhrazena částka 12 550 Kč, která byla započtena částkou 6 646,47 Kč na jistinu a došlo tak k jejímu ponížení na částku 7 353,53 Kč. Další platba 5 903,53 Kč byla započtena na poplatky spojené s poskytnutím a správou úvěru, které byly poníženy z částky 12 283 Kč na částku 6 379,47 Kč. V důsledku prodlení s placením jednotlivých splátek vzniklo žalobci právo na uhrazení smluvní pokuty v sazbě 0,1 % denně, která byla kapitalizována a ke dni 1. 2. 2022 činila částku 7 000 Kč, sankční poplatky činily 3 400 Kč a zároveň byl kapitalizován zákonný úrok z prodlení ve výši 463,54 Kč. Právní předchůdce žalobce uzavřel dne 28. 1. 2022 s žalobcem smlouvu o postoupení pohledávek, která nabyla účinnosti 1. 2. 2022, kdy došlo k postoupení pohledávky na žalobce ve výši 24 596,54 Kč, o čemž byl žalovaný dne 10. 2. 2022 informován a zároveň vyzván k úhradě dluhu. Následně žalovaný již ničeho neuhradil.
2. Žalobce v doplnění žalobního návrhu uvedl, že jeho právní předchůdce si byl vědom své zákonné povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet a tuto svou povinnost splnil. Vycházel při tom z informací, které si sám aktivně zjišťoval a následně ověřoval ze zdrojů nezávislých na spotřebiteli, ať již dostupných veřejně, tak především těch neveřejných a tyto údaje komplexně analyzoval. Nepostupoval tak v rozporu se zákonem o spotřebitelském úvěru ani v rozporu s výkladem zákonných ustanovení ČNB. Vycházel z bankovních i nebankovních registrů, sdružení příjmení, dále i z insolvenčního rejstříku a centrální evidence exekucí. Poté přistoupil ke komplexnímu vyhodnocení aktuální finanční situace žalovaného s ohledem na jeho příjem, který posuzoval dle výše, stability, pravidelnosti, pravdivosti a udržitelnosti po celou dobu trvání obchodu. Právní předchůdce žalobce scoringovým modelem také provedl zhodnocení úvěruschopnosti žalovaného, kdy žalovaný předložil výplatní pásky, z nichž bylo ověřeno, že má měsíční pravidelný příjem 13 100 Kč za měsíce duben a květen 2019, dále bylo ověřeno, že další čisté příjmy domácnosti jsou 26 300 Kč, v součtu tedy příjmy dosahují výše 39 409 Kč Tyto skutečnosti byly následně ověřeny a zkontrolovány vázaným zástupce právního předchůdce žalobce jméno příjmení. Provedl také vyhodnocení všech rozhodných výdajů žalovaného, kdy posuzoval nejen výdaje sdělené a doložené žalovaným, ale konfrontoval je také s jinými právními instituty z oblasti státní sociální politiky (např. životní minimum a částkami vycházejícími ze statistických dat). Poskytovatel úvěru nemá možnost veškeré výdaje objektivně ověřit a vychází tedy z informací dodaných spotřebitelem a informací získaných při respektování principu přiměřenosti. Má za to, že zjišťování konkrétních výdajů konkrétního spotřebitele není správné z mnoha důvodů. Jediným řešením je učinit odhad budoucích nákladů, což lze nejbezpečněji učinit na základě dostatečně rozsáhlého souboru statistických dat a nespoléhat jen na údaje sdělené spotřebitelem, kdy bylo sděleno, že dlužník má odhadované měsíční výdaje ve výši 2 000 Kč, bylo tedy zřejmé, že bonita žalovaného spolu s dalšími osobami ve společné domácnosti byla správně ověřena a proces posouzení úvěruschopnosti byl proveden s odbornou péčí. Úvěr byl také poskytnut ve výši 14 000 Kč, jedná se tak o úvěr s nízkou nominální hodnotou. Poukázal na to, že úroky jsou jedním obligatorních pojmových znaků smlouvy o úvěru a jejich výše je ovlivněna řadou vedlejších faktorů. V dané věci byla smlouva uzavřena v bydlišti žalovaného, kde ho navštívil vázaný zástupce s veškerými potřebnými podklady, a smlouvu v daném místě uzavřeli. Žalovaný tedy nemusel vynakládat žádné úsilí ani finance k dopravení se do sídla právního předchůdce žalobce, zápůjčka mu byla také hned poskytnuta v hotovosti. Při měsíčním režimu splátek vázaný zástupce navštěvoval žalovaného v jeho bydlišti a vybíral jednotlivé splátky. S tímto způsobem splácení úvěru jsou proto spojeny vysoké náklady, které odůvodňují výši úroků 29 % ročně. Jedná se také o běžnou úrokovou sazbu stanovenou v souladu s platnými právními předpisy a judikaturou soudu. Úroková sazba byla ve smlouvě jasně sjednána.
