Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
13 C 251/2021-118
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Zavadilovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení
sídlem adresa
o návrhu žalobkyně na zrušení nálezu finančního arbitra č. j. spisová značka číslo – 38 ze dne 4. 5. 2021 ve výroku I. a III. a navazujícího rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. spisová značka číslo - 43 ze dne 17. 6. 2021
takto:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra č. j. spisová značka číslo – 38 ze dne 4. 5. 2021 ve výroku I. a III. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. spisová značka číslo - 43 ze dne 17. 6. 2021 a zamítnut návrh žalované jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi dne 4. 2. 2020, se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
I. Žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra č. j. [spisová značka] [číslo] – 38 ze dne 4. 5. 2021 ve výroku I. a III. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. [spisová značka] [číslo] - 43 ze dne 17. 6. 2021 a zamítnut návrh žalované jako navrhovatelky podaný finančnímu arbitrovi dne 4. 2. 2020, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.
1. Žalobkyně se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byl zrušen nález finančního arbitra č. j. spisová značka číslo – 42 spisová značka číslo – 38 ze dne 4. 5. 2021 (dále také jen„ nález“) ve výroku I. a III. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. spisová značka číslo - 43 ze dne 17. 6. 2021 (dále také jen„ rozhodnutí o námitkách“), a dále zamítnut návrh žalovaného podaný finančnímu arbitrovi dne 4. 2. 2020. Žalobu odůvodnila tím, že žalované dne 10. 10. 2018 podle smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo půjčila částku 22 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 666,60 Kč, a dále dne 19. 10. 2018 podle smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo částku 18 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 545,40 Kč. Žalovaná se u finančního arbitra domáhala vyslovení neplatnosti uzavřených smluv pro údajné ujednání proti dobrým mravům a neposouzení její úvěruschopnosti. Finanční arbitr založil své rozhodnutí na závěru o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti žalované, s čímž se žalobkyně neztotožňuje. V době uzavření prve uvedené smlouvy činil disponibilní zůstatek žalované částku 12 228 Kč, pravidelné příjmy dosahoval částky 23 336 Kč. V druhém případě zůstatek činil částku 10 867 Kč, pravidelné příjmy žalované částku 23 586 Kč Náklady na bydlení a domácnost v obou případech zcela odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. V případě obou smluv byla provedena kontrola probíhajících exekučních řízení přes program Credit Check a lustrace insolvenčním rejstříkem. příjmení příjmení byla provedena kontrola zaměstnavatele. Dále použita kontrola v RUIAN. Vše s negativním výsledkem. Žalovaná je osoba se stabilním příjmem ze zaměstnání, je majitelem vozu a nemovitosti. Zástupci společnosti při podpisu úvěrových smluv vždy řádně kontrolují klientovu dokumentaci nezbytnou pro posouzení úvěruschopnosti (pracovní smlouvy, OP, výplatní pásky či obdobné dokumenty podle individuální situace klienta). Obchodní zástupci žalobkyně zohledňují další závazky z jiných úvěrů, náklady na život a bydlení nebo vyživovací povinnost žadatele. Tyto skutečnosti jsou evidovány v dokumentaci (Evidenční kartě klienta), v odůvodněných případech jsou pořízeny i kopie některých dokladů. Žalobkyně nemá žádnou zákonnou povinnost doklady uchovávat, kdy za aktuálního stavu daného případu je fakticky sankcionována na základě toho, že si nepořídila kopie veškerých podkladů poskytnutých žalovaným. Nelze klást v neprospěch žalobkyně nezjištění informace v rámci posouzení úvěruschopnosti, kterou nemá objektivně možnost zjistit jinak, než ze sdělení žalovaného, když žalovaný (a potažmo finanční arbitr) žádnou takovou skutečnost ani netvrdil a tedy ani neprokazoval. Je třeba zohlednit nemožnost dovolávat se neplatnosti účastníkem, který tuto neplatnost fakticky vědomě způsobil. Možnosti prověření z logiky věci mají své hranice, když ohledně negativních skutečností má žalobkyně možnost prověřit pouze veřejně dostupné databáze (jejichž obligatorní výčet však není zákonem určen) v ostatním je nucena spolehnout se na prohlášení žalovaného. Finanční arbitr se nezabýval skutečným stavem v rozhodné době, ale omezil se pouze na konstatování porušení povinností z důvodu neuchování kopií dokladů o příjmech a výdajích klienta. Žalovaná obě smlouvy splatila, pokud se týká zapůjčené jistiny.