3. Navrhovaný elektronický platební rozkaz nebyl ve věci vydán a žalovanému byla zaslána žaloba spolu s jejím doplněním a výzvou k vyjádření. Doručeno bylo na adresu trvalého pobytu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel postupem dle § 49 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Žalovaný se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřil a k nařízenému jednání dne 7. 12. 2022 se nedostavil, ač k tomuto byl obeslán a rovněž tak nebyla žalovaným zaslána žádná omluva. Soud proto jednal bez účasti žalovaného dle § 101 odst. 3 o.s.ř. a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.
4. Ze smlouvy číslo ze dne 30. 6. 2019 bylo zjištěno, že žalovaný se společností právnická osoba uzavřel smlouvu o zápůjčce s označením zelená v hotovosti, na základě které si půjčil částku 14 000 Kč, která mu byla poskytnuta v hotovosti při uzavření smlouvy, což potvrdil svým podpisem. Zavázal se tuto zápůjčku splatit i spolu s poplatkem ve výši 12 283 Kč sestávající z úroku ve výši 2 504 Kč, částky za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 5 652 Kč a za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 4 127 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 439 Kč Celkem tak zaplatit částku 26 283 Kč. Ze smlouvy rovněž vyplývá, že zápůjční úroková sazba vztahující se k zápůjčce činí 29 % ročně a je pevná po celou sjednanou dobu trvání smlouvy. Uvedená část smlouvy o zápůjčce je podepsána. Smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce jsou uvedeny pod podpisem smlouvy a tato část není žalovaným již podepsána.
5. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalovanému bylo sděleno, že k uvedenému dni činí dlužná částka z předmětné zápůjčky 24 596,94 Kč, zároveň byl upozorněn i na dluh z další smlouvy, který činil 23 738,96 Kč a vyzýván k zaplacení uvedených dlužných částek ve lhůtě 10 dnů a informován o tom, že předmětné pohledávky byly postoupeny žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022.
6. Dopisem ze dne 10. 2. 2022 bylo zjištěno, že žalovaný byl opětovně vyzýván k okamžitému splacení částky 24 596,54 Kč včetně příslušenství a poplatků s tím spojených, že pokud částka nebude uhrazena do 17. 3. 2022, stane se splatným celý dluh a žalobce je oprávněn přistoupit k vymáhání pohledávky soudní cestou. Rovněž předžalobní výzvou z 20. 5. 2022 byl žalovaný informován právním zástupcem žalobce o tom, že dluh po splatnosti představuje částku 25 121,96 Kč a byl vyzván k úhradě ve lhůtě 7 dnů a poučen i o narůstajícím příslušenství pohledávky a o možnosti vymáhání soudní cestou.
7. Ze zákaznické karty bylo zjištěno, že tuto sepsal s žalovaným vázaný zástupce jméno příjmení a vyplývá z ní, že jmenovaný žije s rodiči, je svobodný, pracuje jako dělník s příjmem 13 109 Kč, jako další příjem domácnosti je uvedena částka 26 300 Kč. Běžné měsíční výdaje jsou uvedeny v celkové výši 2 500 Kč, externí ani interní splátky nejsou uváděny. Ze zákaznické karty dále vyplývá, že měly být předloženy 2 výplatní pásky za duben a květen 2019, které však nebyly předloženy.
8. Ze svědecké výpovědi vázaného zástupce jméno příjmení bylo zjištěno, že žalovaný byl osloven se žádostí o půjčku, následně se sešli v domě žalovaného v obec, tento mu předložil občanský průkaz a výplatní pásky, které byly okopírovány a vše vloženo do předepsaného systému. Nevzpomíná si, že by žalovaný v té době s někým žil, později měl přítelkyni, kterou dotoval, bylo to s ním složité a přestal i pracovat. Měsíční výdaje žalovaného si již nepamatuje, ale měly by být uvedeny v zákaznické kartě. Pokud jde o další příjmy domácnosti, na tyto se pouze klienta zeptá, ale nijak je neověřuje.