2. Žalovaná se k žalobě vymezila negativně. Ztotožnila se s rozhodnutím finančního arbitra, žalobkyně skutečně nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Žalobkyně špatně zkoumala příjmovou i výdajovou stránku žalované, v důsledku čehož nesprávně porovnala a nesprávně vyhodnotila zjištěné příjmy a výdaje žalované. Žalobkyně měla sama aktivně opatřovat podklady k prověření tvrzení žalované ohledně její fin. situace, nikoli vzít za pravdivé tvrzení žalované, zejména v otázce měsíčních výdajů. Měla si alespoň vyžádat výpisy z účtu, což neučinila. Důkazní břemeno k prokázání prověření úvěruschopnosti žalované jako spotřebitele před uzavřením smluv leží na žalobkyni.
3. Finanční arbitr k věci uvedl, že odkazuje na svá rozhodnutí, když dospěl k závěru, že žalobkyně při uzavírání obou úvěrových smluv nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Zdůraznil, že se žalobkyně spokojila s prohlášením žalované o jejích příjmech a výdajích bez jejich bližšího ověření. Sám při řízení velmi pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
4. Soud provedl dokazování níže uvedenými listinnými důkazy.
5. Z nálezu fin. arbitra č. j. spisová značka číslo – 38 ze dne 4. 5. 2021 soud zjistil, že fin. arbitr výrokem I. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované (v pozici navrhovatele v řízení před fin. arbitrem) částku 1 362 Kč do 3 dnů od právní moci nálezu, výrokem II. zamítl návrh žalované ve zbývající části a výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit fin. arbitrovi sankci 15 000 Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu. Z odůvodnění bylo zejména zjištěno, že fin. arbitr jako předběžnou otázku řešil platnost uvěrových smluv číslo číslo když dospěl k závěru, že tyto jsou absolutně neplatné pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to zejména pro absenci zkoumání zejména výdajů žalované, když se žalobkyně spokojila se sděleními žalované bez řádného ověření těchto sdělení. Žalobkyně nedoložila veškeré potřebné dokumenty pro zjištění řádné kontroly uvedených údajů v evidenčních kartách žalované (doložila pouze tři výplatní pásky za období před uzavřením smluv). Proto uložil výrokem I. žalobkyni vrátit bezdůvodné obohacení (tj. to, co nad rámec jistiny zaplatila žalovaná) žalované, výrokem II. zamítl návrh žalované ve zbývající části (tj. otázku neplatnosti smluv, neb tuto si vyřešil jakožto předběžnou otázku) a výrokem III. uložil žalobkyni sankci podle § 17a zákona o fin. arbitrovi.
6. Z rozhodnutí fin. arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU číslo - 43 ze dne 17. 6. 2021 bylo zejména zjištěno, že jím byly zamítnuty námitky žalobkyně namítané proti rozhodnutí fin. arbitra č. j. FA/SR/SU číslo – 38, dále jím bylo potvrzeno uvedené rozhodnutí fin. arbitra.
7. Soud v řízení neprovedl žalobkyní navrhované důkazy účastnickým výslechem žalované pro absenci vypovídací potence, neboť i kdyby bylo výslechem žalované zjištěno, že byla v době uzavírání úvěrových smluv úvěruschopná, tj. její příjem by byl se zohledněním jejích příjmů dostatečný pro získání úvěru, ničeho to nemění na skutečnosti, že je povinností žalobkyně uvedené řádně zkoumat a při uzavírání smluv se nespoléhat na prohlášení úvěrovaných.
8. Ze shora provedených důkazů zjistil soud následující skutkový stav: Dne 4. 2. 2020 podala žalovaná v pozici navrhovatele návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhala určení, že smlouvy číslo ze dne 10. 10. 2018 a číslo ze dne 19. 10. 2018 uzavřené mezi žalobkyní v tomto řízení a žalovanou v tomto řízení jsou neplatné. Dále se domáhala, aby žalobkyně žalované vydala své bezdůvodné obohacení (platby nad rámec jistin úvěrů). Finanční arbitr návrhu žalované vyhověl, kdy jako předběžnou otázku vyhodnotil neplatnost obou shora uvedených úvěrových smluv pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně žalovanou (neboť se spolehla pouze na tvrzení žalované při zkoumání výdajové stránky žalované – navrhovatelky). Na základě neplatnosti smluv uložil žalobkyni výrokem I. vrácení bezdůvodného obohacení, výrokem II. zamítl návrh ve zbývající části (neboť neplatnost smluv zkoumal právě jako předběžnou otázku), výrokem III. uložil žalobkyni zaplatit sankci ve výši 15 000 Kč fin. arbitrovi. Následné námitky žalobkyně byly zamítnuty fin. arbitrem v plném rozsahu.
9. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen„ správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1 ), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.
10. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , zákona o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ ZsÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Zakotvením § 86 ZsÚ do právního řádu došlo k implementaci směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, podle níž musí věřitel před uzavřením smlouvy posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (čl. 8 ).
12. Po právní stránce dospěl soud k následujícímu závěru. Zákon o spotřebitelském úvěru jako předpis speciální má přednost před obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku . Jak pregnantně rozvedl Krajský soud v Praze v rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, č. j. 22 Co 230/2020 - 156, v němž vystupovala žalobkyně také na straně žalující:„ Vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019 č. j. 27 Co 143/2019 - 113).“ Zároveň v případě absolutní neplatnosti právního jednání nepřichází moderace soudem, jako je tomu u případů relativní neplatnosti, vůbec v úvahu.
13. Podle odborné literatury uvedené zákonné ustanovení sleduje celou řadu cílů. Kromě ochrany samotného spotřebitele je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování, sekundárně je tak chráněn věřitel před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek. Spolu s nimi jsou chráněni i další věřitelé, kteří poskytli spotřebiteli finanční prostředky dříve, takže v důsledku případného dalšího zadlužování spotřebitele by mohla být ohrožena jeho schopnost řádně a včas splácet tyto již dříve vzniklé dluhy. Dále je pak chráněna i celá společnost před různými sociopatologickými jevy, které mohou být s neschopností spotřebitele splácet dluhy spojeny (rozpad rodiny, alkoholismus či jiné závislosti, ztráta bydlení, trestná činnost aj.). Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
14. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly nedávno připomenuty i v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d.“ Rovněž aktuální judikatura Ústavního soudu tak stojí na tom, že by obecné soudy„ měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.“
15. S ohledem na shora uvedené tak soud předmětné úvěrové smlouvy posoudil jako absolutně neplatné, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalované splácet poskytnuté úvěry. Žalobkyně výdaje žalované blíže nezkoumala. Nezkoumala např., jaké konkrétní výdaje žalovaná vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, příp. plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Žalobkyní nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje žalované jako např. na jízdné, platby mobilnímu operátorovi, záliby, ošacení, atd. Neověření výdajů uváděných ze strany žalované žalobkyní tak implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů žalovaného tak, aby na požadovaný úvěr dosáhl. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení po zaokrouhlení na celé koruny v částce 8 228 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená za jednotlivé úkony právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ a. t.”). Odměna za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. d) a. t. činí v daném případě 3 100 Kč, přičemž byly vykonány dva (2) úkonů, a to:
-) převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. (jeden úkon),
-) vyjádření podle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. (jeden úkon),
tj. 2 x 3 100 Kč, celkem 6 200 Kč.
K tomuto náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 a. t. za každý ze dvou (2) shora uvedených úkonů právní služby (tj. celkem 600 Kč).
Dále žalované náleží náhrada za daň z přidané hodnoty výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč.
Soud žalované nepřiznal náhradu nákladů za úkon právní služby spočívající v omluvě účasti na nařízeném ústním jednání, a to z důvodu, že neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by podporovaly procesní obranu. Nelze jej proto hodnotit jako účelně vynaložený náklad, byť je soudu zřejmé, že zástupce žalované se tímto snažil snížit náklady řízení účastníků.
Celkem tak náleží žalované náhrada nákladů ve výši 8 228 Kč.
O splatnosti k rukám zástupce žalované soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
17. O lhůtě k plnění povinností žalobkyně, tj. náhrady nákladů řízení žalované, bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.