9. Podle § 2390 a § 2392 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
10. Podle § 1970 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
12. Podle § 2048 odst. 1 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, že mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.
13. Po zhodnocení všech důkazů ve spise založených soud dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný pouze částečně.
14. Nejprve se soud musel zabývat otázkou, zda mezi účastníky, resp. právní předchůdkyní žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, neboť jednou ze smluvních stran byl žalovaný jako spotřebitel a bylo tak nezbytné při posuzování právního vztahu vedle občanského zákoníku aplikovat i ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, a to zejména ustanovení § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. Dle těchto ustanovení poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, i z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet.
15. Poskytovatel tak při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
16. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je pak povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Nutnost zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru respektoval shora uvedená ustanovení, vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či 33 Cdo 201/2018) i Ústavního soudu – viz Nález ÚS sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Zde Ústavní soud uvedl, že pokud je dlužník v postavení spotřebitele, má poskytovatel úvěru jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, když řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr není chráněn jen samotný spotřebitel, ale i věřitel a celá širší společnost.
18. Je pravda, že výše uvedená rozhodnutí se v zásadě týkala posouzení úvěruschopnosti spotřebitele dle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 30. 11. 2016 (viz § 9 odst. 1 citovaného zákona), nicméně nutno zdůraznit, že důvod ke změně náhledu, pokud jde o důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v podobě absolutní neplatnosti smlouvy, zde zjevně není ani při posouzení dané otázky dle zákona č. 257/2016 Sb., účinného od 1. 12. 2016 O tom jednoznačně svědčí rozsudek SDEU z 5. 3. 2020 ve věci C číslo, z něhož plyne, že„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době‘‘.
19. Soud po vyhodnocení provedených důkazů v otázce úvěruschopnosti uzavřel, že žalobce zřejmě provedl kontrolu příjmů žalovaného, jak alespoň vyplývá ze záznamů uvedených v zákaznické kartě o předložení výplatních pásek za měsíce duben a květen 2019, tyto však nebyly k důkazu předloženy ani navrženy, ač měly být dle výpovědi svědka vždy ofoceny či okopírovány a zaslány do systému před poskytnutím úvěru a vyhodnocení úvěruschopnosti žalovaného. Také pokud jde o další čisté příjmy domácnosti, které jsou uváděny ještě vyšší částkou než příjem žalovaného, a to částkou 26 300 Kč, přitom není zřejmé, o jaké příjmy se jedná a zda z těchto příjmů by žalovaný vůbec mohl hradit dohodnuté splátky. Pokud jde o výdaje, žalobce také nepředložil soudu žádné důkazy k tomu, zda a jak bylo provedeno ověření výdajů žalovaného, které byly uváděny pouze částkou 2 500 Kč, což však není ani životní minimum a není zřejmé, k čemu konkrétně měly uváděné výdaje sloužit. Svědek také nepřisvědčil tomu, že by žalovaný žil konkrétně s rodiči a jednalo se tak o jejich příjem. Soud má za to, že věřitel se s takto zjištěnými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát jako fakt, ale tyto je povinen s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit, a to jak příjmy, tak výdaje žalovaného. Pokud má jakékoliv pochybnosti o jejich správnosti, je povinen požadovat jejich objasnění, příp. v rámci svých možností si tyto ověřit jiným způsobem. Vzhledem k tomu, že cílem posouzení je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbyde v jeho rozpočtu dostatek jeho finančních prostředků, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši, je proto nutné vždy podrobně analyzovat rozpočet žadatele a to zejména, pokud nejsou známy všechny jeho výdaje, tj. kromě již uvedených splátek jiných úvěrů i náklady na bydlení, stravu a osobní potřebu. V daném konkrétním případě má soud za to, že pokud jde o hodnocení příjmové stránky žalovaného, ani zde nebyl přístup právního předchůdce žalobce k ověření úvěruschopnosti žalovaného dostačující, neboť žádné důkazy k tomuto nebyly předloženy ani navrženy, i když svědek uváděl, že tyto doklady byly ofoceny a do systému zavedeny, nebyly však ani k důkazu navrženy. Nebyly také vyhodnoceny žádné výdaje žalovaného na bydlení či stravu, léky, dopravu apod., když uvedená částka jako výdaj ve výši 2 500 Kč je zcela minimální a nedostačující, proto měl být tento výdaj podrobněji zkoumán. Soud tak považoval odhadované měsíční výdaje žalovaného za nereálné, neboť nedosahovaly ani částky životního minima a již z tohoto mohlo být zřejmé, že na údaj uvedený žalovaným v dané částce nemůže být spolehnutí.
20. Soud tak má za to, že uzavřená spotřebitelská smlouva byla v daném případě neplatnou smlouvou podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobce příliš spoléhal na pravdivost výdajů žalovaného, které si řádně neověřil. Jednalo se tak o plnění z neplatné smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 věty 1. zák. o spotřebitelském úvěru, když se jedná o ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů tzv.„ lichvářských úvěrů“ spočívajících v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků (rozsudek NS ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V daném případě byla poskytnuta zápůjčka ve výši 14 000 Kč a úhrada činila 12 550 Kč, má tak žalobce právo na uhrazení rozdílu, což činí 1 450 Kč. Tato částka byla proto žalobci přiznána, a to i s úroky z prodlení, které k datu 23. 8. 2020 činily 8,25 % ročně. Pokud jde o zbývající částku 22 683 Kč, v níž byla zahrnuta smluvní pokuta ve výši 7 000 Kč a sankční poplatek ve výši 3 400 Kč, tyto nebyly ani součástí smlouvy, když byly uváděny jen ve smluvních podmínkách, které nebyly žalovaným podepsány. Tyto částky by tak nemohly být přiznány, ani pokud by byla smlouva vyhodnocena jako platná. Soud poukazuje i na to, že pokud dle smlouvy činily poplatky za zápůjčku částku 12 283 Kč, jedná se o částku skutečně lichvářskou, která dosahuje téměř výše zápůjčky, kde rozdíl činí necelé 2 000 Kč. Rovněž pokud jde o úrok, který byl uveden 29 % ročně, mělo se jednat o úrok, který je pevný po celou dobu trvání smlouvy, zde však již došlo k zesplatnění a odůvodňoval-li žalobce uvedený úrok tím, že byl sjednán týdenní splátkový režim, kdy v rámci každého týdne vázaný zástupce navštívil žalovaného v jeho bydlišti a vybíral splátky, s čímž byly spojeny vysoké náklady, které odůvodňovaly výši úroku 29 % ročně k tomuto je nutné uvést, že ze smlouvy vyplývá, že již za flexibilní splácení, vedení účtu a komfortní splácení byly naopak již účtovány částky 5 652 Kč a 4 127 Kč, takže vůbec není zřejmé, že by se tyto náklady měly projevit v 29% ročním úroku, vzhledem k nákladnosti splácení. Soud proto z výše uvedených důvodů žalobě vyhověl, jen pokud jde o částku 1 450 Kč, o níž se žalovaný obohatil, když obdržel zápůjčku 14 000 Kč a uhradil 12 550 Kč. Žalobci byly přiznány i úroky z prodlení, a to ode dne následujícího, kdy mělo dojít ke splatnosti celé zápůjčky, to je od 24. 8. 2020 až do zaplacení. Navíc z oznámení o postoupení pohledávek je zřejmé, že žalovaný měl uzavřenou ještě další smlouvu, dle níž rovněž zapůjčenou částku nevrátil.
21. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, poměr úspěchu žalobce a žalovaného byl ve prospěch žalovaného, kterému však náklady řízení nevznikly. Žalobce byl ve větší části neúspěšný, a proto bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádnému z nich náhrada nákladů řízení nebyla přiznána.
22. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. vzniknou-li státu náklady řízení, je povinen je uhradit účastník podle svého úspěchu či neúspěchu ve věci. V daném případě měl žalobce úspěch zcela minimální a soud proto rozhodl tak, že náklady, které státu vznikly a činily 104 Kč jako svědečné uhrazené svědkovi za jízdné obec – obec a zpět uhradí žalobce.
23. Pokud jde o lhůty splatnosti u dlužné částky byla stanovena lhůta 15 dnů, a pokud jde o náklady státu, zde byla určena lhůta zákonná 3denní (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do l5 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí ke Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích prostřednictvím Okresního soudu v Pardubicích, a to písemně ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný požádat soud o výkon rozhodnutí – exekuci.